Přednáškové turné – jak se dá nazvat pobyt indického jogína Vivekanandy v Americe před asi 110 lety – způsobilo velký rozruch v církevním životě, ale mělo za následek i kulturní sblížení mezi Indií a USA. Mezi asi čtyřiceti přednáškami na duchovní témata byla i promluva o podpoře na duchovní cestě.

Stupínky na cestě

Ve většině náboženství se setkáváme s prostředníky, kteří pomáhají věřícím činit první nesmělé kroky na cestě k Bohu v předběžném stadiu neznalosti. V sanskrtu se uctívání těchto pomocných subjektů nazývá Praktika. Na prvním místě jsou to duchové zemřelých. Tenkrát v Americe jejich uctívačů bylo kolem osmi milionů. Zdá se, že tendence uctívat ty, kdo již překročili břeh, kvete snad v každé zemi, přičemž zesnulí bývají často glorifikováni. Tak někdy za jejich života někdo z jejich okolí jim nemohl přijít na jméno, ale po smrti najednou je tu touha spojit se s nimi a snaha prokazovat jim úctu. Snad je to tak dobře, vždyť už staré latinské úsloví praví De mortuis nihil nisi bene – O mrtvých jen dobré.

V Indii prý, když zemře dítě mohovitých rodičů, postaví nad ním chrám. Někteří filozofové se domnívají, že zbožštění mrtvých je prapůvod všech náboženství. Kromě duchů zemřelých patří do Praktiky také andělé, svatí a nižší bohové. Vivekananda podobné praktiky rozhodně neodsuzuje, sám je však Bhakti jogín a soudí, že takové uctívání může sice posunout člověka dále k Bohu, ale posun je limitovaný. "Praktika sama nemůže přivést ke spasení ani ke svobodě." Zbožný věřící zato může dostat od předků užitečné a cenné informace a rady, i když nejvyšší cíl – svobodu – přináší jen "uctívání samotného Dobra". Kromě rad může se však takovému uctívači dostat i určitá moc, samozřejmě též omezená.

V sanskrtu slovo Praktik znamená posun kupředu, přibližování, což je samozřejmě doporučitelné. Stává se však, že věřící, jemuž se na počátku zableskne světlo, zůstane stát na jednom místě a žije z počátečního okouzlení třeba celý život. Jiný zase postoupí ještě o kus dále, ale vidí se už na samém konci, a ani neusiluje přerůst stadium, v němž se zabydlel.

Vivekananda varuje, že tak k tomu je i v celé řadě církví. Svým věřícím pomohou při prvních krocích, ale dále už ne. "Církev by měla být přípravou pro něco vyššího."

Uctívání knih zavádí

Do Praktika patří i uctívání knih. Zde dochází k paradoxní situaci. V rámci přípravy na realizaci učení Bhakti jógy se doporučuje jako jeden z potřebných předpokladů Krijá – práce, a sem patří také čtení svatých knih. Tentokrát však Vivekananda varuje před odváděním pozornosti, místo aby se žák učil soustředění. Byl v Americe překvapen množstvím knih, které lákaly čtenáře na různé okultní nebo ezoterické praktiky. Zřejmě se mu nezdálo, že hledající je "tahán za šos" jednou sem a podruhé tam. Při svém horlení se dopustil ovšem dalšího paradoxu. Obecně je známo, že uznával, aby si každý věřící člověk mohl vybrat vlastní, individuální cestu. Kolik lidí, tolik cest. Nyní však brojil proti tomu, aby si každý vykládal to, co nalezne ve svatých knihách, po svém. Jako příklad uvádí, že hinduisté uctívají Buddhu, ale nepřijímají jeho učení, protože prý "buddhisté popírají Védy". Toto tvrzení vzniklo z názoru některých indických sekt, že totiž i vtělený Bůh, jímž Buddha byl, se musí podřizovat Védám.

Jako další příklad uvádí Ježíše, kterého opět různé církve vidí různě, jedni jako proroka, jiní jako léčitele, další jako Mahatmu a opět jiní jako Boha. Jindy velmi tolerantní Vivekananda se tu jeví jako přísný kritik, když prohlašuje, že v Americe "mnozí literární kazatelé a reformátoři chrlí spoustu nesmyslů".

Poté co varoval před začátečnickými chybami, kdy hledající lítá od jedné knihy ke druhé, uznává nicméně, že silná kniha dodává člověku sílu. "Sekty s knihou nic nezdrtí." Po svém zvyku uvádí příklad sekty Parsi. Kdysi bylo jejich přívrženců, většinou Peršanů, na sto miliónů. Po přemožení Araby byli obráceni na muslimskou víru, avšak ti, kteří unikli se "svou" knihou, zůstali ve své víře dodnes. Podobně Židé, kteří pronesli talmud tím nejstrašnějším pronásledováním, zůstali ve své víře dodnes. Vivekananda si je zde vědom svého ambivalentního postoje. Uznává velkou přednost knihy, že "vše v ní vykrystalizuje do jasné a vhodné podoby a ze všech idolů je nepraktičtější".

