Pokračujme dnes druhým dílem homeopatické povídky, která již byla v minulosti publikována v Polsku. Doufáme a věříme, že vás – čtenáře – zaujme stejně jako nás. Nejedná se o žádné přímočaré „poučování“ o homeopatii, nýbrž o krásně čtivou povídku pro všechny, ať homeopatii praktikují, či nikoli.
Ach, jak podivný zapadákov to byl…
Největší sympaťák ve městě, Pan Jiskřička z domu napravo, také zrovna zavíral okno. Jemu ale ranní housle nevadily. Obvykle z něj sršela dobrá nálada, na ulici oslovoval kolemjdoucí a rozdával úsměvy napravo i nalevo. Jednoho dne měl to štěstí setkat se tváři v tvář s bleskem, když v průběhu ohromné letní bouřky utíkal před deštěm po chodníku podél stromů, jejichž koruny pročesávaly blesky. Zlomek sekundy a krátká ztráta vědomí, jako přervaný film, ze kterého si člověk pamatuje pouze poslední scénu, a Pan Jiskřička už ležel na zemi ve vodě se zaťatými zuby a s pískáním v uších. Tak vypadal jeho nepřímý kontakt s bleskem, který naštěstí zlikvidoval pouze rostoucí strom u chodníku.
Tato příhoda se tak brzy stala raritou celého městečka, ale na milé povaze Pana Jiskřičky se příliš mnoho nezměnilo. A je to asi dobře – stále stejným způsobem, tedy s úsměvem na rtech, zdravil zbytek světa a koneckonců, jak uznal Pan Slina, dokonce při tom nebyl ani tolik nepříjemný. Když mluvil s člověkem, dokázal se vžít do jeho situace. Tak jako tehdy, když potkal vzteklého Slinu, který se právě vracel od mechanika (kterého měl Slina chuť uškrtit vlastníma rukama za to, že auto stále leželo rozebrané na součástky před dílnou), a jehož se Pan Jiskřička rozhodl potěšit basou piva, což od něj bylo velmi prozíravé. A i kdyby bojoval s různými duševními problémy (protože o něm takové zvěsti kolovaly), na první pohled to na něm nikdo nepoznal. Chtěl zkrátka jen, aby jej lidé měli rádi, což se mu dařilo velmi dobře.
A tak se v to pondělní ráno Pan Slina zcela nepozorovaně oddával myšlenkám o mnoha obyvatelích Homeoburgu.
Sám pro sebe se zasmál při vzpomínce na včerejší sraz, jež organizoval starosta, Pan Strop. Ten jako obvykle vnímal domluvený čas pouze orientačně a dorazil svým luxusním černým mercedesem o deset minut později po plánovaném zahájení. Na začátku nezapomněl přítomné hrdě seznámit se získanými dotacemi pro město a až v závěru se rozhodl sdělit dodatečnou informaci, která však byla tou hlavní. Pozval prý k sobě nějakého neznámého hosta, který pro změnu informoval, že za týden od včerejška, to znamená příští neděli, do městečka zavítá světoznámý (jeho příjmení muselo být velmi světové, protože v okolí o něm nikdo nikdy neslyšel) léčitel první kategorie, který léčí a pomáhá s onemocněními všeho druhu.
Tento člověk přijede přesně za týden a vzhledem k jeho znamenitým úspěchům a pozitivním ohlasům z předchozích míst je pro ty zájemce, jež chtějí využít jeho služeb, nutné se dopředu přihlásit u Pana Pomocníka (jak se tento dotyčný představil). Pan Pomocník se právě vracel z nějaké zdravotní konference v nedalekých lázních. Přijel o týden dříve a hodlá zde počkat právě do neděle. Zajistí si tak několik dní volna, přestávku v těžké práci mezi konferencemi, v níž má v plánu pouze relaxovat, procházet se, jíst, pít, jedním slovem odpočívat v tomto pohostinném místě až do příjezdu léčitele, po němž se společně vydají k dalšímu cíli své cesty.
Pan Strop tuto informaci vyhlásil s očividným nadšením, potom pokračoval ve svém projevu, mezi důležité otázky vplétával drobné vtípky, které způsobily souhlasné zasmání shromážděných.
Kritickým pohledem to vše hodnotila pouze Paní Žebříková…
Ta však k tomu měla svůj osobní důvod. V minulém roce se s Panem Stropem utkala v boji o starostenský úřad a doteď se nemohla smířit s porážkou. Dle jejího mínění měla ve volbách zvítězit právě ona a po měsících vytrvalé práce a osobního strádání nemohla pochopit, proč její plán k získání sympatií voličů selhal.
Pan Slina se v duchu uklidnil. Však on už si s tím slavným léčitelem popovídá, až se ukáže! Je totiž velmi zvědav, zdali bude schopen vyléčit množství jeho alergií a všechny nepříjemné průvodní příznaky. Slina se už nejednou setkal s takovými „specialisty“, kteří mu neuměli pomoci, jelikož jejich praktiky neměly pražádný efekt.
