Štěpánka Bašková a její muž ing. Jan Svatoš žijí v Kostelci nad Černými lesy, městě, jehož nedílnou součástí je už po několik století keramika. Oba jsou jí okouzleni, i když každý jinak. Zatímco Štěpánka na svých mísách, vázách či keramických kalendářích vytváří nezaměnitelné snové krajiny, Jan spolu s ing. arch. Michaelem Třeštíkem jdou cestami sběratelů. Nově založená stálá expozice černokostelecké umělecké keramiky dvacátých až sedmdesátých let 20. století ve zdejším Muzeu hrnčířství je jejich dílem. Max Länger kdysi řekl, že hlína je nejprostší, nejchudší i nejbohatší materiál a jediná surovina, která nikdy nezavdala příčinu k válkám a válečným nájezdům. Fakt, který si málokdy uvědomujeme, protože ta prastará hmota je všude.

Je jen málo míst, kde se jí nedostává. V podobě keramiky je svědkem vývoje lidské společnosti, z jejích střepů, zbytků plastik, nádob, jejich zdobení, poznáváme kultury dávné minulosti. Hlína je skutečně ojedinělý materiál – prý už tím, že "člověka přímo vybízí, aby ji tvaroval z volné ruky, aby v ní nechal svou stopu, aby tak zhmotnil své myšlenky…" Štěpánka Bašková kvůli ní opustila housle… "Řekněme, že jsem se přestala živit jako houslistka."

To bylo dost zásadní rozhodnutí…

Někdy se člověk rozhodne zcela intuitivně. Měla jsem tehdy angažmá v jednom orchestru ve východním Německu a přiznám se, že mě to zdaleka nenaplňovalo tak, jak jsem si po konzervatoři představovala. A když jsem tam pak potkala pár keramiků a viděla jejich čarování s hlínou, měla jsem jasno. Šla jsem do učení.

Takže už nejste houslistka, ale…

… samostatný výtvarník věnující se keramice… jestli to chcete takhle. Ale vážně, kdybych chtěla přehánět, řeknu, že jsem "zběsilá" keramička.

Proč je pro vás ta hmota tak důležitá?

Na to nejde jednoznačně odpovědět, třeba pro tu jedinečnost, která vám dovolí vytvořit dílo bez pomoci jakéhokoliv nástroje, jen vlastníma rukama.

Když ji berete do rukou, jaký máte pocit?

To se dá těžko vyjádřit.

Alespoň to zkuste…

Tak dobře. Vezmu to oklikou. Když přistupujete k hlíně s vědomím, že je to prazákladní materiál, ze kterého lze vytvořit od miniaturního hrnečku až po monument, pak k ní ať chcete nebo ne, v podvědomí přistupujete s určitým respektem. Protože je to materiál, který vás spojuje s přírodou.

Víte vždycky, co z toho "těsta" bude?

Někdy si dělá samo, co chce. Samozřejmě, že mám svou vůli, ale ona si potom, v těch výtvarných věcech sama řekne. Musím se s ní prostě dohodnout.

Jak takové dohadování vypadá?

Jak…třeba když máte určitou představu o tom, jak by mělo dílo vypadat, list, nebo hrnek. Teď mluvím o volné tvorbě. Začnete dělat a najednou, až při vlastní práci zjistíte, že bude lepší, když tu svou představu změníte a dáte na hmotu, poslechnete, co říká, prostě se necháte vést. Pak to jde skoro samo. Když jdete proti ní, tak to nikdy nefunguje.

Hlína, to je velice široký pojem, jsou různé druhy…

No právě, třeba, pokud jde o velké věci, mám ráda šamotovou, protože udrží tvar. Vybírám materiál podle toho, k čemu ho potřebuju.

Jak reagujete, když se vám něco nepovede? Máte vztek, ztrácíte trpělivost?

Myslím, že jsem se to už naučila přijímat. Prostě začnu znova. Někdy znova a znova. Jsou různé fígle, jak ji donutit, aby poslouchala.

Mluvíte o ní jako o živé hmotě …

Při práci s hlínou je člověk vlastně spojený s přírodou, s přírodními živly, s vodou, vzduchem a ohněm.

Takže se v tom procesu dá najít i určitá symbolika?

Když to budeme brát tak, že voda je prazákladem všeho, vítr dechem země a oheň světlo a žár, tedy síla, která bere a dává život, pak ano.

Vaše věci se prý dají dost obtížně napodobit, myslím především co do technologie…

Myslíte něco jako kuchařovy tajné recepty? Každý má svoje postupy. Když jsme zakládali keramickou dílnu, museli jsme počítat s tím, že bude potřeba vytvořit technologické zázemí, a to nejen pro výrobu vlastní hmoty, ale i glazur a šlemovek.

