Právě jsem vyzvedla svou malou neteř Hannah ze školy, když jsem zahlédla, že na rušné křižovatce pobíhá mezi svištícími auty zmatený pes. Byl to nohatý německý ovčák a já jen bezmocně sykla, protože několik aut muselo zastavit nebo prudce uhnout, aby zvíře nesrazila.

Pes zřejmě zabloudil a Hannah mě začala prosit, ať něco udělám. Odmítala jsem, potřebovala jsem se co nejrychleji dostat domů, abych začala chystat večeři pro Hannah, její rodiče a bratříčka. Nevěděla jsem, kam dřív skočit, a pomoc toulavému psu bylo to poslední, oč jsem měla zájem.

Přesto jsem se po minutce neovládla a ohlédla jsem se. Jak jsme křižovatku objížděly k naší odbočce, opět jsme psa uviděly. Povedlo se mu utéct do vedlejší ulice, a teď se snažil skamarádit s každým kolemjdoucím. Všichni ho však buď ignorovali, nebo odháněli. Končila pracovní doba a nikdo neměl čas. S rezignovaným povzdechem jsem zajela k obrubníku a zastavila.

"Tak dobře, Hannah," pokývla jsem. "Uděláme to takhle. Otevřu zadní dveře, aby mohl nastoupit, ale pokud se mu nebude chtít, nutit ho nebudeme a hned pojedeme domů."

Vystoupila jsem, otevřela dveře a bez velkého nadšení zavolala na psa, který byl nejméně dvacet metrů daleko. Sotva fena zaslechla můj hlas, vztyčila uši, podívala se přímo na mě a bez váhání přiběhla. Během dvou vteřin byla v autě, vrtěla ocasem a zasypávala nás psími pusinkami, jako by nás znala odjakživa. Proti své vůli jsem vyprskla smíchy. Panebože, to byl milý pes! A aby těm zázrakům nebyl konec, na krku měla řetízkový obojek, kterého jsem si předtím nevšimla. Jméno psa ani jeho pána tam sice neviselo, ale znamenalo to, že někomu patří a někdo ho postrádá. Stačí jeden - dva telefonáty do psích útulků a při troše štěstí vrátíme fenu jejím majitelům. Takže nakonec to přece jen nebude tak velký problém, jak jsem se děsila. Odvezla jsem fenu k sobě domů se skálopevným přesvědčením, že co nevidět mi zmizí ze života.

O týden později - to už jsem stačila zveřejnit v novinách několik inzerátů a nesčíslněkrát volat do místních zvířecích útulků a na Ztráty a nálezy - jsem se konečně smířila s realitou, že ať už obojek dal fence na krk kdokoliv, zpátky ji nechce. Bydlela jsem v hodně malém domě a dva psy jsem už měla, takže nechat tak velkou fenu jsem si nemohla. Rozhodla jsem se, že jí najdu nový domov, kde by o ni pečovali a zahrnovali ji láskou. Prvním krokem toho procesu byla schůzka s veterinářem, který prohlásil, že fena je naprosto zdravá, i když hrozně vyhublá. Dala jsem jí jméno Tess a začala ji cvičit na domácího psa, protože mi bylo jasné, že bez slušných způsobů nikoho vhodného nezaujme.

Dost výživného jídla, pořádný kartáč na srst a za chvili byla Tess krásně statná a kožich se jí blýskal jako naleštěné dřevo. V mé péči úžasně prospívala, stala se z ní krasavice. Napsala jsem její příběh a přemluvila redaktora našich místních novin, že ho otiskne v nedělní příloze. Už jsem povídku přepsala na stroji a chystala se ji hned druhý den ráno odvézt do redakce novin. Vůbec jsem nepochybovala, že s Tess trávím poslední společný večer.

Zrovna jsem se chystala jít do postele, když se ozval domovní zvonek. Bylo pozdě, takže jsem šla otevřít jenom v pyžamu. Nenapadlo mě nic jiného, než že sousedka odvedle něco naléhavě potřebuje. Ke svému nepříjemnému překvapení jsem před sebou spatřila neupraveného halamu, který se bez pozdravu zeptal, jestli si ode mě může zavolat. Pustit takového týpka do domu by mě nenapadlo ani ve snu, proto jsem se nabídla, že když mi dá číslo, telefonát za něho ráda vyřídím. Neráčil odpovědět ani slovem a rovnou se začal hrnout do obývacího pokoje. Zpanikařila jsem. Pro všechno na světě, co si mám počít? Proč jsem se proboha nejprve nepodívala špehýrkou, kdo to je, proč jsem tak bezmyšlenkovitě otevřela dveře? Moji dva psi, springer spaniel a ši-tzu i Tess přestali příchozího vítat, protože stejně jako já vycítili, že s tímhle hostem přichází průšvih. Všichni tři na pobudu chvíli koukali a pak se ohlédli po mně a prosili o ujištění, že se nic neděje.

Samou hrůzou jsem se nevzmohla na jediný pohyb ani slovo. Stála jsem jako zkamenělá a bála se, že tahle nebezpečná situace nemá řešení.

Náhle se německý ovčák, jehož jsem zachránila před životem na ulici, postavil mezi mě a cizince, který se k nám výhrůžně přibližoval. Tess byla ještě napůl štěně, stará nejvýš osm až devět měsíců, sice statná, ale pořád ještě hravé mládě; a přesto tu stála s hlavou zlověstně skloněnou a kyčlemi zdviženými, jako by byla připravená ke skoku, temně a varovně vrčela a probodávala vetřelce zlým pohledem. Možná, že celých pět vteřin jsme tak všichni stáli jako sochy, či spíš jako sousoší, a pak muž velmi pomalu a bojácně couval. Nepatrně zvedl ruku, jako by mě prosil, ať psa panebože zadržím, pozpátku a opatrně vyšel z domu a zmizel na příjezdové cestě.

Sotva mě ruce a nohy opět začaly poslouchat, zavřela jsem a zamkla dveře, a okamžitě jsem se vrhla ke svému příteli, k toulavému psu, kterého jsem zachránila, a který teď zachránil mě. Jakmile nebezpečí pominulo, jakoby mávnutím kouzelného proutku se opět změnila na veselé, dovádivé a trochu moc náročné štěně, jaké jsem znala. Druhý den ráno jsem zavolala do redakce a odvolala schůzku, při které jsem měla předat Tessin příběh, jenž měl posloužit jako inzerce. Tess domov nepotřebovala, už ho měla. Místo dvou psů jsem prostě měla tři, ale nedostatek místa mi náhle nevadil jako dřív.

Od toho večera Tess už nikdy víckrát nezavrčela a nedala vůči jinému člověku najevo sebemenší nepřátelství. Ted už jí čumák začíná šedivět, ale pořád se ještě často chová jako hravé štěně, jež mi bez rozmýšlení, před dlouhými jedenácti lety, skočilo do auta a do života. Od své Tess jsem se toho hodně naučila, především té pamětihodné noci, kdy mi dala lekci o osudu a odvaze. Co bylo však nejdůležitější, dokázala mi, že neplánovaný dobrý skutek může člověku přinést požehnání.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2014.