Psí balvan
-
Vytvořenoúterý 7. červenec 2020 9:16
-
AutorJaroslav Picka
-
Oblíbené889 Psí balvan /propozice/item/889-psi-balvan.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Už koncem 16. století se proslýchaly pověsti o podivných strašidlech v lese nedaleko Kamýku nad Vltavou. Na mírném zarostlém návrší leží hromady hranatých balvanů a lidé si vyprávěli zkazku o tom, že tam kdysi, v dávných dobách, měl hrad prokletý rytíř. O tom, proč byl proklet, se historky trochu rozcházely.
Tradovala se zvěst, že rytíř se ucházel o sličnou, jedinou dceru mlynáře od Vltavy a když ji nemohl získat s otcovým souhlasem, zmocnil se ji násilím. Mlynář byl ale ve spolku s vodními skřety a ti se vydali dívku osvobodit. Dopadlo to špatně, protože rytíř se s pomocí magie upsal ďáblu. Zlé mocnosti a síly se pak utkaly uprostřed hradu a ve vřavě zahynula nevinná dívka, kterou zavalily zřícené balvany ze zničeného hradu. Mlynář se po smrti jediné dcery v mlýnici ze zármutku oběsil. Rytíř se proměnil po prohře v černého psa a zmizel neznámo kam. Jiná pověst ovšem vykládala zničení hradu trochu jinak. Rytíř se prý domlouval s ďáblem, aby získal zlato, a uzavřel jakousi sázku, kterou prohrál, a čert ho proměnil v černého psa a hrad zbořil.
Zlatý poklad
Pod hradními troskami ukryl ďábel prohranou sázku, zlatý poklad, který na věky musel střežit rytíř v podobě psa. Dosvědčuje to prý do dnešních dnů kámen v podobě psí hlavy, který leží stále na rozvalinách. Černý pes se objevuje jen jednou v roce, v noci, kdy došlo k prohrané sázce. O pokladu ve zříceninách se mluvilo už před více než sto lety, ale historka už zapadla v zapomnění. Tehdy asi kolem roku 1820 šel na houby do lesa mlynářský pomocník, trochu přihlouplý Janek. V místní kronice o tom byla krátká zmínka, že prý našel zlatý poklad pod psím balvanem. Našli u něho zlatou starou minci, ale o pokladu z něho nedostali nic rozumného. Mluvil a mluvil o spoustě zlata, ale protože byl známý mluvka a fantasta, nikdo mu nevěřil. Ráno ho lidé našli utopeného v mlýnském náhoně. Do kroniky se dostala zmínka o něm s poznámkou, že jeho náhlá smrt se nikdy nevysvětlila, a tak není divu, že lidé si povídali, že ho prý měl na svědomí prokletý rytíř od psího balvanu. Místní lidé v honbě za zlatem důkladně prohrabali všechno kolem balvanu, ale kromě starých střepů nic nenašli. S balvanem nedokázali pohnout a pod ním byly jen další obrovské kusy skal.
Černý pes, nebo šedý vlk
Tyhle mlhavé pověsti o psím balvanu znovu vyvolala zvláštní historka ze začátku 20. století. Místní hajný, jakýsi Vítek, procházel lesem v blízkosti zbytků hradu a náhle spatřil u psího balvanu velkého šedivého psa, jak se snaží cosi vyhrabat. Pomyslel si, že vidí vlka, a připravil si pušku. Vystřelil a nestačil se divit. Po ráně zvedl domnělý vlk jen hlavu a hajný uviděl, že v tlamě mu cosi svítí. Rychle znovu zalícil a chtěl vystřelit druhou ránu. V tom okamžiku ale zvíře padlo na zem a zmizelo jako duch. Hajný rychle došel k psímu balvanu a udiveně zíral na stopy po ráně v blízkém dubu. Jako by výstřel proletěl zvířetem bez účinku. Také na zemi u balvanu nebyly žádné stopy po hrabání. Připadalo mu to, jako by střílel na psího ducha. Večer vykládal podivnou historku v hospodě v Kamýku a nikdo mu moc nevěřil. Náhodou ale byl u toho místní občan Josef Voves, který si nechal historku vyprávět hajným několikrát. Sám se totiž věnoval místní historii, a tak věděl o pověstech a zakletém hradu. Bylo právě 4. července, svátek sv. Prokopa, tedy právě den, o kterém se mluvilo v pověstech. Ráno se vydal k zbytkům hradu a pátral po místě, kde hajný střílel. Místo našel snadno, protože balvan v podobě psí hlavy ležel na vrcholu řady balvanů. Našel i strom se stopami broků a přemýšlel o tom, co vlastně hajný viděl. Vždyť pověst hovořila o černém psu a nikoliv o šedém vlkovi.
