Znalost a pochopení duchovních zákonů je důležitým krokem k tomu, jak se stát svobodnými lidmi a pány svého osudu. Již víme, jak pracuje naše mysl a můžeme začít usměrňovat tok svých myšlenek žádoucím směrem tak, abychom dosáhli výsledků, jaké si přejeme. Soubor pravidel, která nám pomohou tento záměr uskutečnit, dnes doplníme ještě dvěma posledními – zákonem duchovních ekvivalentů a zákonem realizace.

Realita odpovídá stavu mysli

Zákon duchovních ekvivalentů – "podobné přitahuje podobné" – nám říká, že veškeré naše zkušenosti s denní realitou jsou odrazem vnitřních stavů naší mysli. Nejhlouběji uložené myšlenkové vzorce si velmi často ani neuvědomujeme. Mnohým z nás může tato představa připadat až příliš fantastická, ale pravdou je, že vnější realita se přizpůsobuje tomu, jací jsme uvnitř. Jen se kolem sebe rozhlédněme. Důkazů toho, že tento zákon opravdu funguje, je nespočet. Věčně naštvaní lidé se často dostávají do situací, které jejich permanentní nenáladu pouze posilují. Ve všem hledají nedostatky a od rána do večera něco kritizují, případně litují sami sebe jako nešťastné bytosti, které neblahou shodou okolností musí žít v prostředí, jež absolutně nedosahuje výše jejich osobních kvalit. Naopak laskaví a vlídní lidé se srdcem na dlani vidí kolem sebe především lásku a porozumění a tytéž kvality přitahují také do svého života. Není ani náhodou, že ti, kteří mají ve svém podvědomí zakódovaný úspěch, jsou opravdu úspěšní, což platí i o zdraví a spoustě dalších věcí.

Svůj k svému

Ohlédnu-li se zpět o nějakých deset či patnáct let, musím přiznat, že jsem přímo učebnicovým příkladem toho, jak tento zákon funguje v praxi. Řeč bude v tomto případě o mezilidských vztazích. Čas mého mládí ani dospívání nebyl právě idylickým obdobím. Prožívala jsem řadu konfliktů, sama se sebou i s lidmi ve svém okolí. Valná většina mých vztahů byla problematická, neměla jsem žádné skutečné přátele. To mě však pouze utvrzovalo v mylném a bláhovém přesvědčení, že jsem lepší než ti druzí, a že pro mě bude obtížné najít rovnocenného partnera. Spousta dívek v mém věku měla již nějakou známost, jen já jsem stále čekala na svůj vysněný ideál. Brzy jsem se skutečně dočkala. Byl jím starší rozvedený muž, s nímž jsem si okamžitě porozuměla tak jako dosud s nikým. Nebylo divu – i přes svůj věk se choval stejně sobecky a arogantně jako já a stejné bylo i jeho nazírání světa prizmatem vlastní výjimečnosti. Byli jsme vskutku "dokonalý" pár. Naše životní názory, postoje a přesvědčení byly takřka totožné. Neexistoval mezi námi sebemenší rozpor. A přece jsem po nějaké době začala cítit, že něco není v pořádku. Našemu vztahu chybělo totiž to nejpodstatnější – láska. K čemu všechny ty okázalé projevy sympatií, při nichž se nehledělo na čas, ani na peníze, když jediným pravým důvodem tohoto počínání byla usilovná snaha vykřičet do světa svou vlastní výjimečnost. Avšak ve chvílích, kdy jsem se chtěla o někoho opřít, kdy jsem potřebovala, aby mi můj partner podal pomocnou ruku, veškeré úsilí naráz vyhaslo a zbyla jen rozpačitá prázdnota.

