O gnózi a gnosticích včera a dnes (2)
-
Vytvořenoúterý 17. prosinec 2024 16:08
-
AutorMelanie Rybárová
-
Oblíbené2742 O gnózi a gnosticích včera a dnes (2) /content_page/222-esoterika-a-vira/2742-o-gnozi-a-gnosticich-vcera-a-dnes-2.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
V době, kdy se tvář křesťanství teprve utvářela, objevovala se různá hnutí se svými představami o stvoření světa a člověka. Některá projevovala jen malé odchylky od oficiální linie, jiná se lišila v principu.
Tak klasičtí gnostici hovořili o dvojí tvorbě a dvojím Bohu, jinde byla bohů celá řada. Náboženství, které získalo desetitisíce stoupenců, byl manichejismus. Udržel se přibližně od 4. století až do středověku a přežil mnohá pronásledování. V době rozkvětu bylo možno nalézt jeho přívržence na území od Atlantského oceánu až po čínské moře.
Náboženství Světla
Jeho zakladatel Mání se narodil v Persii počátkem 3. století. Nábožensky založenému i vychovanému mládenci se v pubertě zjevilo jeho vyšší Já v podobě "božského dvojčete". Podle jeho učení k osvícení a očištění nestačily koupele, byť i rituální, nýbrž bylo třeba poznání. To učilo adepta rozlišovat světlo od temnoty v situacích, v lidech, ba i věcech. Mání jako apoštol Světla cestoval Persií a Afghanistanem a za ním zůstávalo mnoho jeho následovníků. Působil nejen mezi prostými venkovany, ale získal i bohaté. Následovali ho i monarchové, jako sásánovský vůdce Perské říše. Pravda ovšem je, že hned jeho následník naopak manichejce pronásledoval, věznil a popravoval. Mání byl obviněn, že své učení většinou opsal od zoroastrismu, v němž se také hovoří o boji boha Světla proti bohu Temnoty Ahrimanovi.
Od klasického gnosticismu se Máního učení lišilo tím, že podle něj se síly dobra i zla nacházejí v rovnováze jako Světlo a Tma. Otec Světla je dobrý Bůh obklopený množstvím božských bytostí aionů, ale je tu i Otec Temnoty, Satan či Ahriman. Podle pověsti Temnota jednou okusila kousek Světla a zatoužila po něm. Tak se začalo vesmírné drama. Světlo pak stvořilo Prvního člověka, aby s Tmou bojoval. Tma ho ale roztrhala na kusy a pohltila částečky světla v něm. Temnota pak vyhodila další trumf - stvoření člověka, lidské rasy. Ta má sice v sobě Světlo, avšak díky svým lidským touhám je stále v zajetí Tmy.
Manichejci měli své částečky světla osvobozovat dobrým životem a dobrými skutky, ale současně měli elementy světla pečlivě střežit. Tak se třeba měli vyvarovat sexuálního styku a nesměli se ani koupat, protože by mohli ublížit světlu uvězněnému ve vodě. Nesměli ani zahradničit, aby zahradnickým náčiním nepoškodili malé jiskřičky světla obsažené v rostlinách i v půdě.
Těmito přečetnými příkazy a zákazy se řídila jen malá část manichejců, nazývaných "Vyvolení". Vyvolenými se mohli stát až po složení mnohých zkoušek. Patřila k nim i čtyřicetidenní hladovka podle vzoru Ježíše. Jmenování se odehrávalo při obřadu zakončeném hostinou. Na ní mohli tito jedinci pozřít v jídle i světlo a tím je osvobodit. Po smrti měli přislíbeno osvobození nebo v nejhorším alespoň lepší příští zrození.
Rozdělený svět
Podle manichejců se vše kolem nás dělilo na věci viděné, patřící Temnotě a označované též "bylé", tj. látka, hmota. To co může toto vidění spatřovat, bylo Světlo čili "neuma", řecky duch. Naše mysl je spletena do temnoty předmětů a buď po nich touží, nebo je odmítá a bojí se jich. Meditace pomáhá člověku osvobozovat se od lpění na hmotě a učí ho přijímat výhradně Světlo.
