Česko-německé vztahy jsou indikátorem správnosti směrování. Proč? Protože jsou indikátorem kvality vztahů velkého a malého národa za stavu, kdy ten velký (N) má dějinný sklon k mocenskému řešení názorových rozporů a malý (Č) je typický nestabilitou názorů. Jejich vztahy tím odrážejí, jako taková pokusná zkumavka, průběh evropského sjednocování, neboť je to proces sžívání se německé početní a ekonomické převahy s evropskou rozmanitostí a různorodostí.
V minulosti tento stav věcí vždy vedl k tomu, že se všichni ostatní spojili proti mocenskému tlaku Německa. Tomuto vývoji situace může zabránit jedině duchovní vzestup všech evropských národů. Jen ten položí základy k realizaci toho, aby evropská rozmanitost přestala být slabinou a naopak se stala stimulátorem vývoje všech.
Jaký je nadčasový – duchovní smysl evropských národů?
Abychom se mohli vcítit do společenské situace kontinentu, je třeba se nejprve zamyslet nad samotným pojmem evropský národ. Existuje skutečně objektivně něco, co v Evropě nazýváme pojmem národ? Proč uprostřed takové genetické směsi obyvatelstva, vzniklého stěhováním národů a jednotlivců, entita jako národ vůbec vznikla? Z genetického výzkumu se můžeme přesvědčivě dovědět, že všechno obyvatelstvo Evropy je potomstvem pouhých sedmi matek. Původ každého jednotlivého Evropana je dokonce možno až k jeho pramáti dohledat! Co je tedy vlastně příčinou existence takových zdánlivě iracionálních jednotek, jako se zdají být národy? Vždyť příbuzensky jsme všichni spříznění a z materiálního hlediska by nepochybně byl nejlepší jednotný jazyk a jednotný stát? Jaký je tedy nadčasový neboli duchovní smysl existence národů?
Materialisté si dosud myslí, že národní komunity jsou výsledkem odděleného kmenového vývoje neboli genetická záležitost. To lze právě na příkladu českého národa dobře vyloučit. Takovéto pojetí národa vyvrací nejen promíchanost genetického původu současných Čechů, ale ještě nápadněji jasně nečeský původ jeho mnoha osobností. Proč se Čechy, a dokonce "národními buditeli" stali B. Němcová, M. Tyrš, J. Hlávka, T. G. Masaryk a mnoho jiných? Abychom z toho netrpěli komplexem – podobné je to i s genetickým původem významných osobností ostatních evropských národů, například "francouzských" spisovatelů od A. Dumase až po současného L. Kunderu. Také původ vládců národů jako např. "Němce" Adolfa Hitlera nebo "Rusky" Kateřiny Veliké mnoho napovídá. Tito a mnoho jim podobných se přes svoji rodovou "cizinskost" stali příslušníky svých národů svou vlastní citovou "volbou". Tak totiž pojmenoval nabytí své české národní příslušnosti T. G. Masaryk.
Vysvětlení tohoto duševního děje je ovšem pro materialisty problém. S čím se to vlastně tito lidé "volbou" ztotožňují? Když tedy vezmeme do úvahy, že kmenovou domněnku o vzniku a existenci evropských národů rozvrátily rozbory genofondu obyvatelstva? Přestože nelze najít nějaký zásadní hmotný základ národů, národy jako objektivní entita nepochybně existují. Proto se při hledání energie jejich vzniku a existence musíme obrátit k nehmotné rovině reality. A ten základ musíme najít! Musíme proto, aby základy budované celoevropské spolupráce byly zakotveny v poznání příčin oddělení, což znemožní obrácení směru procesu. Jinak by k trvalé harmonizaci kontinentu nikdy nemohlo dojít.