Co je to šlemovka?

Šlemovka je hlinitá poleva z jemně plavené hlíny, většinou s přísadou taviva, která po vypálení vytváří sklovitý povrch.

Prý jste si materiál hledala a čistila sama, to je pro ženu velice namáhavá práce…

Byly doby, kdy jsem si tu hlínu hledala, dovážela, vlastnoručně míchala, zkoušela a zkoušela, byla to dřina, ale na druhou stranu dobrá zkušenost.

Co se musí zkoušet?

Nechci zabíhat do podrobností, ale především se musí zkoušet její plastičnost, pórovitost, smrštění. A v neposlední řadě i vypalovací teplota. Už to ale nedělám, došlo mi, že jsem přece jenom křehká bytost. Ale vážně. Poslední dobou se začínám obracet k porcelánu. Zajímavé je, že jsem ho před tím neměla ráda.

Proč? Čím vás přitahuje?

Asi proto, že mě pohlcovala keramika. Přitahuje mě, protože je to ta neušlechtilejší keramická hmota, a chtěla bych jí přijít na kloub. Je to materiál poměrně mladý. Tedy mladý v uvozovkách. Jeho vynález patří někam do 13. století před Kristem. Poprvé ho vyrobili v Číně. U nás se s prvními pokusy o výrobu začalo v roce 1789 v Hájích u Slavkova. Přispěl k tomu zcela náhodný objev bílé hlíny v Javorné. První porcelánka vznikla v Horním Slavkově, to bylo někdy kolem roku 1792. Ale vůbec s prvními pokusy začali v Itálii, myslím, že v roce 1740.

Jaké je vaše oblíbené téma?

Andělé. Je to jedno z mých hlavních témat.

Myslíte, že existují, že jsou mezi námi?

O tom se strašně těžko mluví, protože se to nedá prokázat, člověk se začne zajímat až na základě vlastních zkušeností.

Máte nějakou zkušenost? Co si představujete pod pojmem anděl?

Vlastně ani nevím, spíš bych řekla, že je to takové uvědomování si, že je nad námi něco silnějšího, člověk si to většinou uvědomí v krizových momentech, třeba, když se musí rozhodnout. V těch okamžicích jako kdybych neposlouchala sama sebe, ale poslouchala něco nad sebou. Třeba je to můj strážný anděl. V tom případě mám strašně hodného, protože kdyby v některých chvílích tu ochrannou ruku nade mnou nedržel, tak to mohlo velice špatně dopadnout. Tím se vlastně vracím k tomu, co jsem řekla před chvílí. Možná, že to je také věc duševního vývoje.

Nemálo lidí věří, že jsou mezi námi andělé, kteří se stali lidmi...

Nedávno jsem viděla v televizi film Nebe nad Berlínem. Nevím, kdy byl natočený, je černobílý, z doby, kdy byla zeď, je o tom, jak andělé přicházejí mezi lidi. Je to úžasný film. Město andělů s Meg Ryan je proti tomu slabý odvar, pouze komerční záležitost. A možná, že jsou to lidé, kteří ve svém duševním vývoji už dospěli dál.

Vaši andělé nemají tvář….

Nemají obličej, protože pro mě je anděl jakoby poselství, naděje, více méně zpráva, prostě něco, co mě má na něco upozornit bez možnosti identifikace. Tvář ani ruce mi k tomu prostě nejdou, jsou to abstraktní věci.

A vaše další téma?

Chystám se na porcelánové knihy, přitahuje mě i písmo, protože spojuje lidstvo po celou dobu jeho vývoje, obráží jeho vývoj od chvíle, kdy bylo schopno něco dělat. Přitahuje mě ta výtvarná záležitost. Je spousta otázek, na které hledám odpověď. Ostatně v tom nejsem sama. Jen pochybuju, jestli někdy najdu odpověď. A možná, že to tak má být. Člověk má pořád hledat.

Bydlení v těsném sousedství starého zámku, ten přímý kontakt s historií se musí člověka, ať chce, nebo nechce nějakým způsobem dotýkat. Čím se dotýká vás?

Třeba v tom hledání provázanosti mezi současností a minulostí.

Bylo ještě mnoho věcí, na které jsem se chtěla zeptat, jenomže nás tlačil čas. Vyprovodila mě k vratům, kterými se vstupuje do prostorného dvora jejich rodinné usedlosti. Vedle nich je malý pomníček. Neptala jsem se, ale paní Bašková řekla:"Je z šamotové hmoty. Pomník mým věčným pochybnostem." Věděla jsem, o čem mluví.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2009.