V našem životě přijdou chvíle, kdy si klademe otázku : Co jsem, proč jsem tady a kam směřuji? Sebepoznávání je hledání a nacházení odpovědí. Já jsem si tuto otázku položila vždy v době, kdy se mi v životě něco hroutilo, kdy jsem se cítila bezradná, kdy jsem byla nemocná, zklamaná a nespokojená. Nakonec jsem si říkala, že určitě má můj život nějaký smysl a že jsem sem nepřišla jenom trpět. Z lidského hlediska jsem nedosáhla neplnění v tom smyslu, že jsem nevlastnila žádný hmotný majetek, nepodařilo se mi založit rodinu a mít vlastní děti. Tehdejší práce mne nebavila ani neuspokojovala, a tak jsem se nemohla ani realizovat v zaměstnání. Nehodlala jsem se smířit s tím, že to je vše, co mohu prožít.

Celistvost a celek

Lidská bytost je tvořena třemi neoddělitelnými součástmi – fyzickým tělem, nehmotnou a nesmrtelnou individuální duší. Všechny jednotlivé duše jsou spojeny s obecným celkem, který se nazývá duch. Člověk je tedy celistvou a dokonalou bytostí, je však důležité, aby si byl své dokonalosti vědom. V různých historických etapách lidstvo preferovalo tělo na úkor duše a jindy zas bylo tělo a jeho potřeby odsouváno do pozadí. Tím vznikl pocit oddělenosti duše a těla a ten je provázen odedávna různými formami strachu, z nichž nejsilnější je strach ze smrti.

Všichni jsme součástí jednoho celku, a proto jsme si všichni rovni a jsme si i jako lidský druh podobní (uniformita). Zároveň každý je tvořen zcela jedinečnou duší a ta se ve hmotě projevuje jako originální tělo (jedinečnost). Neexistují tedy dvě úplně stejné duše ani dvě stejná těla. Na naší planetě tedy žije pár miliard jedinečných originálů, každý může mít svůj názor, víru, schopnosti atd. Všichni jsme si rovni v tom, že jsme svobodné bytosti, zodpovědné samy za sebe a vše, co vyšleme, se nám vrátí.

City

Cit je projevem Ducha, který představuje jednotu a jako vnitřní stav je na našem okolí zcela nezávislý. Patří sem láska, soucit, radost, klid, spokojenost, štěstí. Znamená to také důležitou informaci, že city je třeba hledat a objevovat ve vlastním nitru a nečekat, že nám je dodá někdo jiný. Přítomnost a schopnost citu je základní výbavou každé lidské bytosti, která s ní naloží dle vlastí svobodné volby.

Citem je bezpodmínečná láska, která nemá žádná omezení ani výjimky, je trvalá a neměnná. Miluje vše a nic neupřednostňuje ani nevylučuje. Znamená to milovat stejně tmu i světlo, strach i lásku, klady i zápory, věci příjemné i nepříjemné. Bezpodmínečná je Boží láska, naše, lidská láska je schopna milovat jen to, co se nám líbí a ostatní odmítá a bojuje proti tomu. Problémem je, že vše, co odmítáme přijmout a milovat, existuje dál a naším odporem a bojem je posilováno a roste.

Je tedy zřejmé, že bezpodmínečná láska je citem bez protikladu, zatímco zamilovanost a náklonnost podmíněná krásou, poslušností a věrností, kterou také nazýváme láskou, je vlastně závislostí a touhou vlastnit a ovládat druhé lidi. Jde tedy o emoci, která je závislá na chování druhých lidí a snadno přechází v protiklad, kterým je například nenávist a žárlivost.

Pocit je vyvolán myšlenkou, cit je bytí bez myšlenek. Pocit je rozbouřená hladina na povrchu, ovlivňovaná vnějšími okolnostmi, a cit je klid v hloubce oceánu duše, kde je člověk sám sebou. Pocity, které jsou odrazem našich myšlenek v těle, jsou reakcí na naše okolí, chování druhých lidí, situace kolem nás. Protože je naše mysl dualistická (je ovlivňována strachem i láskou), má každá emoce svůj protiklad. Mysl je nástroj, který zatím neumíme pořádně používat. Každá myšlenka má tvořivou sílu a my si myšlenkami plnými strachu vytváříme "strašné"situace. Pocity slouží jako informace a chtějí být prožity a vypuštěny, My je však většinou potlačujeme a vytváříme si z nich bloky negativní energie v těle.