Národ je autonomní duchovní společenství
Zdroj samostatnosti existence evropských národů vidím v jejich odlišném a specifickém vnímání a žití jinak obecných "vesmírných" duchovních hodnot. Lze je pojmenovat jako duchovní zákony stvoření. Specifickým způsobem jejich poznání a žití si národní (i náboženská) společenství vytvořila "autonomní duchovní společenství", kterým se začalo říkat národ. Obvykle autonomnost těchto duchovních okruhů posílil odlišný jazyk, ale nemusí tomu tak vždy být (viz např. Švýcarsko). Příčina rozdílnosti pojetí jednotlivých duchovních hodnot tkví jak v různé hloubce poznání podstaty bytí masou dotyčných lidí, tak také v různém způsobu realizace tohoto odstínu duchovnosti v reálném životě. Význam má nepochybně i rozdílné pořadí důležitosti v jejich obecnosti. V každém národním společenství cítím poněkud jinak žitou obecnou duchovnost. S použitím abstrakce lze tedy říci, že pro národ je hlavně typické, že jeho komunita svým specifickým způsobem vnímá a žije univerzální "kosmické" duchovní hodnoty. Ty, které jsou ve vesmíru (stvoření) obecně platné pro bytost, které na Zemi říkáme člověk.
Prapůvodní zdroj vzniku národa je "duch národa"
Tyto z nehmotné dimenze odvozené a specifikované přístupy ke světu a životu jsou jednotlivými národními komunitami nepochybně přebírány ze zvyků předků a z historických zkušeností, tedy prostřednictvím toho, čemu se říká historické a kulturní dědictví. Ale je to úplné vysvětlení? A kde bylo toto zakotveno, zejména vdobě vzniku národů, kdy většina lidí nechodila do škol a neuměla číst? Podle mého vhledu nikoliv. Za zdroj energie k existenci samostatného duchovního okruhu považuji nehmotné ohnisko vibrací, které by se dalo nazvat "duch národa". Něco takového, co my včelaři dobře známe jako "duch včelstva". Na rozdíl od této přírodní entity, která je pouze živočišné povahy, je podle mého poznání duch národa vytvářen nejen souhrnem vibrací žijících členů komunity (ono římské označení ducha shromáždění), ale také působením souboru nevtělených vůdčích duchů. Tento sbor duchovních učitelů je stálý vždy pro ten který duchovní okruh neboli národ. Právě tito neviditelní vůdci ovlivňují nejen "ducha komunity" jako celku, ale také žijící jednotlivce národa. Myslím si dokonce, že se někdy, v očekávaných kritických obdobích, i vtělují. Soubor těchto doprovodných duchů je svým působením v rovině národních celků obdobou individuálních "andělů strážných" jednotlivých lidí. Nejúčinněji působí vůdčí duchové na národ prostřednictvím citlivosti a nadání obdařených členů národa. Právě tento skrytý vliv činí z takových žijících jedinců charizmatické osobnosti a "genie". Mnohé nám vtéto souvislosti napoví Platónovo vysvětlení původu vzniku genia jako "člověka se schopností stahování hotové dokonalosti ze světa idejí".
Blaničtí rytíři – duchovní ochránci národa
Češi žijí v Evropě na místě, kde jsou jako národ tisíc let v existenčním ohrožení. Není tedy divu, že si lid pragmaticky pojmenoval zdroj duchovních impulzů k přežití jako vojáky neboli "Blanické rytíře". Aby český národ v duchu upevnil odvahu k překonávání špatných časů, sochu jejich vůdce si nechal symbolicky vystavit na Václavském náměstí. Socha svatého Václava je tak stálým připomínáním existence neviditelné pomoci od mystických strážců a ochránců národa. Ti pomáhají udržovat naši národní a státní samostatnost, jinými slovy autonomnost českého duchovního okruhu. Obdobné neviditelné duchovní vedení a ochránce mají samozřejmě všechny národy na světě.