Za císaře Diokleciána byli spolu s křesťany krutě pronásledováni i manichejci, protože je císař pokládal za pátou kolonu Peršanů. Po stálém pronásledování učení Máního pomalu mizelo s výjimkou střední Asie, kde bylo v 8. století dokonce krátkodobě oficiálním náboženstvím. Manichejci pokládali tento svět za špatný a snad právě tato nadřazenost jim byla vždy na překážku. Naproti tomu dělení světa na černý a bílý, dobrý a zlý mnohým vyhovovalo a vyhovuje snad i dodnes.
Kdo byli kataři
Objevili se na jihu Francie a v severní Itálii někdy ve 12. století. Katarské učení bylo tak smířlivé a mírumilovné, že jeho kazatelům říkali "bonhommes", čili dobráčci. Bylo to nápadné obzvláště v době, kdy tehdejší křesťanskou, tj. katolickou církev opanovaly temné síly inkvizice. Podobně jako Máníovci měli i oni svou vrstvu Vyvolených a přísné požadavky na tuto elitní špičku. Krátce pronikli i do sousedních zemí a v polovině 12. století hnutí slavilo úspěch v německém Kolíně, kde krátce kvetlo pod vedením místního arcibiskupa. Nedlouho potom byl ale arcibiskup upálen i se svými stoupenci.
Kataři byli nazýváni "čistí" (podle řeckého katharos - čistý) nebo také albigenští, protože první katarské biskupství vzniklo poblíž města Albi. Tady pronikla katarská víra až na šlechtické dvory, kde bylo dámám udělováno tzv. consolamentum, jímž byly povýšeny do stavu "parfait", dokonalých. Kataři nechtěli původně zakládat nové náboženství a neměli nic proti platnému učení tehdejší křesťanské církve. Přinesli však přeci jen cosi nového, co jí bylo nebezpečné. Otřásli totiž tvrzením církve, že katolické učení se svými zvyklostmi je nutné i dostačující k dosažení spásy. Spása je tu pro všechny a dostavuje se ve chvíli smrti. Gnóze naproti tomu je tu jen pro malou vrstvu vybraných. Kataři soudili, že křest vodou nestačí, a už jen tímto tvrzením se stávali nebezpečnými heretiky.
Asketové a trubadúři
Přibližně v čase, kdy byli francouzští kataři pronásledováni a popravováni, objevil se v šlechtických kruzích nový fenomén, který pak vydržel několik století. Byli to trubadúři, pěvci lásky. Dvorská láska bývá spojována právě s katary, ale jde tu spíše o spojení časové a lokální. Jinak se asketičtí a produchovnělí kataři ani trochu nepodobali romantickým zamilovaným, kteří láskou mřeli u nohou nebo aspoň pod balkonem své dámy, většinou provdané. Právo již zadaných žen na trubadúrskou lásku bylo potvrzeno i výroky tzv. dvorů lásky. Takovým dvorům předsedaly urozené paní jako třeba žena samého krále Ludvíka VII. nebo hraběnka ze Champagne. Byl to právě její dvůr, který vydal zvláštní výnos, v němž se říká, že manželé mají sice plnit navzájem své povinnosti, ale že i sezdané osoby mají právo na platonickou lásku. V té mohlo dojít až k polibku a potom dokonce až ke "zkoušce". Při té mohl mít milenec svou dámu v náručí nahou, ale k sexuálnímu styku dojít nemělo. Tohle bylo ale jistě pravidlo, které patřilo k nejporušovanějším.
Jak mohli asketičtí kataři podobné dvorské zvyky podporovat je poněkud podivné. Jisté však je, že kataři stejně jako katolíci pokládali sex za cosi špatného. Patrně si namlouvali, že sex se tu povznáší do vyšší úrovně. Důraz byl kladen na nenaplněné toužení. Proto bylo takřka žádoucí, aby milovaná byla nedosažitelná. V oblibě byly i tragické konce tak, jak je můžeme nalézt i v divadelních kusech Shakespeara, Racina, Corneilleho a mnoha dalších.
