Po uveřejnění článku o dalších aktivitách známého hledače pokladů Josefa Mužíka dostala redakce řadu dotazů o sdělení konkrétních informací o nákupu pozemků na Měsíci. Hledali jsme možnost pro zodpovězení nejčastěji pokládaných otázek týkajících se této vesmírné transakce. Jak jinak získat informace než přímo in medias res, u pana Filipa Rajcharta, jednatele Lunární ambasády v Praze na Vinohradech.

Už koncem 16. století se proslýchaly pověsti o podivných strašidlech v lese nedaleko Kamýku nad Vltavou. Na mírném zarostlém návrší leží hromady hranatých balvanů a lidé si vyprávěli zkazku o tom, že tam kdysi, v dávných dobách, měl hrad prokletý rytíř. O tom, proč byl proklet, se historky trochu rozcházely.

Ačkoli pro většinu z nás je duchovno více než prožívanou realitou, zůstává stále jen jednou z možných variant. Pro nové děti je to však hluboké uvědomění a porozumění vnitřnímu plánu věcí, spojení se Zdrojem, Bohem, pociťovanou vnitřní pravdou a hlavním principem.

Jedno z velice komentovaných míst evangelia, jedno z posmívaných i moudře a pokorně oceňovaných míst je ono, ve kterém se hovoří o víře, která uzdravila. Jedná se o symbolické podobenství, jak někteří lidé tvrdí, anebo uzdravující nevysvětlitelná (tedy – prozatím nevysvětlitelná) moc víry nezeslábla?

Známý lékař mi před lety vyprávěl o podivném setkání. Šel na trh, aby si koupil zeleninu, a přiběhla k němu paní. Děkovala mu hlasitě, na celé tržiště, jak ji zachránil.

Pamatoval se na ni. Dobře se pamatoval.

A právě proto ho ono setkání tak překvapilo, až ucítil zamrazení v zádech. Jako by se mu zjevil přízrak.

Ona paní byla tak nemocná, když ji viděl minule, že pro ni už nebyla možnost záchrany, a poslal ji domů, aby zemřela mezi svými, proč by se měla trápit v nemocnici, stejně by jen čekala na Cháronovu loď, aby ji převezla na druhý břeh.

A teď ona paní byla před ním a, jak se zdálo, jenom kvetla. Pozval si ji do ordinace a vyšetřil ji, zkontroloval staré záznamy a zůstal v ustrnutí.

"Kdyby ta paní jela do Lurd, nepochyboval bych, jak se něco tak neuvěřitelného mohlo přihodit, takhle nevím, vím jenom, že to, co jsem zjistil, popíralo zákony medicíny.”

Když zná člověk dostatečně velký počet lidí, čas od času zaslechne zprávu o nějakém nevysvětlitelném úkazu. Nebývají to jenom rozostřené historky o někom, kdo se někde uzdravil. Není to často jenom naděje vtělená do příběhu. Mohu jmenovat několik podivuhodně uzdravených lidí, které znám. Ti lidé nejsou přízraky. Jsou běžní. Až na to, že se jich dotklo to, co se označuje slovem zázrak. Co je uzdravilo? Víra? Genetická dispozice? Statistická výjimka, která potvrzuje pravidlo o tom, že něco takového není možné?

Sám jsem zažil před časem něco podobného a je to, myslím, dobrá ilustrace k námětu.

Telefonovala mi velice bezradná paní (jedna ze světaznalých žen, které bývají označovány jako celebrity), že ví o tom, jak se zabývám lidmi se zvláštními schopnostmi, a že bych jí mohl pomoci. Oběhla odborníky a nikdo jí nemohl poradit, nikdo jí nepomohl. Její dítě má ekzém a nemůže se ho zbavit.

Vzpomněl jsem si na jednoho léčitele, jehož schopnosti považuji za přízračné. A nabídl jsem jí, že ho oslovím. Není třeba, aby ho navštěvovala, stačí, když mi poví datum narození dítěte a řekne, kde nyní ono dítě je, oba dva údaje potřebuje onen léčitel, aby se mohl na léčeného lépe napojit.

Dala mi je a já na to zapomněl. Za několik dní mi ona paní volala znovu.

Už jsem si chystal omluvu, uvedl bych jí spoustu věcí, které jsem musel vyřizovat, jenže vůbec nebylo třeba se omlouvat. Nadšeně mi děkovala, jak ekzém, jaký její dceru tak dlouho sužoval, zmizel.

Mlčel jsem. Chápal jsem, že kdybych jí řekl, co se stalo, mohl by ekzém zase u jejího dítěte přistát a já bych jí svou vysvětlující omluvou nijak nepomohl. Plaše jsem naslouchal jejímu jásání, že dítě už zase vesele běhá s kamarády a nemusí se trápit, a tvrdila, že bude šířit slávu onoho léčitele. Když jsem mu o tom vyprávěl, jenom se usmál a řekl, že možná onomu dítěti stejně pomohl, aniž by o tom věděl anebo je uzdravil jenom svou pověstí, a tedy víra v jeho pomoc uzdravovala místo něj, ušetřila mu práci. Ale on si přesto nějaké díky zasloužil.

Chodí mezi námi. Jako by to byli přízrační lidé. A přece jsou zcela normální. Jenom se dotkli toho, co jim pomohlo zvítězit nad strachem, dotkli se zázraku.

Přemohli to, co jeden můj přítel nazývá předsudky a co méně ironičtí lidé nazývají přírodní zákony. Žijeme jednak v krajině, ve které na nás číhají přízraky mnoha obtíží, na druhé straně není dobré zapomínat, že žijeme také v zemi zázraků…

Jedna lékařka, která pracovala na několika kontinentech mi řekla, že by si po svých zkušenostech netroufla nějakou nemoc označit jako nevyléčitelnou. Čeho by se tedy měl člověk asi bát? Možná nejvíce je třeba bát se svého strachu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 7/2010.

Všichni jsme slyšeli o tom, jakou sílu mají myšlenky. Všichni jsme zkoušeli afirmace, mantry, všichni jsme viděli film Tajemství, četli spoustu moudrých knih. Rádi bychom věřili všem těm krásným myšlenkám, představa je to lákavá, ale jako lidé západní civilizace potřebujeme důkaz, vědecké vysvětlení.