Duchovní vůdcové národů jsou k místu a národní komunitě trvale zakotvení. Výchovně působit na svěřený národ je jejich práce, jejímž vykonáváním se oni sami více přibližují Světlu neboli Bohu. Jejich "posláním" tedy je napomáhat svěřeným národům a tím i sobě, poznat ještě lépe zákony duchovní dimenze, aby se nakonec i tito vůdcové sami stali "anděly" neboli stálými obyvateli duchovní dimenze stvoření. Využívají možnosti, které v možnostech postupu poznání naznačuje lidové rčení "Moudrému napověz, natvrdlého trkni"! Trknutí se národům děje prostřednictvím prožití kalamitních dějinných událostí po předchozích vadných směrech vývoje. Proto jsou války a dějinné kalamity všemi národy vnímány jako "boží trest".
Při mimotělním zážitku jsem ke svému překvapení viděl, že soubor duchů českého národa je zřejmě řízen jedním velikým duchem. Viděl jsem jej jako "strážce svatováclavské koruny". Jako "velkého" jsem jej zřejmě "viděl" proto, že moje vnímání je zatíženo vjemy z roviny hmotnosti. V ní je síla vnímaného spojena s prostorem neboli silné se jeví jako velké. Tento "strážce koruny" se mi jevil jako několik postav nad sebou (asi osm metrů vysoký), zřejmě pro sílu svého vyzařování.
Podobné dojmy svelikostí duchů popisují astrální cestovatelé v tibetských mystériích. Kdo se v Himalájských klášterech vymístí z těla, rovněž "vnímá" tamní bytosti astrální dimenze jako "obry". Nevylučuji, jak píší mnozí, že tito "velcí" duchové jsou skutečně pozemským duchům na pomoc poslaní duchové z planet s výše vyvinutou civilizací. V kontrastu k vjemu "velikosti" strážce koruny jsem zástup ostatních několika stovek duchů "kolem koruny" vnímal v "lidské" velikosti. Otěch se domýšlím, že jsou to možná naši zemřelí velikáni, kteří se již nemusí inkarnovat. Možná jsou to vedoucí osobní vůdcové? Dále ale zřejmě působí ve prospěch vzestupu národa jako osobní vůdcové žijících osobností. Ba co více jsem přesvědčen, že jejich působení na živé lidi je podstatou toho, co se nazývá "charizma". Tedy podle mne je žijící "charizmatický člověk" vlastně takový "transformátor", který přenáší impulzy svého duchovního vůdce. Tak to vnímám i u sebe. Nápady a mimosmyslové vhledy jako by mi někdo naléval "norimberským trychtýřem". Bez něj bych byl řadový zvěrolékař. Církevní terminologií by bylo možno tento soubor vůdčích duchů označit také jako působení sboru národních "svatých".
Na základě této zkušenosti dovozuji, že entita "národ" je vlastně objekt duchovní povahy. Proto všechna materialistická zkoumání podstaty národů nedochází, ani v budoucnosti nedojdou, k jakýmkoliv použitelným závěrům. Výzkumy materialistů vlastně většinou končí zmatením zkoumajících nad nepoužitelnými výsledky k jakýmkoliv závěrům. A v duchu materialisty tak následně vzniká otázka, zda vlastně národy existují. A zda se v případě evropských národů zejména nejedná pouze o kolektivní iluzi lidí v místě. Podle evropských nacionalistických rvaček ve válkách navíc silně škodlivou. Nikoliv, o iluzi se nejedná. Ani potírat národní cítění nelze. Při dalším dění v Evropě je s realitou existence různorodých národů neboli sobjektivně existujícími duchovními okruhy nutné počítat. Pouze je žádoucí, v procesu sjednocování Evropy, proměnit tento jev odlišné duchovní vnímavosti, který se jeví dosud jako překážka jednoty, vklad. Neboli je žádoucí mnohost autonomních národních přístupů k chápání Nekonečna jako zdroje podnětů k vývoji a tvořivosti Evropanů.