Živé pochodně
Katarské hnutí má ovšem i daleko černější a hrůznější scénáře. Tak třeba často opěvovaný i zfilmovaný příběh hořících pochodní. Když byli ve 13. století posláni do Francie inkvizitoři k vyhubení heretiků, dva z nich byli zavražděni. Za trest byla dobyta a zničena pevnost Montségour, při čemž bylo dvě stě Vyvolených najednou upáleno. Tyto hořící lidské pochodně zpívaly, dokud všichni nezemřeli. Dodnes jsou oslavováni za boj o náboženskou svobodu.
A trubadúři? Neumírají touhou po svých ušlechtilých dámách, ale existence milenecké lásky vedle manželského svazku je tolerována více, než tenkrát. A nejen ve šlechtických kruzích a nejen ve Francii.
Za odborníka na nebeskou hierarchii byl vždy pokládán Dionysios Aeropagita, o němž je možno se dočíst už v Novém zákoně (Skutky 17/34). Přitom kniha na toto téma, která je mu připisována, vznikla s největší pravděpodobností až o pár století později a autorem byl neznámý řecký teolog. Kniha dělí devět řádů nebeských bytostí do tří trojic. Na vrcholu stojí trůny, cherubíni a serafíni. Uprostřed jsou mocnosti, síly a panstva a dole pak nacházíme anděly, archanděly a knížectva. Tento gnostický odkaz přijalo i ortodoxní křesťanství a přispělo pak i k utváření středověkého křesťanského světonázoru.
V jeho chápání lze však nalézt malé odchylky. Tak např. zmíněné mocnosti nahlíží třeba Pavel z Tarsu spíše negativně, když píše v dopise Efezkým (6/12): "Nevedeme boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla." Údajně Dionysiova kniha naopak řadí knížectva a mocnosti k prospěšným elementům.
Kniha o milování krásného
Mnozí z těch, kdo navštívili Řecko, nedali si ujít návštěvu poloostrova Chalkidiki a horu s klášterem Ahtos, kde do vnitřní části nesmí vkročit ženská noha. Nesmí tu být ani zvířata ženského pohlaví s výjimkou koček, které se starají o regulaci výskytu krys. Od byzance podnes je klášter střediskem pravoslavných mnichů.
Asi před sto lety tu dva mniši sestavili antologii náboženských textů od 4. do 15. století a nazvali ji Filokalia, což volně přeloženo znamená "milování krásného". Kniha je zaměřena na pohled různých autorů na osvobození objektu zvaného "nús" od nežádoucí touhy a chtění. Anglický překlad vybral pro tento výraz slovo "rozum". Rozum chápe božské pravdy skrze vlastní zkušenost, intuici nebo prostým vnímáním. Možná by se místo "rozumu" lépe hodil výraz "vědomí". S tímto slovem pracoval kdysi Platon a jeho škola. V mnoha souvislostech však nús možno ztotožnit s pojmem "vnitřní Já". Poté, co duchovní žák osvobodil svůj nús od vášní a žádostí, může spočinout v kráse klidu a míru a spatřit "nestvořené světlo" pocházející z podstaty samého Boha.
Autoři díla by patrně nesouhlasili, že jsou zahrnováni do gnostického odkazu, avšak aspekty učení vykazují mnohde s gnosticismem velkou podobnost. Tak třeba potřeba obrácení nús k nestvořenému světlu. Nebo časté zmínky o bohu tohoto světa. Na druhé straně ovšem jinde tvrdí, že nesouhlasí s tím, že náš svět je dílem podřadného boha. Což ale není právě demiurgos bohem tohoto světa?
