Napoprvé to byl ojedinělý a pro mne tehdy neobvyklý prožitek, který mi byl osvětlen až po jeho skončení. V srpnu asi v roce 1992 při jednom podvečerním střídavém lelkování, modlení a čtení na dovolené jsem najednou začínal vnímat, neznámo odkud, jakési mohutné útvary, pohybující se kdesi s až zběsilou rychlostí. Připomínalo mi to miliony leteckých tryskových motorů. Tak mohutnou energii jsem si dosud nedovedl ani představit. Byly to jakési mohutné plochy, ze kterých jsem měl po chvíli dojem, že se valí, hučí, sviští a kvílí kdesi po povrchu zeměkoule.

Byl jsem sám překvapen, jak mne to zaujalo, a všelijak jsem si to pocitově zkoumal. Po chvíli jsem vypozoroval, že je to velmi tvárné a otevřené jiným vlivům mentálního působení, které to může vstřebat, a jako by to potřebovalo uklidnění. Tedy jsem, jaksi "jen tak", sytil toto "cosi" smírem, harmonií, úlevným spočinutím v klidu. Bavilo mne to. Cítil jsem stále více, jak "to" tyto síly dychtivě přijímají. Namísto čtení jsem takovouto "zábavou" prožil celý večer, neboť asi po hodině mne tato podivná aktivita vtáhla do skoro plné koncentrace svou stupňující se naléhavostí. Už to nebyla kratochvíle, ale cílená a naléhavá práce. Znovu a znovu mnou procházely překrásné a nepoznané síly klidu a smíru do oněch úžasných obrovitých mega-ploch, o kterých jsem nejasně tušil, že se valí kolem zeměkoule. Ještě další den jsem se na "to" mohl, byť již slaběji, napojovat.

Pokračování další dny

Druhý den jsem náhodně odposlouchal z něčího rádia, že se na Floridu valil od moře mocný hurikán, označovaný tehdy "hurikánem století" (těchto označení bylo ovšem za století víc), ale – jak to občas bývá – oproti očekávání se uhnul a zmírnil. V dalších dnech působil ještě nějaké menší škody. Zpětně jsem pochopil i to, že hurikán není jen jednorázově rozhýbaná masa vzduchu, ženoucí se setrvačností, jak jsem se neuvědoměle dosud domníval, ale že jeho síla každou vteřinu znovu vzniká či se obnovuje a že za ní stojí jako její pohon či zdroj, motor, děsivé vichry lidských vášní. Na mžik jsem se dostal až k samé podstatě vzniku hurikánu či uragánu, k tomu co je "za", ale neudrželo se mi to ve vědomí.

Patrně jsem byl odkudsi napojen na tyto divé síly k jejich zmírnění. Snad jsem byl uprostřed lenošení aspoň přistrčen být k něčemu užitečný (alespoň se tak domýšlím, nejsem-li příliš domýšlivý). Podobné "melouchy" jsem později míval častěji, až se staly i mým občasným úmyslem. Spojil jsem si to se skutečností, že bouře, krupobití, vichřice i velké hurikány jsou zapříčiněny na astrální úrovni výpary lidských vášní, chtivostí, sobectvím, agresí apod. Pochopil jsem taky, že ať je to řádění živlů kdekoliv na zeměkouli, je to odraz působení celého lidstva. Co člověk vyzářil do oblasti živlů, to se mu vrací. Tím jsem pochopil, proč mne to tehdy směrovalo k vysílání klidu, ticha, smíru do oněch divých řádění. Ta podstata je stejná, ať se hurikán jmenuje Katrin, Irene nebo náš český Kiril atd.

A co je tu podstatné?

Toto může dělat každý z nás. Nemusíme se vším čekat, "až budeme duchovní", to bychom se nemuseli dočkat. Cesta se skládá z jednotlivých krůčků. Někdy stačí uvědomit si své možnosti, o kterých jsme nevěděli, nebo jsme měli představu, že to je jaksi jen pro zasvěcené. Nemělo by nám to zvedat troufale sebevědomí, jak jsme užiteční, ale je dobré se jen věcně, soustředěně a opravdově snažit o zklidnění a ztišení své, a to pak v představě posílat tam, kde se právě cosi děje, ať je to Asie nebo Amerika. Jistě, že nejsme všemocní a tak ničivou sílu nerozpustíme. Ale i kdybychom ji zklidnili jednou miliontinou nebo miliardtinou, je z naší úrovně cosi dobrého vykonáno, a o to jde. Tak jako má význam třeba práce ochránců přírody, kteří z ohrožených jedinců některého druhu zachrání jen pranepatrný zlomek, ale i to je dobré. Pak se stáváme vědomější a hodnotnější součástí světa.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2011.