Proces zrání ducha je doprovázen "božím výpraskem"
Při další úvaze vyjděme tedy zpremisy, že každý národ má duchovní vůdce. Jejich úlohou z hlediska věčnosti je vyučování žijících lidí zákonům duchovní dimenze. Lidští duchové se inkarnují do národů právě proto, že mají způsob chodu "božích mlýnů" prožít na vlastní kůži zrůzných národních hledisek. V každém pozemském životě vtělení duchové sice prožívají tytéž duchovní zákony, ale pokaždé v jiné národní pospolitosti. Události konkrétních národních dějin jim (boží) duchovní zákony promítnou pokaždé z jiného úhlu prožití. Jednou jako příslušníkům vítězících národů, podruhé jako poraženým, utisknutým, malým. A to proto, aby se je lidský duch naučil chápat ve všech aspektech společenských procesů. Lidští duchové se mají na svém vzestupu ke Světlu stát objektivními skrze příslušnost k různým národům. Jen tak se mohou více přiblížit Bohu, objektivitě samé – tomu, "který jest". Tentýž proces zrání ducha se děje skrze prožívání různých náboženských vyznání. Jednou je lidský duch katolíkem, podruhé evangelíkem, buddhistou nebo islámcem. Jen prožitím dokonalosti stvoření vrůzných realitách, v pohledu ze všech aspektů konfesijních a národních, dospěje duch k všestrannému poznání a tím k poznání Podstaty světa, živého Boha. Úzkoprsost a národní a náboženský fanatizmus se ztohoto hlediska nutně jeví jako jednoznačný důkaz, když ne zlé vůle, tak určitě duchovní opožděnosti. Nadhled a náboženská tolerance kohokoliv naproti tomu vypovídají, že duch dotyčného člověka si je v podvědomí vědom výchovných poznatků z minulých životů – slovy Ježíše, že nežil život nadarmo. Když kdokoliv prožité správně nepochopí z roviny nadčasovosti, musí zažít způsob chodu zákonů opakovaně. Ovšem jako "repetent" nedokonalého života, což bývá u milujícího Otce spojeno "s výpraskem", neboť On se i skrze výprask stará o duchovní vzestup každého. I o toho, který nechce a na nic nevěří.
V současnosti si nelze nevšimnout existence zdánlivě iracionálně se vyskytujících českých nacistů. Jsou to duše na východní frontě padlých, nacizmem zblblých sudeťáků, přitahovaných i ze záhrobí krásou země. V podvědomí se jim hajlování spojuje s obdobím minulého života, kdy se cítili šťastni. Zatím jim nedošlo, kam je boží mlýny za hajlování dovedly. Zrození kohokoliv v jakémkoliv národě není náhoda. Tito mají poznat, že přetrvávání národní existence není zajištěno agresí, ale žitím obecných duchovních norem. Život na Zemi je boží dar, příležitost k dalšímu poznání stvoření ve všech jeho rozměrech. Příležitost k vzestupu ke Světlu!
Jak vzniká tzv. národní povaha?
