Jednou ráno jsem ležela v posteli a pozorovala vrabce, jak zobají v krmítku na mém okně. Po chvíli zamávali křídly a byli pryč. Trápila mě roztroušená skleróza, to je nemoc, při které ztrácíte vládu nad svaly, takže jsem stěží zvedla hlavu. Kdybych tak mohla odletět s vámi, pomyslela jsem si smutně. Tehdy mi bylo třicet devět a měla jsem pocit, že život plný radosti už mám za sebou.

Někdy kolem pětadvaceti mě na našich túrách začaly bolet klouby. Myslela jsem si, že mám jen rozbolavělé svaly. Sen o mateřství se mi splnil adopcí jedenáctileté Jenny a třináctileté Becky. Strašně moc jsem chtěla být vzorná matka, ale po návratu ze zaměstnání, pracovala jsem jako rekreační terapeut, na mě padla taková únava, že jsem si musela lehnout; nezbývaly mi síly ani na domácí úkoly s děvčaty. Co se to děje? Pořádně mě to vylekalo. Jeden lékař mi předepsal lék proti bolestem při zánětu tíhového váčku. Další diagnostikoval zánět šlach.

Potom mi jednou na vycházce s děvčaty poklesly nohy. "Mami, co je s tebou?" zeptala se mě vyděšeně teď už sedmnáctiletá Becky. "To mě asi zmohl ten náš pochod," žertovala jsem, aby děvčata zbytečně neznervózňovala. Na Danovo naléhání jsem navštívila neurologa. "Máte roztroušenou sklerózu," oznámil mi. V tu chvíli mi hlavou bleskla věta, kterou jsem kdysi kdesi slyšela: "RS – mrzačí mladé dospělé". Byla to muka. Snažila jsem se zadržet slzy. "Jak moc špatné to bude?" "To se nedá s jistotou říci," odpověděl jemně. "Ale časem možná budete potřebovat invalidní vozík". I když se mě Dan pokoušel utěšit, tu noc se mi nepodařilo usnout. Jak se dokážu postarat o sebe a svoji rodinu? Ta strašlivá otázka se mi objevovala v mysli dalších několika týdnů a měsíců. Jak čas ubíhal, chůze se pro mě stala bolestivou procedurou, kdy bylo třeba ohnout koleno a násilím přinutit ztuhlou nohu, aby se pohnula dopředu. "To je v pohodě, mami, mi ti pomůžeme," říkala děvčata. A skutečně mi pomáhala. Jenomže já se chtěla starat o ně. Místo toho mi dělalo velké potíže se obléknout a umýt ráno těch pár kousků nádobí, než jsem zcela vyčerpaná padla do postele.

To ráno, kdy jsem pozorovala vrabce a přála jsem si letět s nimi, mi srdce úplně usedalo. Naděje ve mně umírala. Potom přišel Dan s rozzářenýma očima. "Miláčku, v rádiu říkali něco úžasného!" Nedaleko byly stáje a nabízely cosi jako terapeutickou jízdu na koních. Údajně pomáhá při různých druzích neduhů, včetně RS. "Myslím, že bys to měla zkusit," nabádal mě. Jízda na koni jako terapie? Připadalo mi to jako nemožné. Ale jako dítě jsem na koni jezdila moc ráda. I kdyby mě to jenom dostalo z postele ven, stálo by to za to. "Praštím sebou," vtipkovala jsem o pár dní později, když mi Dan pomáhal v zápase s holemi, abych došla do stájí. Museli mi pomoci do sedla, ale po uchopení otěží a při obíhání v kruhu po jízdárně se mé tělo uvolnilo. "To je skvělé!" jásala jsem. Po skončení jízdy jsem se Danovi přiznala, že se nemůžu dočkat, až to zkusím znovu. Při každé jízdě jako by se mi kyčle a ramena uvolnily.

Jednou odpoledne jsem řekla dobrovolníkům v jezdeckém centru, že bych chtěla zkusit jízdu bez sedla jako v dětství. Kůň cválal přes pastvinu, vítr mi cuchal vlasy a já si pomyslela: Poprvé po letech si připadám volná! Když mi tehdy Dan pomohl z koně, jako by se něco změnilo. "Já zase cítím nohy," vyhrkla jsem jako bez dechu. Dan, stejně okouzlený jako já, mi zvedl nohu a pak ji zase pomalu položil. Cesta o holích od auta do stáje mi trvala třicet minut. Nazpátek necelé tři minuty – a hole nesl Dan! "Dokázala jsi to!" jásal. Oči se mi zalily slzami radosti. Zanedlouho přijela děvčata domů z koleje. Šla jsem jim v ústrety a objaly jsme se. "Teda mami!" křičela Becky. S překypujícím srdcem jsem jim vyprávěla, jak mě vyléčili koně. Moji doktoři nedokážou vysvětlit, proč terapie s koňmi zabírá. Já vím jen to, že to prostě funguje. Dnes už nemám skoro žádné příznaky, protože jezdím na koni minimálně třikrát týdně. Každé ráno vyrážím na dlouhou vycházku pěkně svěžím tempem. Když dýchám čerstvý horský vzduch, prožívám intenzivní radost. Jsem nesmírně vděčná Bohu, že mi vrátil život.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2011.