Je tedy důležité, co prožíváme. Zda většinu svého času prožíváme stav vnitřního klidu a spokojenosti, a jak často a na jak dlouho jsme z tohoto stavu vytrháváni svými emocemi. Bytí je většinou ukryto pod myslí, která ovládá naši civilizovanou společnost. Bytí však ovládá veškerý život na planetě i mimo ni.

Zdá se vám to vše příliš složité?

Pak přejděte od teorie k praxi. Zastavte se ve svém životním běhu na nějakém krásném místě v přírodě. Pozorujte její dokonalost, krásu a klid, až se stanete její součástí. Harmonie přírody vám umožní naladit se na harmonii ve vás. Je to ta nejjednodušší meditace. A to, co cítíte, je život, bytí, láska, podstata vašeho Božského Já….

Emoce představují vyrušení (lat. emovere = vyrušit) z přirozeného stavu klidu a vznikly z pocitu oddělenosti od naší duše a ze ztráty vědomí toho, čím skutečně jsme.

Emoce podléhají zákonu protikladů, a to je odlišuje od přirozeného stavu Bytí.

Tak jako jsou mezi námi lidé, kteří prožívají vnitřní spokojenost a občas projeví emoce, ale v sobě je neukládají, jsou na druhé straně ti, kdo stav vnitřního klidu a spokojenosti neznají, neumí jej prožívat, neboť jsou po většinu svého života ovládáni svým emočním tělem, zcela podléhají vlivu okolí a jejich pozitivní prožitky jsou jen chvilkové, neboť se jedná o pozitivní emoce podmíněné druhými lidmi nebo vnějšími okolnostmi. A právě protože se chtějí svému okolí zalíbit, a nebo s ním bojují, nevyjadřují své emoce pravdivě, ale ze strachu je potlačují a vytvářejí si tím v těle energetické bloky, které je poškozují.

Vše, co je zdrojem pozitivních emocí, pochází z vnějšího světa a ne z našeho nitra, a tudíž je provázeno strachem, že o tento zdroj přijdeme. A protože zároveň vše, čeho se bojíme, si přitáhneme, tato situace dřív nebo později nastane i přesto, že se tomu bráníme a chceme si svůj zdroj různými prostředky pojistit. Pak nastupuje jako protiklad negativní emoce. A my se dostáváme do začarovaného kruhu tím, že hledáme nový zdroj pozitivních emocí opět mimo sebe a vše se opakuje.

Jako pojistky pak slouží např. smlouvy, sňatek, sliby a záruky, pojištění, zbraně, bezpečnostní zařízení. Sami víme, že žádná z pojistek stejně nepřinese kýžený pocit jistoty.

Jistota je to, po čem strachem ovládaný jedinec touží a nikdy nedostane. Říká se, že jedinou jistotou je nejistota. Pokud hledáme jistotu mimo sebe sama, nemůžeme ji najít, neboť každý je svobodnou bytostí a jeho jednání nemůžeme ovlivňovat donekonečna. Tak nám zbývá jen smířit se s faktem, že o vše, co je mimo nás a naše nitro, stejně jednou přijdeme a jediné, co nemůžeme ztratit, je naše vlastní bytí, protože to je věčné. Naše mysl nám však brání v tom, abychom si svou věčnost uvědomili a nutí nás ke zbytečným ztrátám energie, které jsou spojené s naplňováním požadavků našeho ega..

Život probíhá tady a teď a platí

Naučit se prožívat naplno přítomný okamžik a nenechat se ovládat myšlenkami a emocemi – to je klíč ke šťastnému a spokojenému životu. Pokud obětujeme roky svého života honbě za úspěchem, za něčím, co možná dokážeme, když..., a přitom neprožíváme každý den a každou vteřinu, většinou pak zjistíme, že jsme byli skutečně šťastní několik minut, hodin, snad měsíců v životě, a všechny ostatní dny a roky jsme naplno nežili, nebyli šťastní proto, abychom dosáhli, a nebo taky nedosáhli chvilkového úspěchu.