Znovu a jinak

Čím méně byla v našem vztahu přítomna láska, tím více se jej zmocňovala závislost. Už po dvou, třech letech jsem věděla, že zůstávat s tímto člověkem je holá ztráta času, energie a ideálů, ale dalších pět let mi trvalo, než jsem byla schopna definitivně se od něj odpoutat. Dnes už je to víc než deset let, co jsme se rozešli, a přesto se mě můj bývalý přítel snaží čas od času kontaktovat. Snad bláhově doufá, že bychom mohli navázat tam, kde jsme kdysi přestali. Ta šance je však nulová, neboť – nehledě na to, že jsem vdaná a mám vlastní rodinu – jsem jednou provždy změnila polaritu svých hodnot. Začala jsem zkrátka na svět pohlížet úplně jinak. Poté, co jsem se rozešla se svým přítelem, následovalo asi šestiměsíční období, kdy jsem poprvé v životě byla skutečně sama sebou. Měla jsem konečně šanci věnovat se naplno svým zálibám, trávila jsem více času s rodinou, na kterou jsem předtím zapomínala, začala jsem aktivně sportovat, našla jsem si nové přátele… Cítila jsem se najednou tak svobodně a lehce a svět kolem mi připadal mnohem krásnější a radostnější než dřív.

Vědomá volba

Nyní bych se ještě krátce vrátila k zákonu substituce (způsob myšlení lze usměrnit pouze náhradou starých myšlenkových vzorců novými), o kterém jsme se zmínili v předcházejícím díle. Ačkoli jsem tehdy o existenci tohoto zákona vůbec nevěděla, má intuice mi poskytla pár dobrých rad přesně v duchu daného pravidla. Po nějakém čase jsem začala přemýšlet o tom, jak by měl vypadat můj budoucí přítel. Období svobody, které jsem prožívala po rozchodu s bývalým partnerem, bylo sice úžasné, ale sama jsem zůstat nechtěla. A co bylo hlavní – tušila jsem, že něco není v pořádku. Během těch šesti měsíců jsem totiž poznala další dva muže, kteří mě na první pohled zaujali, ale zakrátko jsem s hrůzou zjistila, že jde o téměř dokonalou kopii mého bývalého přítele, pouze v jiném, atraktivnějším balení. Bylo mi jasné, že budu muset zapracovat na tom, abych přestala podléhat svým někdejším stereotypům, nebo si do konce života nenajdu partnera, který by za něco stál. Už tehdy jsem intuitivně použila metodu vizualizace, kterou dnes doporučuje řada autorů jako účinný prostředek při dosahování nejrůznějších cílů. Nabytá zkušenost mě vedla ke zcela logickému rozhodnutí, že můj budoucí partner bude přesným opakem toho bývalého – tj. spolehlivý, zodpovědný, obětavý, tolerantní, spíše introvert, se smyslem pro rodinný život. Mohl by být tak o pět nebo sedm let starší, vyšší, štíhlý, černovlasý, modrooký… Možná to zní až komicky, stejným způsobem sní asi každá dívka. Tajně spřádá představy o svém ideálu a doufá, že muž, který přijde, bude jejich věrným ztělesněním. Skutečnost však bývá často odlišná.

Splňme si své sny

Když jsem si vytvořila jasnou představu o tom, jaký bude muž, kterého chci jednou potkat, uložila jsem si tento obraz hluboko do svého nitra a více jsem se k němu nevracela. Svou "mentální úlohu" jsem splnila a to, kdy se projeví také "hmotně", jsem nechala osudu.