Dále bych chtěl pojednat o reálnosti existence často popírané "národní povahy". Pokusím se odpovědět na to, od čeho jsou tzv. národní povahy odvozeny. Protože pocházím ze smíšeného národnostního území a pohyboval jsem se jak v českém, tak v německém prostředí, vím moc dobře, že tzv. národní povaha existuje. Rovněž prožitky mých předků to dokládají. Ve smíšených obcích byly např. obvykle česká a německá hospoda. Hospodu uvádím proto, že tam se v minulosti nejvíce promítaly autentické nálady té které komunity. V jednotném katolickém kostele nebylo svobodné vyjevování nálad možné, protože tam určuje vibraci komunity dogma. Jednou z velkých předností, vyučovaných katolíky, je právě nad národovost. V obou komunitách, české i německé, vládla (tak jak v rodinách) i před vypuknutím nacionalizmu, tohoto duchovního moru 19. století, mírně odlišná společenská "atmosféra", jiný "duch". V německy mluvících komunitách bylo možné pozorovat třeba větší pořádek, více respektu k pozemským autoritám a formálnímu právu. V českých komunitách vládla větší vzájemná srdečnost a větší důraz na přirozenou než na formální spravedlnost. Z tohoto rysu odlišnosti české povahy se odvinulo německé označení nepředvídatelnosti chování komunity, která často nerespektovala psané "právo" jako "česká vesnice" (u nás španělská vesnice). Klasická česká "nesvornost" také není ničím jiným než důsledek obecně žitého nedostatečného respektování autorit tohoto světa. Před autoritou společenské funkce je pravými Čechy dávána přednost přirozené (boží) spravedlnosti – ono husitské: "Pravda boží vítězí"! Pokud není v souladu boží a lidská spravedlnost, dají Češi přednost té boží před "pravdou" pozemského práva. To má ale často za následek názorové štěpení. Jednotlivé části a vrstvy národa vnímají božskou spravedlnost v konkrétní situaci odlišně, a proto se začnou hádat. V důsledku nedostatečné duchovnosti v národě, pak místo skutečně obecné Pravdy, hájí české vrstvy nebo strany jen tu svoji pravdu – dílčí a egoistickou. Jsou úzkoprsé, krátkozraké, přízemní. Neboli z poznatku příčiny národní rozpolcenosti je možné rozpoznat, kdy nastanou lepší časy v zemi a národě. Jakmile se česká masa produchovní a více se přihlásí k pravdě s velkým P, skončí i typická česká nesvornost. Do té doby bude česká veřejná a politická scéna jen tím panoptikem nenávistně se handrkujících polomozků a egoistických stran, jak ji právě můžeme pozorovat.
"Čeští Němci" nezvládli svůj duchovní úkol
V minulých stoletích se za reálné existence smíšených populací u nás lidé dělili na Němce či Čechy nejen podle zrození, ale velmi často podle rysů osobních povah. Podle toho, k jakému duchovnímu okruhu a tím k jakému vedení dotyčný osobně tíhl. V komunitě se stejnými vibracemi se osobně lépe cítil. A tak se začal hlásit buď k typu vyzařování českého duchovního okruhu, nebo k přes hranice pronikajícímu německému duchovnímu vlivu. Tím se ale německy mluvící "poddaní koruny české" neboli pod správu koruny české daní duchové, čím dál více zpronevěřovali jim uloženému duchovnímu úkolu – být mostem mezi německým a českým duchovním okruhem! Tak, jak je tomu dodnes ve Švýcarsku, tak to bylo i u nás za Karla IV.
Drtivá většina německy mluvících "poddaných" české koruny (podle voleb 89 %) byla v roce 1938 přitahována do Říše, kterou ovládl, místo světlého duchovního vedení, démon temnot a jeho orchestr (nacisté). Přitom již bylo "osnovou Vyšší moci" nalinkováno, že Němci jako národ budou k výuce platnosti duchovních zákonů přivedeni dalším válečným "výpraskem". Porušení inkarnačního úkolu mělo pro české Němce strašné následky – vyhnání z vlasti. Na strašnosti dopadu nesplnění duchovního poslání národa bychom si měli uvědomit následky nesplnění inkarnačních úkolů pro jakýkoliv národ. I pro nás!