Emoce je pravdivým obrazem našich myšlenek a činů a nemá na ni vliv naše "oblbování sebe sama”. Proto jsou emoce naším důležitým učitelem a tělo nám jejich prostřednictvím okamžitě sděluje, jak se sebou zacházíme. Například uděláte ze strachu něco proti sobě, třeba se necháte zneužít někým ze svých blízkých a uděláte něco, co jste sami nechtěli, něco kvůli někomu. Tento čin se vždy obrátí proti vám a vy máte snahu si nějak zdůvodnit, že jste to museli udělat právě tak. Ale vaše tělo cítí negativní emoci (zlost, vztek, lítost, křivdu) a ta vám dává jasně najevo, že vaše chování nevycházelo z lásky k vám samým, ale ze strachu někomu nevyhovět. Emoce je tedy i cestou k poučení, co dělám a nedělám v souladu se svou vlastní bytostí. Pokud si upřímně uvědomíme, že opravdu nic nemusíme, a tudíž nás ani nikdo k ničemu nemůže přinutit, přestaneme si pravdu zastírat zdůvodňováním a své chování změníme.

Nahromaděná bolest z negativních emocí tvoří negativní energetické pole v těle a mysli, tzv. emoční tělo. Pokud nahromaděné emoce dosáhnou určité hladiny, naše tělo, vedené pudem sebezáchovy, se jich potřebuje zbavit. Pokud nejsme schopni to učinit sami, například při sportu, aktivní meditaci nebo při terapii, nastává situace, kdy již nemáme dostatek energie na další potlačení a nejsme schopni své chování ovlivnit. Nastává pak situace, kdy nás ovládne emoční tělo a dochází k výbuchu. Ten je směřován ven (u extrovertních povah) a jde o hysterický záchvat, záchvat vzteku a agresivity , sebelítosti …, kdy někomu a hlavně sobě uškodíme. Toto je příčina i tzv. "zločinů z vášně”. Pokud je výbuch směřován dovnitř (introvertní povahy), dojde k poškození uvnitř těla (infarkt, mrtvice...). Jsou samozřejmě případy, kdy člověk sám nedokáže najít příčinu svých problémů a bolestí. Může být skryta hluboko v minulosti, v podvědomí, a i když máme spoustu zkušeností, některé silně bolestné situace je třeba řešit s odbornou pomocí terapeuta.

Po vyjádření emocí je vždy na místě odpuštění. Často k vyjádření emocí potřebujeme v představě "ublížit” tomu, kdo nás týral, neboť bez tohoto vzájemného vyrovnání nelze vztahy řešit. Vždyť kvůli tomuto vyrovnání energií se setkáváme s těmi, s nimiž jsme si ublížili, v dalších životech, abychom své účty vyrovnali. Bez pochopení těchto lekcí a bez odpuštění si zase jen znovu způsobujeme další bolest. "Nacpat” lásku tam, kde není vyrovnání vzájemného ublížení, je jen "ezoterickým pozlátkem” a mylnou představou o lásce a nenásilí a hlavně je to neupřímné a nefunguje to. Jde jen o další potlačování vlastní agresivity, která se stejně bude projevovat např. ve formě sebedestrukce a sebeobětování. Bezpodmínečná láska k sobě nás učí bránit sebe a svůj život tak, jak je tomu v přírodě, kde se bezpodmínečná láska ve všech formách projevuje stále.

Toto vše lze řešit pomocí emoční energetické terapie, kdy je klient v uvolněném stavu v hladině alfa, vědomí se propojí s podvědomím a terapeut pomáhá vyhledat a poté zpracovat příčinu problému. Obecně jde o vyhledání místa na těle, kde jsou nahromaděny negativní emoce ve formě bloku na energetickém centru (čakře). Dochází ke zpracování a odblokování s energetickou pomocí terapeuta. Každý člověk je jiný, a proto ani není možné používat stále stejný naučený postup. Vždy dochází k napojení na klienta a hledání nejvhodnějšího postupu.

Co s námi dělají emoce

Pokud jednáme pod vlivem emocí, nejsme to v podstatě my, kdo jednáme, ale aktivitu za nás přebírá naše emoční tělo, které je vytvořeno z energie všech nevyjádřených emocí a nahromaděných bolestí. Takže to nejste vy, ale vaše zlost, která křičí na vaše děti a dává jim nezasloužený výprask. Rozzlobila vás spousta situací před tím, ale zlobení dítěte bylo jen poslední kapkou, kterou se rozumové ovládání vašeho jednání vyřadilo z provozu a velení převzaly emoce. Většina dospělých lidí jedná tedy buď rozumně, a nebo emočně.