Renesanční mágové
Když budeme hovořit o Mistru Eckhartovi, poněkud předcházíme renesanci, protože Eckhart žil již ve 13. století. Tento výmluvný dominikánský kněz a profesor teologie byl po větší část svého života chválen a odměňován světskými hodnostmi, avšak ve stáří byl obviněn z hereze. Nelíbila se některá jeho tvrzení, jako třeba, že entita Boha je obsažena v každém živém tvoru, např. i v mouše. Tradiční křesťanská teologie také nemohla spolknout, když soudil, že "cokoli je Boží, je i mé". Viděli v tom troufalé smazávání hranice mezi Stvořitelem a jeho tvorbou. Pro církev bylo vždy nebezpečné, když si člověk uvědomoval svou totožnost s Bohem. Nakonec papež Eckhartovo učení dočista zatratil.
Zajímavou postavou středověké teologie je Giovanni Pico della Mirandola, šlechtic z Modeny. Byl první, kdo se opovážil propojit kabalu s křesťanstvím. Scholastická teologie se počala přežívat. Právě o této době se vypráví, že se teologové byli schopni bavit i o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Pico přišel se svými 900 tezemi, které působily jako bomba. Byly psány v tzv. aristotelském žargonu, avšak čerpaly z kabalistických textů, respektive z jejich překladů, protože Pico sám hebrejsky neuměl.
Picovy texty křesťanské učení nikterak nenapadaly, naopak, v jedné z tezí píše, že "neexistuje znalost, která by nás o Kristově božství přesvědčila lépe, než magie a kabala".
Zdrojem vší té moudrosti byl pro Pica Egypt, a teprve odtud se četné ideje dostaly do judaismu a křesťanství. Ne všechny jeho myšlenky byly nové. Např. se v nich objevila představa vesmíru o deseti sférách zobrazovaných jako deset soustředných kruhů. Podobný obraz popisují mnozí, např. i Dante.
Pilným studentem Pica byl i Johannes Reuchlin. Byl také křesťanský kabalista a podobně jako jeho kolegové nacházel v kabale potvrzení, že křesťanství stojí na správném základě. Jednou z důležitých myšlenek bylo, že někdy činnost ve hmotném světě může způsobit i změny ve vyšších světech a odtud opět zpětně ovlivnit hmotné okolnosti. To byla tzv. praktická kabala. Opravdovým mágem byl John Dee, dvorní astrolog královny Alžběty. Známým ho učinily knižně vydané rozhovory s duchy, jakési záznamy spiritistických seancí, na nichž byl médiem Edward Kelly. Dee i Kelly pobývali nějakou dobu i v Praze a těšili se přízni císaře Rudolfa II., který se jak známo velmi zajímal o okultní vědy všeho druhu.
A přece se točí
Řadu velikánů, kteří se vymykali běžnému proudu katolictví, zdobí i postava dominikánského mnicha Giordana Bruna. Svůj řád musel opustit právě pro množství svých heretických teorií. Nejznámější z nich je samozřejmě jeho tvrzení o pravdě Koperníka, že totiž Země se točí kolem Slunce a ne naopak. Giordano Bruno však šel ještě dále a hlásal, že vesmír je nekonečný, a že ho rozhodně nelze vtěsnat do devíti či deseti soustředných vrstev, což byla tehdejší uznávaná představa. Bruno nepatřil k vědcům, byl spíše amatérský teolog a mág. Pravým křesťanem rozhodně nebyl a o židech prohlašoval, že všechna svá moudra přejali od Egypťanů.
Bruno mimo jiné dovedl takřka k dokonalosti jakési cvičení paměti pomocí vazby jednoho předmětu na druhý s použitím i čísel. O pár století později se něčemu podobnému říkalo mnemotechnika. Bruno a jeho přátelé dokázali touto technikou až neuvěřitelné kousky, které by dnes uspěly i v lecjakém varieté.
Bruno byl příkladem renesančního umělce, který svou intelektuální odvahou čelil oficiálním dogmatům. Tehdy v katolictví uznávaná linie šlapala na paty každému názoru, který se nedařilo nikam zaškatulkovat. Tak tomu bylo s oficiálními dogmaty vždy a do jisté míry se to nezměnilo dodnes.
Podle knihy Richarda Smoley Zakázaná víra, nakladateství Slovart.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2014.