Pojem "nezávislost" je dnes skloňován ve všech pádech. Národní a politická nezávislost, finanční a mediální nezávislost, nezávislost jako alternativa k pevnému pracovnímu poměru atd. Tento nový názorový trend se však netýká pouze širších společenských jevů, nýbrž čím dál více proniká také do života jednotlivce. Toužíme být nezávislí na svých rodičích, partnerech a známých, na svých vlastních touhách a potřebách a v extrémních případech i na tom, k čemu se nás pokouší jemně a nezaujatě nasměrovat naše duše. V honbě za tímto bláhovým ideálem pak snadno přehlédneme hranici, kde se nezávislost mění v osamělost.

Z hlediska reflexní diagnostiky se dysfunkce jater objevuje u všech závažnějších problémů. Řeč těla, tj. reflexní terapie, je často mnohem citlivěji indikátorem pro játra nežli jaterní testy. Stává se nám totiž často, že s sebou mají naši klienti výsledky jaterních testů ve smyslu, všechno je v normě, ale reflexní ploška je přitom hodně bolí. Čemu tedy věřit? Medicínské testy jsou určitě precizní a zapadají do kontextu sledovaných parametrů těla, ale selhávají v okamžiku, když je podle nich všechno v pořádku, pouze pacient se cítí mizerně.

V našem životě přijdou chvíle, kdy si klademe otázku : Co jsem, proč jsem tady a kam směřuji? Sebepoznávání je hledání a nacházení odpovědí. Já jsem si tuto otázku položila vždy v době, kdy se mi v životě něco hroutilo, kdy jsem se cítila bezradná, kdy jsem byla nemocná, zklamaná a nespokojená. Nakonec jsem si říkala, že určitě má můj život nějaký smysl a že jsem sem nepřišla jenom trpět. Z lidského hlediska jsem nedosáhla neplnění v tom smyslu, že jsem nevlastnila žádný hmotný majetek, nepodařilo se mi založit rodinu a mít vlastní děti. Tehdejší práce mne nebavila ani neuspokojovala, a tak jsem se nemohla ani realizovat v zaměstnání. Nehodlala jsem se smířit s tím, že to je vše, co mohu prožít.

Není tajemstvím, že mám koncem června narozeniny, a taky není tajemstvím, že jsem už překročila padesátku. Oba tyto fakty mě nutí, abych se zamyslela nad rokem uplynulým a pouvažovala o tom, co (snad) přijde v roce budoucím.

Bylo to někdy koncem listopadu navečer, kdy se všechno začíná utápět v podzimní mlze, když jsem prošla brankou do zahrady rozkládající se kolem ateliéru jedné z nejlepších současných českých sochařek, paní Věry Janouškové, poprvé. Monumentální kovové plastiky, sochy, které jakoby v zahradě vzrostlé, se v barevných skvrnách popadaného listí a nadcházejícím šeru měnily v jakýsi podmanivý impresionistický obraz, jsou dílem jejího manžela, sochaře Vladimíra Janouška. Zemřel začátkem září 1986.