Navzdory tomu však, i s rizikem, že bude považován za zaujatého, soudí, že knihy "způsobily více zla než dobra" a mají na svědomí mnoho bludů. Domnívá se také, že "jsou odpovědné za perzekuci a fanatizmus. "V moderním věku produkují lháře na všech stranách. Žasnou nad množstvím lhářů v každé zemi."

Pratima – zobrazení

Pratima čili uctívání zobrazováním, je vlastně právě to, co zakazovalo druhé z původního Mojžíšova desatera přikázání. To bylo později v křesťanství, a zejména v katolicizmu, obratně vyškrtnuto. (Protože pak chybělo do počtu, bylo deváté přikázání násilně rozděleno a z něj učiněna dvě). Znělo takto: "Neučiníš sobě rytiny ani jakékoli podobenství těch věcí, které jsou svrchu nebo na zemi, dole… nebudeš se jim klaněti ani jich ctíti" (text Kralické Bible). V Indii podobný zákaz neexistoval. Zobrazování mělo zde různé podoby, většinou to byl obraz či socha svatého člověka.

U hinduistů měly modly podobu ryby, u křesťanů byl Bůh zpodobňován někdy jako holubice. "Židé si myslí, že správný idol má mít podobu truhlice s dvěma anděly na ní sedícími a knihou na ní položenou. Nesmí mít však nikdy podobu muže či ženy", vzhledem k zákazu obsaženému v druhém přikázání. Vivekananda připomíná, jak zbytečné je uctívat nějaký vzor, pokud nejdeme v jeho šlépějích, pokud se jeho učení nestane něčím, a pokud nejednáme tak jako náš vzor. Naše skutky se mají podobat jeho skutkům, avšak nemá to být slepé opakování toho, co někdo činil.

Ať jde o Ježíše, nebo Buddhu, člověk by měl pomocí jeho učení objevit určité pravdy sám pro sebe. Vivekananda za sebe říká, že někdy se raduje, že je "ve shodě s dávnými učiteli", zatímco jindy cítí, že "oni jsou ve shodě s ním". "Musím své světlo vypátrat, tak jako je vypátrali oni." Křesťanům radí, aby "se stali biblí", ne aby byli pouze "v jejím vleku".

Klečení před obrazem

Uctívání obrazu osoby zemřelé, nebo dokonce ještě živé Vivekanandu nepohoršuje. Ulpívání na osobnosti a těle se mu zdá přirozené. "Máme sklon ke zhmotňování. Jak bychom tu vůbec mohli být, kdybychom se nezhmotňovali? Jsme zkonkrétnělí duchové, a tak se ocitáme na této zemi. Zkonkrétnění nás sem přivedlo a také nás odtud vyvede. Prahnutí po smyslových objektech z nás učinilo lidské bytosti, a tak jsme vázáni k uctívání osobností."

Naše vazba na lidské bytosti je tak zřejmá, že přetrvává i po smrti. Je nám však doporučováno, cítíme-li potřebu uctívat obraz, aby to byl spíše obraz Ježíše nebo Buddhy než milované bytosti. Jako příklad chybování se uvádí, že někteří lidé pokládají za přehnané klečet před obrazem Ježíše či Buddhy, ale neváhají pokleknout před milovanou ženou a nazývat ji životem, duší, světlem svých očí. Není snad tohle klasické modlářství? Ve skutečnosti je to jen připoutání ke smyslům, i když třeba zabalené do sebekrásnějšího pozlátka.

Duchovní žebříček má mnoho příček

Je mnoho druhů Praktiky a Praktimy a většinou jsou všechny svým způsobem užitečné, protože vedou k Bohu. Také uctívání Krista nebo Buddhy je Praktika, přibližování k Bohu. Opět je zde ovšem zdůrazňováno, že samo uctívání osoby nestačí. Nabízí se příměr stoupání po žebříku.

I zde nespočineme na žádné z příček, protože každá je určena jen k tomu, abychom z ní učinili krok na vyšší a další. Podobně bychom si měli uvědomovat, že žádná Praktika tu není proto, abychom na ní ustrnuli, nýbrž abychom z ní stoupali dále.

