Pojem "nezávislost" je dnes skloňován ve všech pádech. Národní a politická nezávislost, finanční a mediální nezávislost, nezávislost jako alternativa k pevnému pracovnímu poměru atd. Tento nový názorový trend se však netýká pouze širších společenských jevů, nýbrž čím dál více proniká také do života jednotlivce. Toužíme být nezávislí na svých rodičích, partnerech a známých, na svých vlastních touhách a potřebách a v extrémních případech i na tom, k čemu se nás pokouší jemně a nezaujatě nasměrovat naše duše. V honbě za tímto bláhovým ideálem pak snadno přehlédneme hranici, kde se nezávislost mění v osamělost.

Autonomie není nezávislost

Pomineme-li politologický aspekt, mohli bychom v přeneseném slova smyslu definovat autonomii jako nadstandardní volnost jednání a určitých "osobních pravomocí" jedince vůči vyššímu celku (rodině, komunitě, nejbližšímu okolí apod.). V daném kontextu je autonomie velmi žádoucí, neboť umožňuje člověku dozrát. Dnes však bývá velmi často zaměňována právě s nezávislostí, což je ovšem omyl. Nezávislost totiž ještě neznamená autonomii. Je to spíše stav, kdy se člověk stává osamělým, odděleným od ostatních, neschopným setrvat v rozhovoru sám se sebou, s druhými, s Bohem. Otázkou zůstává, co stojí v pozadí této zvláštní přeměny člověka jako tvora společenského v bytost, jejíž srdce už téměř není schopno naslouchat sobě ani druhým.

Velká cena za pohodlí

Poslední dobou jsme obklopováni stále větším množstvím věcí, jež nám v různých ohledech usnadňují život. Jedná se zejména o různé technické vymoženosti od televizorů se satelitním přijímačem, přes mobily a počítače až k digitální navigaci. Tyto věci jsou na jednu stranu velmi praktické a užitečné – šetří náš čas, urychlují a zpříjemňují komunikaci, jsou zdrojem širokého spektra informací. Dalo by se tedy říci, že činí náš život v jistém směru nezávislým.

Stává se však stále častěji, že lidé, kteří vedou přes den dlouhé rozhovory (s počítačem, telefonem, s někým venku apod.), po příchodu domů mlčí. Ne že by snad z nějakého důvodu nechtěli komunikovat se svou rodinou, jen zkrátka nemají potřebu vést dialog. Je jasné, že tyto technické pomůcky není možné odstranit z našich domovů ani kanceláří. Staly se pro nás potřebnými a příliš jsme si na ně zvykli. Jejich užívání by však nemělo bránit jedné velmi podstatné a důležité věci – budování mezilidských vztahů, zejména v rodinách. To je skutečně ta nejvelkolepější a nejpotřebnější věc na světě. Co je komu platný dům, několik vozů světových značek a dokonalé technické zázemí, když jeho srdce začíná být zakrnělé a ubohé?

Blahobyt pouze domnělý

O sociálních důsledcích, jež s sebou přináší technický pokrok, se příliš nemluví. Proč také? Technika je jedna věc a mezilidské vztahy druhá. Nesměšujme jablka a hrušky. Avšak ouha! Člověk je bytost víceúrovňová a potřebuje v sobě sladit všechny komponenty, jež nějakým způsobem ovlivňují jeho život. Ne vždy se mu to však podaří. Stačí se jen trochu porozhlédnout, těch marných pokusů vídáme kolem sebe bezpočet. Kolik rodin, když zbohatly v hmotném slova smyslu, zcela zchudlo, co se týká mezilidských vztahů. Nežije se dobře s televizí, autem a počítačem, ale je třeba snažit se žít dobře s partnerem, dětmi, prarodiči. Skutečný blahobyt znamená užívat věcí, které nám technika poskytuje, ale nezapomínat na duši domova a tou je rozhovor, vzájemné přijímání, úcta a vyhledávání druhých, tedy hledání (a nalézání) dobrého života spolu s ostatními.

Tiché rozhovory

Vzpomínám si, že jsme kdysi u babičky pravidelně drželi "černou hodinku". Tento pojem dnešním dětem pranic neříká, ale mnozí z nás si jistě vybaví příjemné večery v kuchyni u kamen – za oknem blikaly první hvězdy a na zem se tiše snášel hebký samet noci. Tato malá noční sezení patřila k mým zamilovaným. Ticho a tma, jíž pronikaly jen matné měsíční paprsky, vytvářely dohromady atmosféru poklidu a vzájemného souznění, jehož letmé doteky plynuly spolu s měsíční nocí a kouzelnými slovy příběhů jak nádherné koráby v nekonečném oceánu radosti, jež vyvěrala z pocitu blízkosti a porozumění. I když je to už téměř třicet let, na tyto večery nikdy nezapomenu. Snoubila se v nich láska, radost, vděk a tiché rozjímání – o tom, jak krásné je být spolu, třeba i mlčky, beze slov, kdy ústa mlčí a kdy rozmlouvají pouze naše srdce.