Pan Slina se nakonec vydal do práce, týden byl oficiálně zahájen a Homeoburg zachvátil tradiční každodenní chaos.
Poté minulo pondělí a v podobném rytmu vlastně ubíhaly všechny další dny až do neděle.
Z Pana Pomocníka se během pouhého jednoho týdne stal téměř právoplatný obyvatel Homeoburgu – všude, kde byla možnost s někým prohodit řeč, byl přítomen i on. Navštěvoval bary a restaurace, obchody i parky. Měl za sebou i návštěvu u holiče, v bance a na poště. Očividně doháněl různé resty, které se mu nakupily za dobu, v níž neměl tolik volného času jako nyní. Dokonce se mu podařilo přemluvit Paní Cvrlikovou na společnou několikanásobnou kávu. Pan Myslitelský pozvání nikdy nepřijal a tvrdil, že o jedenácté před polednem se většinou necítí nejlépe a musí se proto zamykat ve své pracovně na krátký odpočinek.
Pan Pomocník se při oněch kávičkách dovídal všechny nejpikantnější zajímavosti z celého regionu.
Například o tom, jak Paní Smutná každodenně vysedává u malého jezera nedaleko parku a roní tam slzy. Nikdo neví proč, není totiž rodačka, ale prý v životě zažila něco strašného, o čem se nechtěla nikdy s nikým podělit.
Pan Vlna pro změnu není úplně ve své kůži od doby, kdy ho opustila jeho žena, Paní Štíhlá. Vyměnila jej za nějakého excentrického mládence, kterým se ukázal být Pan Hrudník – naprosto šílený, hrubý umělec, jehož pusa se věčně při různých grimasách natahovala jako guma, který měl roztěkaný pohled a neustále luskal prsty. Dvojice zpočátku společně trávila čas v tamním sportovním klubu. Společné sportování později přerostlo v románek, který však neměl dlouhého trvání, respektive trval do doby, kdy Pan Hrudník byl policisty vykázán z městské knihovny a bylo mu doporučeno psychiatrické vyšetření. Pravdou je, že Pan Hrudník vzbudil velký rozruch, když vběhnul za bílého dne naprosto nahý do místnosti plné začtených intelektuálů.
Bylo to veliké ponížení, které způsobilo, že se Pan Vlna ještě více uzavřel do sebe. Nyní se už s lidmi téměř nesetkává. Nejčastěji vysedává osamocený na lavičce pod mohutnou smuteční vrbou vrhající široký stín do všech stran. Tímto způsobem Pan Vlna, schovaný před sluncem, jemuž se vyhýbá, vzpomíná na dávnou lásku.
Pan Pomocník se dokonce dozvěděl, že před rokem na úbočí jedné hory na příjezdové cestě do města došlo k velmi těžké autonehodě, při které jako zázrakem přežily tři osoby: Pan
Granát, Paní Stonková a Pan Bylinka.
Ale svoje si vytrpěl rovněž i Pan Šok, který se nechtěně ocitl v roli náhodného svědka, a to v době, kdy už záchranná služba měla všechny poškozené pod kontrolou. Stal se ještě více nervózním a při každé příležitosti, jako například při změně počasí, mu začne bušit srdce a dostane panický záchvat, který se většinou objeví úplně nečekaně.
Pan Granát při samotné nehodě neutrpěl žádná fyzická zranění, ovšem speciální péči bude zřejmě ještě dlouhou dobu potřebovat jeho psychika. Pořád se mu zdá, že se mu ještě může přihodit něco zlého a že zanedlouho zemře. A možná právě po této události se u něho začala projevovat epilepsie.
Paní Stonková byla celá potlučená a bohužel se polámala na tolika místech, že byla nezbytná dlouhá rekonvalescence. Na začátku si to však nebrala příliš k srdci a odmítala veškeré lékařské rady a doporučení. Tvrdila, že nic nepotřebuje, i když její fyzická kondice byla očividně ve špatném stavu.
Pan Bylinka utrpěl závažný otřes mozku a byl dokonce uveden do umělého spánku. Zdá se, že ze všech poškozených přistupuje k záležitosti s největším klidem. Dělá si ze všeho legraci a pořád se cpe nějakými sladkými dobrotami z místní cukrárny.
V důsledku této havárie se po městečku roznesly různé klepy a Pan Střela začal s určitostí prohlašovat, že z onoho místa vyzařuje jakási zlá energie. Přece už před pěti lety se zde ztratil pes Pana Ducha, kterému se do dnešní doby zdá, že u své nohy vidí štěně, jako by spolu pořád chodili na procházky kolem hřbitova.
Autor: Bc. Malgorzata Rolla
Překlad: Tana Mohelnikova