Rozumné jednání vychází z rozumového zhodnocení situace, tedy co si v dané situaci ke komu můžeme dovolit, co by nám uškodilo, co zamlčet, co překroutit, kde zalhat. Je zde plno taktiky, mlžení, diplomacie – ale velmi málo upřímnosti. Rozumně jednáme pod vlivem vnějších pravidel, strachu, morálky, lidských norem a každou větu si nejprve promyslíme. Jde o jakýsi divadelní výstup, v němž hrajeme roli, která se bude co nejvíc líbit našemu okolí. Brzy ale zjistíme, že ač se snažíme myslet na vše a hrát co nejlépe, stejně se všem nedokážeme zavděčit. To vše nás stojí energii, neboť ve skutečnosti něco jiného cítíme a něco jiného říkáme. Na tom je založený i detektor lži, neboť pokud lžeme, vždy si musíme svá slova promyslet a pamatovat, což zabere určitý čas a spotřebuje energii. Pravda vychází přímo z našeho nitra a nemusíme o ní přemýšlet.

Rozumné jednání znamená, že naše rozumová složka, sídlící v levé mozkové hemisféře, ovládá naše tělo a naše chování prostřednictvím mysli. Pokud se však emoce nahromadí nad únosnou mez, to znamená, že již nemáme dostatek energie k jejich potlačení, v zájmu zachování života přebírá režii našeho jednání tělo, které je již potlačovanými emocemi natolik zatíženo, že je ohroženo jeho přežití. V takové chvíli je odpojena rozumová kontrola a emoce jsou nekontrolovaně vypuštěny. Často tomu pomáhá vyřazení rozumových zábran například alkoholem. Tyto stavy nazýváme hysterickým záchvatem, afektem, záchvatem hněvu, zkratovým jednáním. V podstatě záleží, která emoce je dominantní. Například lítost vede k hysterickému pláči a výčitkám, agresivita k fyzickému napadání a rozbíjení věcí, závist k ničení cizího majetku.

Naše pravé Já

Jakmile se emoce vypustí, tělu se uleví, rozum převezme kontrolu a začne vymýšlet, jak urovnat napáchanou škodu. Ať už jde o jednání rozumné, či emoční, jde vždy o jednání ovlivněné strachem. Rozum radí, že se nesmíme chovat, jak to cítíme, protože by nás druzí odsoudili, emoce říkají: bojím se vás, nenávidím vás, rozčilujete mne. Naše pravé a láskyplné Já se ani v jednom z popsaných způsobů jednání nemůže projevit. Naše pravé Já se učíme projevit tam, kde jsme upřímní, říkáme to, co cítíme a emoce vyjadřujeme tak, aby nás neovládly, ale my ovládáme je. A také se nenecháme zatahovat do emocí druhých lidí. Ale to se nám daří pouze tehdy, pokud nejsme sami plni potlačených emocí.

Když jsme si vysvětlili, že nám stejně škodí rozumné jednání i jednání pod vlivem emocí, tak je na místě otázka, jak máme jednat, abychom si neubližovali a neztráceli zbytečně spoustu energie. Znamená to jednat podle svého vnitřního přesvědčení. Znamená to jednat moudře a upřímně. Moudrost je ale něco jiného než rozum. Pokud jednáme moudře, využíváme obě mozkové hemisféry, rozumově jednáme s využitím jen levé hemisféry. Zapojujeme tzv. vnitřní moudrost, neboli intuici a jsme do svého jednání díky ní schopni zahrnout i skutečnosti a informace ze svého podvědomí. Je zajímavé, že moudře jsou schopni se chovat děti a staří lidé, kdežto u lidí v tzv. produktivním věku převládá jednání rozumové, které je zaměřené na materiální prospěch a vnější efekt.