Jiná realita

I dnes se večer ve většině domácností rozhostí dlouhé mlčení, je to však mlčení prázdné, beznadějné, v nejednom případě takřka zlověstné, jako poslední varování před bouří, jež hrozí zničením přístavu, který byl kdysi tolik bezpečným. Je to mlčení, které bolí, jež vlévá do duše zvláštní chlad a srdce obepíná pásem plíživého strachu z osamění. Někteří si myslí, že zvítězí nad tímto nepříjemným tichem tím, že usednou k počítači, který je jediným kliknutím přenese do světa virtuálních zážitků, kde je možné téměř všechno. Tento svět skýtá neomezené možnosti, tady můžeme být tím, kým chceme, zde odkládáme zábrany a obavy, jež nás v běžném životě tak neúprosně drží při zemi, naše odvaha vzrůstá a i ty nejtajnější sny získávají obrys zdánlivé reality. Avšak pouze do chvíle, než pohasne zářící obrazovka a nad námi se znovu rozeklene obávaný oblouk ticha tak nelítostně zrcadlící naši vlastní osamělost.

Nebezpečné iluze

Připomeňme si dobu zhruba před třiceti lety. Tehdy začala obrovská honba za konzumizmem a za bohatstvím. Všichni se hnali, aby co nejdříve zbohatli, cítili se dobře a dosáhli kýžené finanční nezávislosti. Přáli si být bohatí, aby měli klid, aby si mohli dopřát spoustu hezkých věcí, které jim zpříjemní život. Totéž přáli i svým dětem. Ale to byla chyba. Dnes vidíme, že všechen ten boj o větší majetek nepřinesl onen vytoužený pokoj a klid. Mnozí vědí, že takový postoj v životě je klamný a nebezpečný. Všechny ty zdánlivě život zpříjemňující vymoženosti negativně ovlivňují intelekt a sociální inteligenci, omezují vůli a narušují vzájemné vztahy mezi lidmi. Ti jsou stále více uvrháni do záludné pasivity, z níž hledají únik opět prostřednictvím moderních technologií. Tím však pouze přilévají olej do ohně, jenž stále nenasytněji stravuje poslední střípky jejich svobody a odhodlání ke změně.

Stavitelé mostů

Mít naději znamená mít důvěru, že se všechno může změnit naší dobrou vůlí, logikou a lidskou inteligencí. A nejde zdaleka jen o víru, jak by se mnozí mohli domnívat, náboženství je jen jedním z prostředků – podstatné věci jsou zapsané v lidském srdci, mimo rámec každého náboženství a světového názoru. Jsme zrozeni k obrazu ryzího Ducha, jenž nás kdysi stvořil, proto se v každém z nás bez výjimky nacházejí prvky, jež nás činí schopnými pravých, čistých vztahů s druhými lidmi, aniž bychom přitom sledovali své vlastní zájmy. Je velká škoda nerozvíjet tento potenciál a nechávat ležet ladem ty úžasné schopnosti, které nám pomohou vystavět most k lidským srdcím.

Kdo nemiluje, není milován

Je mi občas velmi smutno, když pozoruji, jakým způsobem uplatňují lidé v životě svou domnělou nezávislost. To již není snaha svobodně smýšlet a konat v souladu s vědomým záměrem své vůle, ale spíše falešná hrdost a pýcha, úsilí o jistou nadřazenost vůči druhým, projev "síly" a "nezdolnosti", symbol úspěchu a aktivity úmyslně stavěný do protikladu s pokorou, skromností, upřímností a "pasivitou". Důsledné uplatňování tohoto postoje v každodenním životě s sebou přináší smutek, frustraci, zklamání, bolest a leckdy vyústí i v osudovou tragédii. V současné době se často mluví o nezávislosti a svobodě. Je však třeba zdůraznit, že tato svoboda není absolutní v tom smyslu, že by si člověk mohl dělat, co chce. Svoboda člověka je podmíněna jistou omezeností danou jeho stvořením, ale i zkušenostmi, jež nosí ve své duši, zkušenostmi se sebou i s druhými. Základním přáním každého je milovat a být milován, žít v pokoji a být šťastný. Přitom právě zde se setkáváme s vlastní omezeností a omezeností ostatních. Nemůžeme milovat tak, jak si přejeme, a proto ani nemůžeme být milováni tak, jak bychom chtěli. V lidské duši existuje hluboká propast, v níž spočívá ona neschopnost milovat, a proto i nemožnost být milován.

Vyvarujme se závislosti

Tak zůstává v duši člověka nenaplněná prázdnota. A ta je velmi nebezpečná. Příroda nestrpí prázdnotu, jak říkali staří latiníci. Kdo ji však začne naplňovat tím, že se obrací k věcem a hmotným statkům, a pokouší se tak vynahradit nedostatek lásky, brzy spláče nad výdělkem. Člověk se pak stává egoistou, jenž se bude snažit všeho (a všech) využít k tomu, aby byl šťastný. A v tom úsilí si druhé podmaňuje, přikazuje jim, chová se k nim nespravedlivě, dokonce jim ubližuje a ničí je, jen aby se mu vedlo dobře, anebo se jim – v opačném případě – plně poddá, stane se jejich otrokem, opět v touze být šťasten. Původní záměr stát se nezávislým poté paradoxně směřuje k závislosti, v níž člověk ztrácí svou vlastní svobodu a ničí sebe nebo druhé. Každý druh závislosti ohrožuje schopnost nesobecké, obětavé, obšťastňující lásky a podporuje růst nedůvěry, lži, násilí a nespravedlnosti. Nakonec člověk ztrácí měřítko pro jakoukoli hodnotu lidského života a úctu ke své vlastní existenci. Naděje, kterou vkládá do materiálních hodnot, zklame a on se stane ještě otevřenějším všem nebezpečným závislostem, jež v konečném důsledku vedou k jeho duchovnímu, duševnímu a nezřídka i fyzickému zničení.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2009.