Jednou ráno jsem ležela v posteli a pozorovala vrabce, jak zobají v krmítku na mém okně. Po chvíli zamávali křídly a byli pryč. Trápila mě roztroušená skleróza, to je nemoc, při které ztrácíte vládu nad svaly, takže jsem stěží zvedla hlavu. Kdybych tak mohla odletět s vámi, pomyslela jsem si smutně. Tehdy mi bylo třicet devět a měla jsem pocit, že život plný radosti už mám za sebou.

Soucítění znamená být s druhým-trpícím plně, tiše. Pak není místo pro nadbytečné rozvíření vlastních emocí. Osobní emoce, zatěžující mne a někdy i trpícího, začínají když od sdílení jeho bolesti či utrpení se obrátím sám k sobě, ke své citovosti, odkud vůči němu uplatním něco sžíravě lítostivého nebo dramatizujícího, plačtivého, tklivého, netrpělivého s jeho utrpením, když jeho stav označuji katastroficky hodnotícími slovy a přirovnáními. Pak se zhlížím ve svém citu. Tím mu nepomáhám. Pravé soucítění spíše mlčí a jedná podle potřeby. V tichém sdílení teprve začíná skutečná účinná láska. Někdy to je skutečně náročné: přijetí utrpení blízkého a nereptavé vcítění může být až na hranicích našich možností. Jenže právě takovéto situace naše hranice posunují.

A rozkazuje všechněm, malým i velikým, bohatým i chudým, svobodným i v službu porobeným, aby měli znamení na pravé ruce své, aneb na čelích svých. A aby žádný nemohl kupovati ani prodávati, než ten, kdož má znamení aneb jméno té šelmy, aneb počet jména jejího. Tuť jest moudrost. Kdo má rozum, sečti počet té šelmy. Neb jest počet člověka, a jestiť počet ten šest set šedesáte a šest. (13, 16-18)

Když jsem před sedmnácti lety poprvé vešla do "klubu", našla jsem tam skupinku starších lidí, kteří se vesele bavili a usrkávali kávu. Plaše jsem se rozhlédla a spatřila na stole koláčky a kávu. Přistoupila ke mně dáma s přátelským obličejem a zeptala se, jestli si k nim přisednu. Přisvědčila jsem, že ano, ale že bych si nejprve koupila šálek kávy. Vysvětlila mi, že káva je u nich vždycky zdarma a že kávovar jede ve dne v noci, i kdyby to mělo být jenom pro mě.

Jeden můj známý malíř si na svůj mohutný teréňák nechal přidělat ještě tlusté kovové rámy zepředu i zezadu. Má skoro obrněný vůz. I nadále se ale všeho bojí. V některých zemích jsou takové rámy zakázány, protože mohou nejen chránit, ale i silně ublížit. Co když je řidič obklopený rámy tím agresivnější? Na můj údiv mi malíř odpověděl často slýchanou frází: Já můžu jezdit opatrně, ale co když mne nabourá někdo druhý?