Jednoho parného srpnového dne jsem se rozhodla, že si obstarám kočku. Můj krásný věrný belgický ovčák právě zemřel stářím a já potřebovala věnovat lásku novému mazlíčkovi. S kočkou jsem sice neměla žádné zkušenosti, jenže jsem se nastěhovala do nájemného domu, kam psi nesměli. Můj snoubenec Ron, který byl veterinář, mě přesvědčil, že kočka bude to pravé.

Váhavě jsem zamířila na veterinární kliniku, kde měli i malý útulek pro opuštěné kočky. Když jsem otevřela dveře a ucítila závan horkého páchnoucího vzduchu, měla jsem sto chutí se otočit a na nápad s milou kočkou se vykašlat. Nakonec jsem vydržela. Unavená pečovatelka mě zavedla ke kotcům. "Vybrala jste si špatný den," stěžovala si. "Před pár hodinami nám vypadla klimatizace a ventilátor máme jen jeden."

Na první pohled bylo zřejmé, že kočkám to moc dobře nedělá. Ležely bez pohybu, většinou necukaly ani konečky ocasu. Dokonce se ani zvědavě neohlédly, i když hosté sem asi v celých zástupech nechodili. Některé spaly, jiné byly jen ochromené tím horkem. Těžko jsem se mohla rozhodnout, které z těch ochablých tělíček by se mi líbilo jako mnohaletý společník, takže trochu zklamaně jsem se obrátila k odchodu. Stejně bych radši měla psa.

"Mňau." Ohlédla jsem se po pečovatelce a pak jsme se obrátily po zvuku. "Mňau." Mezi mřížemi se protáhla šedá packa a smaragdové oči se snažily upoutat mou pozornost.

"Tuhle si vezmu," vyhrkla jsem bez rozmýšleni. Sama jsem se podivila, co to vlastně dělám.

Veterinář ji krátce vyšetřil a předal mi ji. Zajela jsem s ní na Ronovu kliniku. Ron mě ujistil, že kočka je zdravá, ukázal mi, jak ji správně držet, kde a jak ji drbat, aby se jí to líbilo, a jak si získat její důvěru; to poslední nebylo snadné, protože kočka žila dlouhou dobu na ulici a byla vystrašená. Dala jsem jí uličnické jméno Pufínka a odvezla ji do svého úhledného a uklizeného městského bytu.

To nezvládnu! prolétlo mi hlavou v tu vteřinu, kdy Pufínka vystřelila z přepravky a prosvištěla bytem jak šedivá šmouha. Než jsem zjistila, co všechno je před ní v nebezpečí, stačila rozbít pár váziček, ozdobných předmětů, shodit z police spoustu knih, z psacího stolu skutálet spoustu propisek a fixů. Všude vlezla, všude se protáhla, všechno očichala a zkusila, jak moc je to upevněné. Nové škrabadlo jí nepadlo do oka, takže drábky si brousila na pohovce, naštěstí na té staré. Později si však oblíbila nohy starožitného stolu po mých rodičích a já šílela. Když mi Pufínka zrovna necupovala a nedemolovala byt, číhala, kdy otevřu dveře na chodbu, aby se pokusila o útěk.

Z těch bitev u domovních dveří jsem si odnášela paže plné škrábanců. Koneckonců to byla deseti měsíční kočka zvyklá žít pod širým nebem, která se musela protloukat na vlastní pěst. "Dej jí čas," radil mi Ron. Já ale brala Pufínku na milost jen v noci, kdy se mi stulila na přikrývku a předla mi do snů.

O dva roky jsme se s Ronem vzali a všichni tři jsme se přestěhovali do velkého bytu na předměstí, v sousedství nové kliniky, kterou Ron zložil se svým partnerem. Byt byl dvoupodlažní a Pufínka měla na hraní hned dvě patra, takže choutky na útěk ji konečně přešly. Zato se začala chovat nepříjemně teritoriálně. Rozhodla se, že vyšší patro je pouze její, a kdykoli jsem začala stoupat po schodišti nahoru, Pufínka na mě skočila zpoza rohu a kousla mě do kotníku. Brzy mě donutila nosit doma kotníkové tenisky. Nepřestávala jsem litovat, že místo té bestie nemám malého mazlivého pejska, který by nekousal a neškrábal a neútočil.

O pět měsíců později jsem se dozvěděla báječnou novinku – byla jsem těhotná! Začalo to bez problémů normálními ranními nevolnostmi a celodenní únavou. Kdykoli jsem se vrátila ze školy, kde jsem učila, natáhla jsem si kotníčkové sportovní boty a připravila se na souboj s Pufínkou. Vyšla jsem do patra, Pufínka na mě skočila ze zálohy, kousla mě a já prchla do ložnice, shodila boty a zalezla pod přikrývku. Pufínka se mi uvelebila na nohou a tichým předením nás ukolébala k spánku.

Ve třináctém týdnu jsem potratila. Ron mě odpoledne odvezl domů a snažil se mě povzbudit. "Ale já potřebuji být chvíli sama," naléhala jsem, ať se vrátí zpátky do zaměstnání.

"Sama nebudeš," připomněl mi. "Než se vrátím domů, postará se o tebe Pufínka." Nedůvěřivě jsem na něho vytřeštila oči a potřásla hlavou. Radši bych se vracela domů k pejskovi.