Křesťanům se tak dostává rady, aby skrze Ježíše Krista vykročili dál k Bohu, který se v Ježíši projevoval. Bůh by pak neměl být zpodobňován, protože On je nezobrazitelný, "od Něj vše pochází". Obraz můžeme uctívat jako Boha, nikoli Boha jako obraz. Bůh v obraze je dobrý, ale obraz jako Bůh je špatný. Jestliže si promítáme Boha do obrazu, je to pouhá Praktika.

Vše je jménem a podobou

Jméno tu významně představuje pojmenování "slovo", a tak jde vlastně o tajemství zmiňované na počátku Janova evangelia v bibli. "Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo." Vše co vidíme kolem sebe, je složeno ze jména a podoby (tvaru), námarupa. "Náma šamtá je moc jména, pojmenování. Jméno a podoby, formy, tvoří celý svět. Nezbývá nic, co by nebylo jménem a podobou." Přichází další příměr. Do hry vstupuje mysl, čita. Ta je přirovnávána k jezeru a myšlenky jsou vlnky na vodě. "Bez jména a podoby žádná vlna vzniknout nemůže.

V souladu s uváděným citátem z počátku biblického Janova evangelia, ale i v jiných starých knihách je psáno, že Bůh stvořil svět ze slova." Tato teorie byla indickými kazateli přenesena do Alexandrie a odtud se rozšířila dál. Pro věřící a hloubající je tu interpretováno tajemství Božího stvoření. "Co znamená, že Bůh tvoří svět z ničeho?

Svět je jakoby promítán, vrhán z Boha

Bůh se stává vesmírem a ten se k němu vrací a opět vstupuje a zase se vrací. Viděli jsme, že průmět něčeho v mysli se neobejde bez jména a podoby. Každá myšlenka má svou zvláštní podobu a jméno, se kterou je spjata i sama skutečnost promítnutí. "Tak je tento vesmír výtvorem mysli." Vše je zkonkretizovaná a do vnějšku promítnutá idea, i naše tělo. Logicky pak se zánikem těla zaniká původní idea nebo naopak.

Protože tento pohled na stvoření se týká všeho, od nejmenší částečky hmoty až k vesmíru, dá se předpokládat, že svět je stvořen podle jednotného plánu. A z toho lze opět dovodit, že pokud víme, jak je stvořen jediný atom, známe i způsob, jak je vystaven celý vesmír. Přijmeme-li za své, že naše tělo je složeno z hrubší části vnější a mysl představuje jemnou část uvnitř, můžeme soudit, že celý vesmír je sestaven podle stejného vzoru. Hmotné fenomény venku a myšlení jako jemnější část uvnitř a stejné členění na jméno a podoby (tvary).

Pojmenování osob a věcí je ono biblické "slovo"

Průvodním jevem vnitřních, jemných složek myšlení je stálost, zatímco čím hrubší složka, tím je nestálejší. "Myšlenka za naším tělem se nazývá duše a myšlenka za vesmírem se nazývá Bůh." Potom následuje jméno a poslední ze všech je podoba, kterou vidíme a vnímáme." Každý z nás jako malý vesmír uprostřed velkého máme tělo nesoucí určitou podobu. Za námi pak je jméno a za jménem myšlenka.

Tak i za vesmírem je pojmenování věcí, a to je ono "slovo" objevující se v mnoha náboženstvích, které zasvěcení věřící ztotožňují s Bohem. Může nést různé názvy, avšak v podstatě je to univerzální vědomí, to, co stojí za vesmírem. Nese toto vědomí nějaké jméno, které k člověku promlouvá? Podle hinduistů je to slovo Óm. Podle Vivekanandy je to Brahman, Neproměnný. Když člověk pozná toto Neproměnné, dostane se mu prý všeho, po čem jen zatouží.

"Óm" stojí uprostřed mezi Bohem a vnějším světem a jeho zvuk s sebou přináší zázračnou moc. Takovou moc mají i Praktiky, jména posvátných symbolů. Podle této teorie prostým opakováním těchto slov může žák dospět k dokonalosti.

Někdo může silně pochybovat o pravdivosti těchto slov, ale jiného zase třeba napadne opakování Ježíšova jména v křesťanské mystice nebo litanie v modlitbě růžence a uvědomí si určité podobnosti. Vivekananda v této souvislosti zmiňuje praxi, kdy guru dává svému žákovi jméno patřící jen jemu.

To si bude opakovat při meditaci, aby dosáhl v Bhakti józe žádoucího pokroku. Je samozřejmé, že při tomto zdánlivě mechanickém opakování nesmí myšlenky kdesi bloudit, ale naopak musí být zcela soustředěny k jedinému. Cílem je nejvyšší stav Bhakti, pochopení neskonalé lásky Boží skrze slovo.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2011.