Moudré jednání je takové, kdy jednáme sami za sebe a děláme a říkáme to, co cítíme a co skutečně chceme. Zapojíme i své srdce a v něm sídlící lásku. V pravou chvíli jsme také schopni mlčet, neboť víme, že nejsme povinni nikomu zdůvodňovat své jednání, neboť jsme za ně zodpovědní jen my sami. Stejně nemusíme zdůvodňovat svá rozhodnutí, Pokud je potřebujeme zdůvodňovat a obhajovat, znamená to, že o nich nejsme sami přesvědčeni a snažíme se utvrdit se v tom ,že jsme se rozhodli "správně". Ale neexistuje správné ani špatné rozhodnutí, neboť jako dobro a zlo je i toto posouzení relativní a zdánlivě správné rozhodnutí vás neučiní šťastnými a naopak. Zkrátka se rozhodněte podle svého přesvědčení a přijměte následky svého rozhodnutí. Stejně dopředu nevíte, jak vše dopadne a každé rozhodnutí vám přinese důležité poučení. Teprve tak se dozvíte, jaký bude mít toto rozhodnutí výsledek. Pokud jste s ním spokojeni, víte, že příště máte jednat stejně, a pokud spokojeni nejste, pochopíte, že tudy cesta nevede.

Emoční jednání

Jednáme-li pod vlivem emocí, jde o jednání našeho emočního těla, které nás v dané situaci ovládá. Většinou uděláme něco, co ve své podstatě vůbec nechceme udělat, ale naše emoce nás k tomu doženou. Vždy jde o jednání nepřirozené a nepodílí se na něm ani rozum, ani moudrost, je to jednání ovlivněné strachem, neboť ze strachu nevyjadřujeme, co cítíme, bereme ohledy, hrajeme divadlo, nasazujeme si masky.

Toto vše nám odčerpává velké množství životní energie, která chybí našemu tělu a vyvolává pocit únavy. V dané chvíli překročí nahromaděné emoce únosnou mez a nemáme již dostatek energie k jejich potlačení. Pak přebírá vládu emoční tělo a následky jsou pro nás i pro okolí nepříznivé. Jde o sebeobranu našeho těla, které se potřebuje zbavit nahromaděných emocí, které byly dosud potlačovány zejména rozumem. Pokud se emoce nahromadí nad únosnou míru, je vyřazen i rozum a tělo přepojuje na program přežití. Nahromaděné emoce začaly ochromovat jeho základní životní funkce.V takové chvíli nejednáme my, ale naše zlost, lítost, agresivita, ukřivděnost, závist, nenávist, lakota, žárlivost. Nejsme schopni toto jednání ovlivnit dřív, než nezbytné množství emocí odejde, pak zase nastoupí vliv rozumu, který tuto situaci vyhodnotí nepříznivě a my si začneme vše vyčítat a za své jednání se stydíme, trpíme a pokud si vše neodpustíme a nezačneme své emoce zpracovávat jinak, brzy se situace opakuje.

Pod vlivem emočního těla jsou páchány tzv. zločiny z vášně, sexuální delikty, domácí násilí. V našem příběhu vlk i lovec jednali pod vlivem emocí a ublížili tím nakonec hlavně sobě. Takové jednání bývá podpořeno užitím alkoholu, drog i léků, které potlačují určité projevy, jež jsou následky podvědomých příčin, které nejsou řešeny. Významný vliv má sledování násilí ve filmech i v kreslených pohádkách, které působí už na děti, a ty považují násilí a boj za běžné a legrační. Společnost, média a reklamy nám neustále vnucují určité prototypy moderního člověka, který je štíhlý, krásný, úspěšný, vždy naladěný, který neříhá, nepotí se, je stále svěží a upravený. Všechny přirozené projevy lidského těla jsou nějakým reklamovaným prostředkem potlačeny. Přirozenost a upřímnost se nikde nepropaguje a začíná nám být cizí. Všichni si hrají na něco, co vlastně nejsou, ani být nemohou a občas z té role vypadnou, protože nikdo nemá tolik energie, aby ji mohl hrát nepřetržitě. Každý se snaží ukazovat svou domněle lepší stránku a za vše ostatní se stydí. Ale i naše odvrácená strana k nám patří a stačí ji s láskou přijmout, uvědomit si ji a pak se jí nemusíme nechat ovládat ani ji potlačovat. Proto roste počet lidí, kteří si tyto souvislosti uvědomují a vrací se zpět k přírodě a vlastní přirozenosti.