Zlatá mince
Už se chtěl vrátit domů, když si náhle všiml čehosi lesklého v mechu, sehnul se a s údivem zvedl tlustou žlutou minci. Byla podivně prohnutá a z jedné strany měla vyraženu jakousi podobu neumělého koně. Podle váhy byla určitě zlatá a hodně stará. Rozhlížel se po mechu i trávě v okolí, ale už nic nenašel. Sebral nález a zamyšleně se vracel domů. Druhý den se rozjel do Březnice ke zlatníkovi. Ten mu potvrdil, že mince je z ryzího zlata a že se asi jedná o keltský statér. Pan Voves se rozhodl, že se rozjede do muzea Království českého v Praze (dnešní Národní muzeum) a pokusí se dozvědět více. Do Prahy už se ale nedostal, měl jiné starosti. Minci zabalil do papíru, na ten napsal pár slov o nálezu u psího balvanu a schoval ji do skříně. Přišel rok 1914 a hned na začátku války narukoval. Z války už se nevrátil, přišel jen lístek z vojenské c.k. kanceláře, že vojín Josef Voves je prohlášen nezvěstným. Vdova Vovsová si poplakala a doufala, že je někde v zajetí jako tolik jiných Čechů. Starala se o tři děti, z nichž nejstarší desetiletý se jmenoval také Josef jako tatínek. Když skončila válka, bylo mu 14 let a šel pomáhat do mlýna. Tam se po práci vyprávěly různé historky a přišla řeč i na Janka a jeho nález zlatého pokladu, který nikdo neviděl, i to, jak podivně zahynul den po nálezu. A tenkrát mu kdosi řekl, no vždyť tvůj táta taky nějaké zlato našel prý u psího balvanu. Za nějaký čas se zeptal maminky, jestli je pravda, že táta našel zlato. Matka se zamyslila a šla se podívat do skříně na věci, které tam zůstaly, tak jak je otec opustil. Josefovi pak ukázala zlatou minci zabalenou v zažloutlém papírku. Mladý Josef si přečetl pár slov o nálezu a už ho ta myšlenka neopustila. Byl právě konec června a do výročí sv. Prokopa zbývalo jen několik dní.
Nejbohatší veverka v Čechách
Zvědavý Josef se už odpoledne vydal do lesa na kopci a snadno našel řadu kamenů i balvan ve tvaru psí hlavy porostlý mechem. Zamyšleně se díval na staré duby v blízkosti balvanu a přemýšlel nad záhadou. Po starém kopání hledačů pokladů nebylo ani stopy. Jak tak obcházel kámen, najednou u kořenů dubu cosi cinklo. Na mechu ležela žlutá mince. Když se pro ní sehnul, opět cosi zacinklo a vedle mince ležela druhá. To vypadalo jako úplný zázrak. Mladý Josef zdvihl hlavu a uviděl rozzlobenou veverku, která nad ním poskakovala v rozsoše dubu. Pak mu došlo, že mince vypadly z jejího hnízda. Vylezl na strom a v dutině našel mlynářskou čepici plnou zlatých keltských mincí. Tak se záhada sama po tolika letech rozluštila. Janek tehdy opravdu našel poklad a schoval ho před lidmi do dutiny v dubu u místa nálezu. A tak ta rozzlobená veverka byla asi nejbohatší veverkou v Čechách, protože odchovala svá veverčata v čepici plné ryzího zlata.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 7/2010.