Jen třicet kilometrů jižně od perunské metropole Limy leží zbytky slavného předkolumbovského města a zároveň poutního místa jihoamerických indiánů, nazývané Pachacamac. Toto město bylo ve své době větší než středověký papežský Řím.

Sem, na břeh Tichého oceánu, přicházely stovky a tisíce poutníků od nebetyčných And i z pouštních oáz, tvořených úrodnými, uměle zavodňovanými úvaly podél řek stékajících z hor do moře. Lidé přinášeli bohaté oběti, za něž pak od kněží dostávali požadované předpovědi a proroctví. Dnes se k pozůstatkům starobylé věštírny dostanete městským autobusem, či pohodlněji pronajatým mikrobusem z centra hlavního města během necelé hodiny.

Na počátku byla legenda

Své pojmenování Pachacamac odvozuje místo od jména jednoho z největších staroperuánských bohů. Pachacamac znamená v jazyce indiánů "Ten, co všechno stvořil a všemu dává řád". Podle legendy Pachacamac stvořil prvního muže a první ženu. Později stvořil i další lidi, kteří měli zalidnit tento svět, a náčelníky, kteří měli ty lidi vést a vládnout jim. Bohové však s lidmi nebyli spokojeni. Proto některé z nich bůh Slunce proměnil v kameny. Všichni zkamenělí byli dopraveni na mořské pobřeží. Některé z nich trčí podnes z vody jako skaliska a útesy. Jednu kamennou podobu přenesli dávní lidé na souš a začali ji považovat za posvátnou. I kamenům v moři počali vzdávat úctu. Každoročně jim nosili stříbrné misky s jídlem a zlaté poháry s posvátným kvašeným nápojem z kukuřice, čičou. Na prvním místě mezi všemi kameny byl proměněný náčelník kuraka Anat, který ční z moře kousek od břehu. Bůh Pachacamac nebyl přesto s pozemšťany spokojen, opustil je v místě, které nese od té doby až do našich časů jeho jméno, a vstoupil do moře.

Říše Huari buduje posvátné město

Pachacamac zbudovali lidé vyspělé kultury Huari, kteří se objevili na scéně peruánských dějin někdy na počátku sedmého století. Byli to především úspěšní válečníci a vynikající stavitelé, kteří stavěli svá četná opevněná města podle důmyslně zpracovaných a předem připravených plánů. Centrum mocné říše bylo město Huari, ležící v horské oblasti poblíž dnešního peruánského města Ayacucha. Podle něho byla pojmenována celá kultura i starobylý národ. Rozlehlé, důmyslně stavěné město bylo na přelomu prvého a druhého tisíciletí největším městem Jižní Ameriky, čítajícím na padesát tisíc obyvatel. Byly tu plánovitě rozmístěné ulice s velkými až třípatrovými budovami, obrovské vodní nádrže a kanály, sklady potravin i podzemní hrobky, vystavěné z dvoumetrových kamenných desek. Pozůstatky zdí některých veřejných budov a jejich komplexů jsou až několik set metrů dlouhé a dvanáct metrů vysoké. Proti útokům vnějších nepřátel bylo celé město obehnáno mohutnými obrannými hradbami.

Zvláštní postavení mezi huarijskými městy měl Pachacamac, zbudovaný v údolí řeky Lurín na břehu Tichého oceánu. Toto duchovní středisko země nemělo opevnění, bylo otevřené pro všechny obyvatele říše i příslušníky jiných národů. V samém středu stála pyramida z nepálených cihel a chám zasvěcený Pachacamacovi, který dává řád všemu na zemi i na nebi. K jeho obětnímu oltáři přinášeli poutníci své dary ve zlatě, stříbře a drahém kamení. Kněží pak prosili mocného boha o věštby a předpovědi počasí i nadcházející úrody. Jako jakési orákulum při věštění prý sloužila velká posvátná socha a pomocné figurky ryb, psů a lišek.

Poslední přišli Inkové

Říše Huari se rozpadla pod náporem Inků, kteří vytvořili poslední a největší z řady předkolumbovských kultur starého Peru. Jejich území zaujímalo rozsáhlou oblast od dnešního Ekvádoru přes Peru a Bolívii po severní Chile. Inkové dosáhli největší moci v 15. století a ještě na dalších sto let posílili slávu Pachacamacu. Vedle chrámu "Toho, který všemu dává řád" vystavěli na posvátné půdě také chrám boha Slunce. Vždyť sami sebe považovali za syny Slunce. Pachacamaca přijali mezi své bohy. A věštírna v Pachacamacu sloužila dál, jen tentokrát přinášela věštby pro říši Inků.