To bylo v dané chvíli asi to nejlepší. Je to možná trochu paradox, ale tak to zkrátka funguje. Vytvořit představu – přijmout ji a uložit – a dál se jí nezabývat. Můžeme si ji samozřejmě kdykoli vybavit před svým vnitřním zrakem, můžeme ji mít dokonce neustále před očima, ale nic víc. Jakmile začneme posuzovat, hodnotit, analyzovat, objeví se zcela logicky i pochybnosti o tom, že se nám naše přání může vyplnit. O to víc se pak snažíme usilovně myslet na svůj cíl, což je jen způsob, jak se bráníme vědomí toho, že jej nikdy nedosáhneme, i když si to pochopitelně nejsme s to připustit. V naší urputné snaze udržet si svůj ideál za každou cenu, je již a priori přítomen strach a nedůvěra v žádoucí výsledek. Negativní emoce jsou velmi silné a stačí málo, aby je naše podvědomí přijalo za své a začalo podle nich utvářet náš život. Vím, že je těžké nepřemýšlet o tom, co nás trápí a co bychom tak rádi změnili, ale je možné se tomu naučit. Chce to jen trochu trpělivosti a shovívavosti s naší myslí, jež je od své přirozenosti vášnivým analytikem a "vypnout" pro ni znamená něco zhola nemožného. Ale přesto to funguje. O tom jsem se přesvědčila i já, když jsem potkala svého budoucího manžela. Bylo to velmi prosté. Vstoupila jsem do vlakového kupé, kde byl pouze jeden cestující. Ve chvíli, kdy se na mě podíval, jsem okamžitě věděla, že je to on – muž z mých představ, mé podvědomí mi jej okamžitě připomnělo. Byl o pár let starší, vysoký, štíhlý, černovlasý a modrooký. Tvářil se trochu nesměle, ale jeho oči prozrazovaly milého a laskavého člověka. Jsme spolu již deset let a přes občasné krize, jež zažívá většina manželství, je naše soužití poklidné a spokojené, přesně takové, o jakém jsem snila po bouřlivých peripetiích se svým předchozím přítelem. Díky tomu jsem se naučila nahlížet svět z jiné perspektivy – s radostí, láskou a vstřícností. A co víc – život mi to štědře vrací: během pár let jsem získala několik opravdových přátel a všichni, s nimiž přicházím do kontaktu, jsou bez výjimky milí a laskaví lidé, kteří můj život vždy nějakým způsobem obohatí.

Příčina rovná se důsledek

Posledním duchovním zákonem, který je třeba zmínit, je zákon realizace, který říká: "Myšlenky jsou věci." Tento zákon posouvá naše porozumění různým jevům o obrovský krok kupředu, neboť praví, že neexistuje rozdíl mezi příčinou a důsledkem. Obojí je ve své podstatě jedno a totéž. Vyloučíme-li časový faktor – čas, který probíhá ve vztahu ke všem věcem – pochopíme, proč tomu tak je. A pokud se nad tím zamyslíme ještě víc, přijdeme na to, že tomu tak být dokonce musí! Tento zákon názorně dokazují fyzikální zákony. Ze semínek ředkvičky vždy vyrostou ředkvičky, a nikdy ne jahody. Jediný rozdíl mezi semínkem a již vypěstovaným plodem je právě časový faktor. Proto je tak nesmírně důležité naučit se správně myslet. Pokud jsou naše myšlenky harmonické a příjemné, budou stejně harmonické také jejich výsledky, tedy jejich realizace. Co je vlastně myšlenka? Úmysl a zájem. Myšlenka organizuje energii a informace. Jinými slovy, uspořádává pole nekonečné energie, které by bez ní bylo jen nekonečným souhrnem možností, pouhý potenciálem. Je to právě myšlenka, která způsobí, že z něčeho neurčitého vznikne něco konkrétního. První je tedy myšlenka, nebo – jak říká Barbara Bergerová – rozjímání Nekonečné mysli. Druhé je slovo. Zvuk, řeč, vibrace, vyjádřená myšlenka. Každá myšlenka má nějaký zvuk či vibraci, které představují technologii realizace. Stejně jako Nekonečná mysl rozjímá a používá zvuk k tvoření v tom nejobecnějším pojetí, tak člověk myslí a používá řeč a vibrační frekvence, aby ovládl vlastní svět. A, to mějme stále na paměti, ať už se přitom jedná o vědomý, či nevědomý proces, probíhá bez přestání.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2009.