"Lidé si často, když se jim zavřou pomyslné dveře ke štěstí, nevšimnou, že se jim otevírají další," říká Zdena Kapicová z humanitárního sdružení PROTEBE, jehož projekty jsou zaměřeny na integraci zdravotně či sociálně handicapované mládeže s ostatní populací.

Realizovat takové projekty není jednoduché a lidé, kteří je naplňují, musí být o jejich smyslu až bytostně přesvědčeni. Zvlášť, když se tomu věnují dobrovolně. Takže začneme tím, jak charakterizuje činnost tohoto sdružení paní Kapicová.

Pokusím se to zestručnit. Humanitární sdružení PROTEBE je u MV ČR registrované občanské sdružení, které se už patnáct let zaměřuje na práci s dětmi a mládeží. Všechny projekty jsou zaměřené na integraci zdravotně či sociálně handicapované mládeže s ostatní populací. Pomáhá v získávání nových zkušeností, rozvíjí zájmovou činnost a nabízí alternativu k současnému životnímu stylu.

Ještě dřív, než se vás zeptám, jak to děláte, chtěla bych vědět, proč to děláte, co vás k tomu vede?

Spíš přivedlo. Jsem maminkou handicapované dcerky. Po porodu se zjistilo, že prodělala DMO s tím, že ten její život bude trošku jinačí, než jsme si představovali.

Chcete o tom mluvit?

Ono to s tím souvisí. Kdyby nebylo Kačenky, asi by se náš život ubíral jiným směrem, nevím a nijak nad tím nepřemýšlím. Měla jsem veliké štěstí, že jsem se potkávala s lidmi, kteří mě posouvali dál. Zkusila jsem ji postupně začleňovat do kolektivu přes mateřskou školku. Teprve tam jsme zjistili, že ztráta smyslová je větší než pohybová. Takže jsem se pustila do vyhledávání skupin a možností, abych si ověřila a abych se přesvědčila, co se dá dělat a co se dělat nedá. Školku, i když to bylo hodně náročné, protože Katka má částečně autistické rysy, jsme ustáli. Vycházeli nám maximálně vstříc. Abych dceři zajistila určité zázemí a také vyšla vstříc školce, začala jsem v ní pracovat. To byly první kroky našeho začleňování. Přemýšlela jsem také o prázdninách, protože dva roky po Kačce se narodil Tomáš. Říkala jsem si – to přece není možné, aby byla nějakou blokádou. Takže jsem se rozhodla. Prosadila jsem si, že to s nimi zkusím sama na vlastní pěst. S Kačkou v nosičce na zádech, Tomášem a batohem jsem se vydala na prázdninový pobyt s dopomocí v chatičkách u vody, který pořádala Diakonia. Jenomže Tomáš dostal neštovice, musel k babičce a po zbytek prázdnin jsem zůstala s Kačkou sama. Bylo to tam hezké, všichni si vzájemně pomáhali, fungovalo to přes rozlišnost handicapu. Ale tam jsem si také uvědomila, že se nechci nechat jen obsluhovat, potřebovala jsem mít kolem sebe mladé lidi, něco dělat. Řekla jsem si, že když jsem zvládla Tomášovy neštovice a Kačku, zvládnu i ostatní. A když mi potom náhoda přivedla do cesty jinou maminku, která mi pověděla o sdružení na Praze 8, začalo se všechno zcela logicky odvíjet až k té formě, která je teď.

Sdružení PROTEBE existuje patnáct let. Jaký má program?

Naše sdružení má správní radu, která se schází desetkrát do roka. Ta se zabývá koncepčními, poradními a kontrolními činnostmi nad realizací konkrétních projektů. Vedoucí projektů si tvoří harmonogram činnosti s určitým tématickým cílem a předkládají je správní radě ke schválení.

Jak vypadá takový projekt?

Při přípravě programů a projektů se opírám o metodu zážitkové pedagogiky a zkušenostního učení. Na akcích, které pořádáme, zažijí účastníci kromě her i tvořivost, spolupráci, sounáležitost, poznání, přátelství, nové obzory, sport, přírodu, naučí se řadě dovedností.

V čem se PROTEBE odlišuje od jiných podobně orientovaných sdružení?

Specializací jsou především volnočasové aktivity. Máme zato, že taková forma odlehčovací péče plní nezastupitelnou úlohu vzhledem k tomu, že u nás nejsou až tak běžnou sociální službou. Organizujeme jednorázové letní a zimní tábory, víkendové pobyty, zabýváme se výukou v šachových kroužcích, pořádáme šachové turnaje s mezinárodní účastí. V rámci našeho humanitárního sdružení provozujeme také první pražský kroužek včelařské mládeže – Vyšehradští včelaříci. V zahradním areálu Jedličkova ústavu máme svoje včelstva. Naše úly jsou i v Botanické zahradě

Máte ráda med?