Do chrámu Slunce a k jeho oltáři měli přístup jen muži, inčtí kněží. Věštírna za doby Inků byla pak vyhrazena ženám-pannám. Byla svatyní Měsíce a místem vody. V údolí tehdy prosakovala na několika místech voda. Největší byl bazén uprostřed svatyně. Zde se za jasných nocí zrcadlil na vodní hladině Měsíc a podle postavení hvězd i jejich odrazu prováděly zasvěcené ženy-panny své věštby. V prostoru svatyně se nacházely výklenky se sochami bohů z inckého panteonu. Ti měli přispět k zajištění dostatečné síly proroctví, která se týkala především počasí a úrody, ale i budoucnosti země.

Kam zmizel zlatý poklad

Svaté město Pachacamac přijímalo po staletí obětní dary poutníků, které byly zhotoveny z drahých kovů a vzácných kamenů. Na mnoha místech země byly zřízeny sběrny pro jejich vybírání. Dokonce ani pobřežní oblasti říše Inků neplatily daně do hlavního města Cuzca, ale posílaly je do posvátné věštírny. Není tedy divu, že španělský dobyvatel Hernando Pizarro, který roku 1532 zajal posledního inckého vládce Atahualpu, rozvrátil jeho říši a zmocnil se zlatého pokladu umístěného v Cuzcu, zatoužil také po bohatství Pachacamacu. Naštěstí kněží slavných indiánských Delf zavčas Pizarrův úmysl prohlédli a většinu pokladu stačili ukrýt.

Přesto Pizarrova kořist byla velká. Podle dochovaných záznamů španělských conguistadorů je zřejmé, že dobyvatel a jeho stejně nenasytní druzi ukořistili a rozdělili si mezi sebou více než šest set padesát kilogramů posvátných zlatých předmětů a šestnáct tisíc uncí stříbrných skvostů. Hlavní část chámového pokladu z Pachacamacu však odolala, stále leží zahrabána a zanesena pískem pod povrchem pobřežní pouště. Je to prý ještě dvacet pět tun pokladů, zhotovených ze stříbra, zlata a drahých kamenů. Kéž je "Ten, který vše řídí" chrání!

Dědici Pachamacova odkazu

Dnes jsou ruiny Pachacamacu královstvím pouště. Zbytky chrámů a budov z nepálených cihel jen pozvolna vystupují z nánosů písku, na rozsáhlejší práce nejsou peníze. Zásluhy o počáteční systematický průzkum patří především německému archeologovi Maxi Uhlemu i jednomu ze zakladatelů peruánské archeologie Alexandru Tellovi. Jeho pamětní deska s bronzovou bustou ostatně stojí hned u vchodu do areálu, přístupného veřejnosti. Návštěvníci zde naleznou též muzeum s původní keramikou a maketou posvátného města. Pohled na zbytky chrámu Slunce je však impozantní i v dnešní podobě. Kdysi vystupovali k oltáři Slunce jen kněží, v současnosti přístup do jeho míst patří všem. V záplavě sálavého slunce nad hlavou a s pohledem na horizont oceánu si uvědomuji přítomnost podivuhodné symboliky čtyř prvků: země – kde se nachází pyramida, voda – reprezentovaná mořem, vzduch – vítr od moře, oheň – Slunce. Projdu podél vodní nádrže, která kdysi pannám Slunce poskytovala obraz nebeské klenby potřebný k věštění, pak nahlížím do řady malých komůrek, které bývaly jejich celami, a pociťuji jakousi zvláštní slavnostní náladu, která jako by pramenila kdesi daleko v říši neskutečna a mýtů.

Setkání se skupinou peruánských školáků, kteří pozorně naslouchají výkladu svého učitele, mne přivádí zpět do skutečnosti. Spatřuji nedalekou arénu pro býčí zápasy, z druhé strany pak slumy rozrůstající se peruánské metropole. Není pochyb o tom, že ty děti jsou dědici zašlé slávy i naděje budoucnosti.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 5/2010.