Bůh člověka netrestá, člověk se svou tupostí trestá sám
Od výše uvedených aspektů smyslu existence jednotlivých národů, od existence autonomních duchovních okruhů, se můžeme dostat k pochopení vzniku mnohosti jazyků. K údivu ateistů nás na příčinu vzniku mnohosti jazyků přivede symbolika bible. Při jejím čtení se v duchu můžeme přenést ke stavbě babylonské věže. Její stavba měla být to, co přivodilo zmatení původního jednotného jazyka lidstva. Bible o tom vypráví v tom smyslu, že pýcha tehdejších vládců babylonské říše je přivedla k nápadu postavit "věž až do nebe". A za tuto pýchu měl Bůh těmto opovážlivcům zmást řeč. Při stavění věže proto přestali rozumět jeden druhému. Pokusím se popsat, jak rozumím symbolické řeči bible já: Bůh nikdy člověka netrestá, to člověk se svou tupostí trestá sám (odpozorováno na sobě). Nedodržováním duchovních zákonů neboli boží vůle se děje něco podobného, jako by člověk šel hlavou proti zdi. Odmítl se podívat, starat o správnost směru chůze, nepochopil, co měl, narazil si "kokos". Nelze si pak ale myslet, že "majitele vlastní pravdy trestá zeď". Samu stavbu "věže do nebe" bych nepovažoval v úmyslu samém za špatnou. Člověk má usilovat o přiblížení se k dokonalosti neboli k Bohu a jeho dimenzi. Chyba stavitelů babylonské věže byla v naivním pojetí tohoto přiblížení. Snaha byla zajata optikou smyslového vnímání reality neboli optikou materialistického člověka. Lidský duch v těle se nemá přibližovat k Bohu "plácáním" cihel či něčeho hmotného. Její stavitelé si měli nejprve dokonale ujasnit, v čem to přiblížení k nebi vlastně má být (jak říká Ježíš: "Pravé přiblížení neboli klanění Bohu je možné jen v Duchu a Pravdě"). Teprve je-li úsilí člověka o přiblížení se nebi správně směrované, tedy řídí-li se duchovními zákony, stane se "požehnaným". Stavitelé babylonské věže tedy byli, v důsledku sebestřednosti, omezeni v duchu. Jejich králové a velekněží cítili vsobě božské a cítili se být hodni vstoupit po hmotných schodech do duchovní dimenze. Do dimenze dokonalosti a věčnosti. V tomto aspektu zření stvoření se projevily následky oddělení zdroje Pravdy od vedení Duchem. Každý babylonský hodnostář cítící se bohem tedy v důsledku své sebestřednosti najednou začal vidět svět podle svého. Neviděl objektivní, obecné neboli boží. Ale podle svého omezeného a krátkozrakého chápání "měl pravdu". V důsledku tohoto přístupu "začal vést svou řeč". Nastalo tedy nejprve zmatení rozpoznání toho, co je a není správné, a pak si lidé přestali rozumět.
Evropské Unii hrozí Babylon
Tehdy se v Babylonu již dělo to, co dnes hrozí Evropské unii. Zachvácen egoizmem mele každý svou část pravdy a jiného neposlouchá. A všichni dohromady nechtěli a nechtějí nic slyšet o duchovních zákonech. Aspekt věčnosti, tehdy jako dnes v EU, nejdřív nechtějí vidět a pak jej dokonce začnou nenávidět. Skrze jiné pojetí věčnosti a univerzality si už přestali v Babylonu rozumět a tento egocentrizmus, místo úsilí o božskou objektivitu, trvá mezi pozemskými národy dodnes. Z nedostatku pokory se kdysi lidé nechali zmást egoizmem neboli "částečností", hlavně když byla jejich. Povýšili ji nad "celistvost" neboli boží pohled. Jak si v této souvislosti opět nepřipomenout první Ježíšovu podmínku pro vstup do království Pravdy z kázání na hoře: "Blahoslavení chudí v duchu"! neboli ti, kteří jsou si vědomi své nedostatečnosti. Ježíš definuje obecněji, v duchovní rovině, dřívější Sokratův osvícený výrok o tom, že v poznání Pravdy je dál ten, "kdo ví, že nic neví". Neboli ten, který usiluje o poznání, musí být ve stavu pokory, neboť jen to je předpokladem pro přijetí další části Pravdy. Jinak řečeno – předpoklad pro postupné moudření člověka je stav, kdy si uvědomí, jak málo toho o úrovních stvoření a tím o Bohu ví.
