Hanka je zvláštní bytost. Taková neobvyklá osůbka sestavená z dílů dávnověku, vtipná ranařka, líný praktik, něžný barbar a milující matka, která vyráží za obživou, jen když dojdou zásoby ve špajzu, což jako udržovatel rodinných tradic, bezbřehý milovník a záchrance čtyřnohých bytostí pak dělá s totálním nasazením. Pomoc bližnímu, sbíráni odhozených plastových flašek v lese, zachraňování pejsků a koček s následným vypipláním a předáním chlupatých "dětí" adoptivním rodičům, kupování maringotek bezdomovcům a organizování neobvyklých akcí pro všechno živé je pro ni samozřejmostí, která znejisťuje lidi v nejbližším okolí, mě nevyjímaje, co žijeme v kalupu kariér a mylných iluzí, že honička je holt osud.

Když k nim přijdu na kafíčko, připadám si jak ve skanzenu pohody a zastaveného času, o můj klín se poperou tři pejsci a nejen vítěze tajně odměňuji psími pochoutkami a když Hančí nekouká, tak i koláčem. Můj klín je dostatečně velký, aby se mi tam vešla i chytrá míšenka Šťopka, od které by se mohly všechny ženské učit, jak se mazlit, i Bedřich, který je tady často v ozdravovně, ale většinou vyhrává fenka Hanička, která už nikdy nepřestane bojovat o blízkost a lásku. Má totiž co dohánět, protože pět let nedobrovolně žila a rodila v kůlně bez oken jen "peníze". Nikdy nezapomenu na výraz, který jsem viděla v psích očích, když ji její zachránkyně poprvé schovala v náruči. Pětiletá labradorka Asta, pro kterou už neměli její dřívější páníčci místo v novém domově, mi leží u jedné nohy a k druhé se po kloubkách předních pacek dokolíbá chromá fenka, kterou někdo "odložil" neobvyklým způsobem – prostě ji vyhodil z okna. Jako vždy pietně zavzpomínáme na všechny nám blízké lidi i zvířata, co už nejsou mezi námi, a já si zas a znovu uvědomím, že jestli má něco smysl, pak pomáhat, kde je třeba, být co nejčastěji ve společnosti lidí, kteří o pozitivním způsobu života nemluví, ale kteří ho žijí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2009.