Jak jsem již psala, o tom, že bychom měli kocoura, jsme vůbec neuvažovali. Kocour nám připadal náročný, musel by se kastrovat, a navíc jsme s kocouří povahou neměli nejmenší zkušenosti. Krom toho bydlíme ve dvougarsonce, kam se tři dospělí lidé a jedna kočka sice vlezou, ale prostoru nepřebývá. Sybilka si tedy u nás žila jako hýčkaný kočičí jedináček. Energie měla stále na rozdávání, ale postavou moc nevyrostla. Dodnes je to štíhlá elegantní kočičí dáma, která nemá ani deko zbytečného tuku navíc a která dodnes vyskočí na stůl jedním ladným pohybem. Zlom v našem životě nastal v roce 1999.

Rakovina – již v samotném názvu této nemoci je její podstata: Rak – ten, co couvá, uhýbá, ustupuje, potlačuje. Je utlačován, ale také je ten, kdo utlačuje, nutí druhé před ním couvat. Vina – ten, kdo cítí vinu, je viník, nebo druhé obviňuje. Zkuste si uvědomit, kde je právě váš problém. Duchovní rozměr máte rozepsán před sebou.

Hanka je zvláštní bytost. Taková neobvyklá osůbka sestavená z dílů dávnověku, vtipná ranařka, líný praktik, něžný barbar a milující matka, která vyráží za obživou, jen když dojdou zásoby ve špajzu, což jako udržovatel rodinných tradic, bezbřehý milovník a záchrance čtyřnohých bytostí pak dělá s totálním nasazením. Pomoc bližnímu, sbíráni odhozených plastových flašek v lese, zachraňování pejsků a koček s následným vypipláním a předáním chlupatých "dětí" adoptivním rodičům, kupování maringotek bezdomovcům a organizování neobvyklých akcí pro všechno živé je pro ni samozřejmostí, která znejisťuje lidi v nejbližším okolí, mě nevyjímaje, co žijeme v kalupu kariér a mylných iluzí, že honička je holt osud.

Štěpánka Bašková a její muž ing. Jan Svatoš žijí v Kostelci nad Černými lesy, městě, jehož nedílnou součástí je už po několik století keramika. Oba jsou jí okouzleni, i když každý jinak. Zatímco Štěpánka na svých mísách, vázách či keramických kalendářích vytváří nezaměnitelné snové krajiny, Jan spolu s ing. arch. Michaelem Třeštíkem jdou cestami sběratelů. Nově založená stálá expozice černokostelecké umělecké keramiky dvacátých až sedmdesátých let 20. století ve zdejším Muzeu hrnčířství je jejich dílem. Max Länger kdysi řekl, že hlína je nejprostší, nejchudší i nejbohatší materiál a jediná surovina, která nikdy nezavdala příčinu k válkám a válečným nájezdům. Fakt, který si málokdy uvědomujeme, protože ta prastará hmota je všude.

Když jsem připravoval první vydání této knihy, měl jsem na mysli dvě věci. Za prvé jsem chtěl objasnit koncepci Radikálního odpuštění co možná nejjednodušeji, abych ji přiblížil co největšímu počtu lidí. Za druhé jsem chtěl, aby byla co nejpraktičtější, aby ji mohli lidé používat v každodenním životě. To znamená, aby měli v rukou nástroje, jež jsou nejenom účinné, ale také rychlé a snadné. Když píši toto druhé vydání, musím přiznat, že mě až překvapuje, jak účinné se tyto nástroje ukázaly být. Žasnu nad tím, jak nesmírně efektivní pomoc prokázaly lidem při léčení jejich životů.