Odpuštění

Pod vlivem strachu se dopouštíme těch nejhrůznějších činů. Mstíme se, pomlouváme, jsme zákeřní, krutí, zatvrzelí, jsme schopni mučit a zabít sebe i druhé lidi. Všechny naše myšlenky, slova a činy vykonané ze strachu někomu způsobily bolest a v konečném důsledku ublížily hlavně nám samým. Proto vše, co je konáno ze strachu, způsobuje bolest a vyžaduje odpuštění, které tuto bolest odplaví. Vše, co je činěno z bezpodmínečné lásky, neublíží a odpuštění nepotřebuje. Pod vlivem strachu se dopouštíme lží, krádeží, neupřímnosti, křivd, kritiky. Ze strachu spěcháme, stresujeme se, žijeme v napětí, bojujeme, utíkáme od problému, ustupujeme druhým, jsme agresivní, potlačujeme emoce a když se v nás nahromadí, tak jim podléháme. Nevyjádřené negativní emoce se v nás hromadí, poškozují naše tělo a jejich energie k nám přitahuje stejně nabité lidi i situace. Proto je důležité, než přistoupíme k odpuštění, tuto bolest a negativní emoce vypustit tím, že je prožijeme, vyjádříme, aby pak mohly odejít a transformovat se ve světlo.

Každý je zodpovědný sám za sebe, i za to, zda se rozhodne jednat z lásky nebo ze strachu. Proto jsou při každém ublížení stejně zodpovědní oba. Ten, kdo ubližuje druhému, koná ze strachu, který plodí agresivitu a boj proti ostatním. Ten, kdo dovolí, aby mu bylo ublíženo, koná též ze strachu, neboť láska k sobě samému nás učí bránit se všemu, co nás poškozuje. Proto je vždy třeba zahrnout do každého odpuštění následující tři fáze. Nejprve odpustit tomu, kdo nám způsobil bolest, pak požádat dotyčného o odpuštění, že jsme mu dovolili, aby nám ublížil, a nakonec odpustit sami sobě vše, čím jsme k této situaci přispěli. Třeba že jsme se neuměli bránit, mlčeli jsme, ustupovali, snášeli jsme něco, co nám ubližovalo, a báli se to změnit.

K odpuštění je třeba dozrát

Vše má svůj čas a také je třeba nejdříve vyjádřit všechno, co jsme ze strachu potlačovali. K tomu, abychom někomu odpustili, stačí z naší strany pouze chtít. Není nutná přítomnost toho člověka, ani o tom nemusí vědět. Vše se děje na úrovni podvědomí a jde o záležitost energie. Žádné rozumové zdůvodnění není nutné a na vědomé úrovni, i když to někomu řekneme do očí, většinou ke skutečnému odpuštění nedochází a bolest uvnitř stále zůstává. Pokud někoho požádáte o odpuštění, není důležité, zda vám odpustí, to už je záležitost jeho rozhodnutí na základě jeho svobodné vůle. Pro vás je důležité, že jste vyslali energii žádosti o odpuštění. Překážkou v odpouštění není ani smrt někoho ze zúčastněných, neboť je vždy možné spojit se a komunikovat s jeho duší. Ta je většinou vždy odpuštění přístupná, neboť se díky němu osvobodí a nemusí traumatickou situaci znovu prožívat v další inkarnaci. Energie odpuštění působí jako zázračné uzdravení a s jeho pomocí je možné očistit sebe a své vztahy.

Odpuštění je zázračná léčivá energie, která nás osvobodí od bolestí, křivd, utrpení a pocitu viny. Namísto obviňování sebe i ostatních přijměte zodpovědnost za své vlastní jednání a uvědomte si, že každý je zodpovědný pouze sám za sebe, za vlastní myšlenky, slova a činy, i za své zdraví a štěstí. Nenesete tedy zodpovědnost za činy druhých a tudíž je zbytečné se obviňovat za to, že jste nedokázali pomoci, a za to, co je potkalo.

Pokud nechceme, nebo nejsme schopni odpustit, trestáme jen sami sebe. Odpuštěním vyprazdňujete svou karmickou nádobu a zbavujete se zátěže minulosti, přerušíte karmické řetězce a pouta. Neznamená to, že schvalujete to, čím vám někdo ublížil. Znamená to ale, že už v sobě dál nechcete chovat bolest jako reakci na toto jednání. Tomu, kdo nám ublížil, se bez našeho přičinění stejně vše v pravý čas vrátí, neboť každý podle zákona příčiny a následku dostane zpět to, co vyšle. Tím nás tento spravedlivý zákon karmy zbavuje potřeby někomu něco oplácet a mstít se.

Všechno utrpení na světě vzniká ze strachu a trvá a navyšuje se vlivem neschopnosti odpouštět.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2009.