Ne, med ráda nemám.

Tak co vás přivedlo k chovatelům včel?

Já bych řekla, že jsem to nějak propojila s lidmi, kteří obnovují stará řemesla, kteří se dovedou nadchnout. Třeba pro včelařství. Med bych do pusy nevzala, přestože vím, jak je zdravý, ale je to můj problém nebo moje věc. Když však včelstev ubývá, beru to i za svou věc.

Řekla jste, že si vedoucí projektu tvoří harmonogram činnosti, jaký je váš projekt?

Trochu zjednodušeně řečeno jsou to "integrované aktivity dětí a mládeže", kde se zapojují do činnosti děti zdravé i s mentální retardací, které mají nějaký společný problém. Snažíme se to řešit formou víkendových pobytů i turistických kroužků, postupnou systematickou prací. Tento projekt pro ně nabízí organizovaný program ve volném čase mimo Prahu. Kromě těchto projektů, pořádáme také letní ozdravné tábory. Jde o lidi s různými typy zdravotního postižení, od autizmu, hyperaktivitu, Downův syndrom, LMD, DMO až po těžší mentální retardace.

Na čem si zakládáte nejvíc?

Nejde říct, na čem si nejvíc zakládáme, ale je pravda, že tábory jsou taková naše dominanta. Snažíme se pobyt vždycky tématicky podbarvit nějakým příběhem, aby se děti něco zajímavého dozvěděly, aby si užily volnosti, zdravého vzduchu a pohybu.

Máte handicapované i zdravé dítě. Nebyl právě toto hlavní důvod, proč jste se začala zabývat a prohlubovat myšlenku integrace?

Určitě. My jsme Katku nikdy z ničeho nevylučovali. Byla a je součástí naší rodiny, toho našeho rodinného dění. Hlavně jsme nikdy nerozlišovali aktivitu pro Tomáše, nebo pro Kateřinu. Vždycky jsme dělali všechno společně. Samozřejmě, že teď v rámci dospívání má stavy specifických nálad, ale ty k tomu vyzrávání patří. Už je to osobnost, která si volí a má právo si volit.

Čím je Katka jiná?

My ji nebereme jako jinou. Bereme ji takovou, jaká je, ale s respektem toho, že nějaké ale tam je a že k tomu musíme přihlížet. K tomu, že ne vždycky to klapne tak, jak já si představuji, s tím, že má svůj život, má svoje vzdělávání. Ona se těší na to, co prožije. Ví, jak ten den vypadá, že Tomáš jde do školy, táta do práce a ona do Modrého klíče. Ona si nepřipouští, že by byla jiná, občas se naštve, občas ji něco rozladí, ale to patří k tomu postižení.

Když zmiňujete Modrý klíč, životní příběh jeho zakladatelky ing. Milany Remarové a osudy jeho klientů zpracovala v jenom z dílů filmového dokumentárního cyklu Ženy na přelomu tisíciletí Helena Třeštíková. Jste v MK zaměstnaná, nenapadlo vás někdy změnit profesi?

Ne, protože ta práce mě baví, vím, že má smysl.

Říkáte, že jste jako rodina podnikali všechno společně. Pokud vím, akcí PROTEBE se zúčastňuje jak váš syn Tomáš, tak i váš manžel.

Vím, na co se chcete zeptat, jestli jsem ho musela nějak přesvědčovat. Ne, nepřesvědčovala, ani nenutila. To by nebylo dobré. Došel k tomu sám. Nikdy mě nenapadlo, abych ho do něčeho vtahovala, nebo mu něco vnucovala.

Současná doba se snaží o integraci, ale není to jednoduché. V čem bychom měli být víc poučeni?

To se nedá jen tak jednoduše shrnout. Jedním takovým momentem je pokusit si v té pozici představit sami sebe, snažit se porozumět, nedělat si žádné velké závěry, zamyslet se nad tím, proč je ten člověk takový, jaký je. Měli bychom se naučit vnímat sami sebe, své vlastní nálady. Nám také není občas dobře, také nás ledacos rozhodí, ale my si s tím umíme poradit, vyrovnat se s tím, rozumem odůvodnit. Oni ne, neumí říct, co je trápí a my jim nerozumíme a oni jsou z toho nešťastní.

Myslíte, že je naše společnost opravdu jen konzumní?

Asi ano, ale když člověk chce, tak "své dobré" lidi potká.

Paní Kapicová má pravdu. Kdyby se nepotkávali, nebylo by ani humanitární sdružení PROTEBE.

Bližší informace o tomto sdružení najdete na www.protebe-hs.wz.cz a www.protebe.org

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 6/2010.