Rony odjel a já vešla do bytu. Působil temně a osaměle. Nazula jsem si kotníčkové boty a zamířila do patra. Nahoře ze tmy blýskly Pufíčiny šikmé oči. Stála jako socha, připravená k útoku. Ztuhla jsem. "Prosím tě, Pufínko, dneska ne," zaprosila jsem se slzami na krajíčku. A najednou toho na mě bylo moc. Posadila jsem se na schody a hlasitě jsem se rozplakala.

Pufínka zaváhala a pak si taky sedla. Když jsem si konečně otřela slzy, došla jsem do ložnice a kočka po mně ani jednou neskočila. Nechala mě projít a myla si přitom packu. Zula jsem se a zhroutila se do postele. Pufínka skočila na přikrývku a zadívala se mi do vlhkých očí. Vztáhla jsem k ní paže a kočka vůbec poprvé přišla blíž a drsným jazýčkem mi olízla slzy. Usmála jsem se a ona se mi s předením stulila do klubíčka na břiše, jako by mi chtěla vynahradit tu náhlou prázdnotu.

Dnes, o dvanáct let později, si Pufínka hoví na posteli v našem novém domě. Chvílemi se ohlédne k oknu, za kterým zní křik. Ví, že každým okamžikem se rozlétnou dveře a dovnitř vpadne naše pětiletá Julianne a jejich společný kamarád – naše kolie. A pak se k honičce připojí i Pufínka a bude chňapat po kotníčkových růžových teniskách, ale jedinkrát nekousne.

Listina kočičích práv

Jsem kočka a mám jistá nepopiratelná práva:

• Mám právo chodit ti po obličeji, kdy se mi zachce, ve dne, v noci.

• Mám právo pozorovat a komentovat všechno, co děláš v koupelně.

• Mám právo brát zavřené dveře jako těžkou urážku.

• Mám právo pomáhat při přípravě každého dobrého jídla, při pečení, ochutnávání a prostě všeho, co se v domě týká jídla.

• Mám právo probudit tě ve tři ráno pokaždé,když v misce nebude dobrota podle mých momentálních představ.

• Mám právo převrhnout každou misku s vodou, kterou považuji za nevhodnou ke konzumaci. Mám právo nadávat veverkám a ptákům, co mají tu drzost proletět kolem mého okna.

• Mám právo podrobně zkontrolovat každý nákup.

• Dále mám právo na každý papírový pytlík a papírovou krabici, a to na tak dlouho, jak se mi uráčí.

• Mám právo spát v libovolnou dobu a na libovolném místě, a to bez vyrušování, i kdyby jste si stokrát potřebovali sednout, umýt ruce nebo psát na počítačové klávesnici.

• Mám právo spát na každém spotřebiči a zařízení, které hřeje.

• Mám právo asistovat u výměny povlečení a stlaní a honit přízraky zvířat, které vidím pod prostěradlem.

• Mám právo tvářit se nezúčastněně pokaždé, když mě budeš kárat za to, že jsem si ty přízračné tvory spletla s tvým palcem u nohy.

• Mám právo zneškodnit všechny prázdné roličky od papírových utěrek a toaleťáků, protože jinak by tě v noci přepadly.

• Mám právo vyžadovat tvou bezvýhradnou pozornost pokaždé, když si sedneš k práci nebo knize.

• A nakonec, mám právo na lásku, mazlení, rozmazlování a bavení, protože ti jistě nemusím vysvětlovat, že to jsou ty nejlepší věci na světě.

Pokud chybuješ, velkoryse ti odpustím. Koneckonců, jsi jen člověk. Stejně tě mám ráda.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 5/2010.

Odjakživa se lidé snažili navodit zvláštní stavy vědomí, třeba hrou na buben, nebo upřeným pohledem do plamenů ohně. Psychowalkman, odborně AVS přístroj, je vědecká obdoba spirituálních a léčebných obřadů primitivních národů. Ovšem nejen to: AVS přístroje jsou považovány za jednu z nejúčinnějších věcí pro současnou "domácí" medicínu. Rychle relaxují, rozšiřují vědomí a léčí.

Zdraví je hodnota, které si každý musí vážit a pečovat o ni, nést za ni vlastní odpovědnost. Péče o zdraví je proces, který začíná již od dětství, je nedílnou součástí výchovy v rodině a dále pokračuje ve škole a vlastně nikdy nekončí.

Titul památka UNESCO se uděluje nejkrásnějším a nejcennějším uměleckým a přírodním výtvorům na zeměkouli. První zapsání do seznamu kulturního dědictví se uskutečnilo roku 1972. Památkám v České republice se tohoto ocenění dostalo poprvé až o 20 let později. Pak nastal doslova boom. Co do počtu památek zapsaných do seznamu UNESCO na počet obyvatel jsme světovou velmocí. Máme jich už celkem třináct.

Iracionalita první: Kdekoliv se rozhlédnete, tam je vidět potřeba práce, přitom deset procent lidí je trvale nezaměstnaných! Příčina pozorovatelného má být v tom, že "nejsou potištěné papírky" (rozuměj peníze). Žádoucí "papírky" smí tisknout vždy jen jedna instituce, do které nikdo nevidí. To je zabezpečeno zákony. Hodnotu těchto "papírků" vytváří množství a kvalita práce, tělesné a duševní tvorby člověka, kterou peníze mají symbolizovat a zastupovat. Podstata tzv. finanční krize spočívá v tom, že takto definované peníze jsou ve stále větší míře vypláceny i těm, kteří žádnou hodnotu nevytváří, ani k její tvorbě jinak nepřispívají.