Přežití EU je závislé na duchovnosti vládnoucích elit
Národ je tedy podle výše uvedeného pohledu entita duchovní povahy. Každý z existujících národů existuje jen proto, že jeho jednotlivci svým vyciťováním preferují jiný aspekt Reality (stvoření, Boha). Tzv. "národní povaha" se odvozuje od pořadí preferencí a stupně žití různých aspektů reality. Z toho plyne, že jedině žitá pokora národních mocenských elit vůči společné Nekonečnosti je schopna vytvořit základnu, která jazykově a nábožensky rozděleným národům umožní harmonické spolužití – neboli vrátí království boží na Zemi (do hmotnosti). Jen na základě prohlédnutí a žití obecných duchovních pravd neboli vůle Stvořitele si evropské národy začnou zase rozumět – čili se jim vrátí společný jazyk. Z ekonomického handrkování jednota nevzejde. Přežití EU není odvislé od výsledků ekonomického handrkování, jak by se mohlo zdát, ale výhradně od míry duchovnosti a tím jasnozřivosti vládnoucích elit. Což zatím moc není vidět.
Německý prezident učinil první krok
Ale přece jen se zablýsklo na lepší časy. Jistou naději mi dalo prohlášení německého prezidenta Joachima Gaucka k výročí lidické tragedie. Z něj je totiž možné vycítit, že německý prezident nazřel na popravu zloducha Heydricha českými parašutisty z duchovní roviny. Akceptoval "neněmecké" hledisko, že Gabčík a Kubiš bojovali za Evropu jako celek. A že by jim vlastně měli být nejvíc vděční Němci, Rusové a Francouzi. Proč? Protože Gabčík s Kubišem zkrátili válku! Jak jsem o atentátu psal v článku "Rozhodlo se v Praze o datu konce druhé světové války", Reinhard Heydrich byl geniální zločinec. Nemohl sice dokázat válku se Spojenci vyhrát, protože ekonomické a duchovní síly Spojenců převažovaly nad nacisty pětinásobně, ale mohl racionálním ovlivněním Hitlera a zpravodajskými hrami konec války oddálit. Tak by se v důsledku prodloužení války o několik měsíců mohli Hitlerem hypnotizovaní Němci dočkat toho, že by atomové bomby začaly padat na Německo. A i Rusové by měli ještě větší lidské ztráty. Nejvíce by ovšem měli klást parašutistům věnce Francouzi. To proto, že Heydrich měl podle Hitlerových úmyslů svou misi v protektorátu ukončit a měl jet jako Hitlerův zmocněnec "dělat pořádek" do Francie. To by si ti francouzští "bojovníci proti válce z roku 1938" a francouzská inteligence něco užili. To, že německý prezident ve svém pohledu na lidickou tragedii nadřadil všelidský duchovní aspekt nad nacionální, může být signálem toho, že do mocenské elity Evropy vstupují i lidé bez nacionálních egoizmů. Až se to stane v orgánech EU všeobecným jevem, bude to znamení, že EU začíná být stavěna na vyšších principech. Jen tak by se v budoucnosti mohlo stát, že evropský prezident, ač třeba původem Němec, by byl jako vážený přijat i v Česku a zřejmě i ve všech evropských národech. Z uvedeného musí být jasné, že má-li evropská integrace uspět, musí do svých základů ustanovit obecné (boží) duchovní principy. Od těchto obecných fundamentů si formou vůle lidu národní komunity odvodí svůj vlastní způsob realizace, což nebude slabinou, ale naopak projevem duchovně zakotvené stability.
(Pokračování bude následovat v říjnu a listopadu v článcích s tématem – národy jsou "třídy" výuky duchovních zákonů a podmínky obnovení Evropy jako duchovního vrcholu pozemské civilizace").
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2012.