S potěšením vám formou miniseriálu (dnes první díl) přinášíme homeopatickou povídku, která již byla v minulosti publikována v Polsku. Doufáme a věříme, že vás – čtenáře – zaujme stejně jako nás. Nejedná se o žádné přímočaré „poučování“ o homeopatii, nýbrž o krásně čtivou povídku pro všechny, ať homeopatii praktikují, či nikoli.
Jisté město zvané Homeoburg, kde lidé žijí i vypadají stejně jako v každé jiné lokalitě na zemi, se zrovna probouzelo do nového dne, když Pan Nota vycházel na ulici se svým hodnotným hudebním instrumentem v ruce. V tomto městečku bylo tradicí (ale možná spíše výmyslem Pana Noty, protože si už nikdo nepamatuje, jak to všechno začalo), že se tento samozvaný muzikant každé pondělí vypravoval do ulic, zahalených ještě do snového oparu a lenivě se probouzejících k životu, aby svou hrou na housle postavil na nohy všechny tamní ospalé obyvatele. Svoji chůzi obohacoval hraním a s každým dalším krokem rozvíjel melodii. Pečlivě před sebe kladl tóny, jako by chtěl rozrolovat pomyslný koberec, na kterém se zvolna začalo objevovat ráno.
Párkrát už se stalo, že Pan Slina měl chuť vstát a dát tomuto chlapíkovi pořádně přes čumák, nebo ještě lépe, otřískat mu ten jeho vrzající nástroj o hlavu, ale nehodilo se to, protože zaprvé, Nota byl člověkem poctivým (vždy soucitným a pomáhajícím starším lidem v sousedství), a zadruhé, valnou většinu obyvatel tohoto divného zapadákova probouzení se do pištivých tónů jeho houslí fascinovalo.
Tak například Paní Cvrlikové se tento nápad velmi zamlouval, protože v něm viděla jakýsi nepopsatelný romantismus, a díky svému zalíbení v klepech všeho druhu neváhala svůj názor prezentovat v každém koutě města, načež svým nadšením nakazila ty, kteří jejímu kouzlu podléhali snáze. Její muž, který většinu času trávil ve světě svých vysoce důležitých myšlenek, si muzikanta vůbec nevšímal. Pan Myslitelský se procházel většinou zadumaný, a přestože stál nohama pevně na zemi, hlavou dlel někde vysoko v oblacích. Jako když kupř. analyzoval témata svých výzkumů, která se podle jeho názoru týkala významných otázek, dejme tomu vlivu tvaru mraků na rozpoložení skřivánků. Zahloubaný pouze sám do sebe se jevil při bližším pozorování dost směšný, hlavně ve společnosti své ženy, která v době společné procházky radostně kráčela po jeho boku a vyprávěla o nepříjemném prořezávání zoubků syna nějaké své kamarádky. Pan Myslitelský, s nosem namířeným k chodníku a rukama založenýma za zády, šel vedle své ženy a unášen vlastními myšlenkami někdy mimoděk přikývnul jejímu vyprávění, možná dokonce i v těch nejméně vhodných chvílích. Evidentně raději odpovídal na otázky, které mu zrovna šrotovaly v hlavě. Tuto scénu bylo možné vidět poměrně často, podobné procházky totiž zjevně posilovaly jejich vztah. Ten totiž vypadal ukázkově, jakkoliv si to málokdo uměl vysvětlit.
Pan Slina se vyklonil z okna a zabrousil pohledem směrem k zahradě pana Myslitelského, který již v té době usrkával na sluncem osvětlené terase svoji ranní kávu. Když ji pozvedal k ústům, zadržel nějakou dobu šálek ve vzduchu, jako by mu nějaká nečekaná myšlenka nebo nová idea zparalyzovala ruku.
Ale čert to vem…
Nota se už blížil k oknu a skřípot strun nabíral na síle. Pan Slina díky Bohu nikdy neposlouchal jeho koncerty z donucení. V tuto ranní dobu se běžně sprchoval, aby se osvěžil před odchodem do práce po přerušeném snění, přeplněném většinou nějakými nepříjemnými příběhy.
Naštěstí pro pana Slinu bylo ještě v okolí pár tvrdých chlapíků, kteří sdíleli jeho názory, kupříkladu Pan Pila. Vždy byl velmi svolný dát si panáka. Své okolí někdy opravdu mučil svým častým tlacháním o ničem, hlavně tehdy, když si více přihnul alkoholu, ale byla to v podstatě zajímavá osobnost. Koneckonců člověk, který doma chová hady, musí mít zvláštní charakter! Šlo se v něm vyznat jen velmi těžko, protože v jednu chvíli se znepokojením v hlase mluvil o morálních problémech světa a o těžkém osudu chudých rodin, aby se v další chvíli mohl podrobně chválit svým dobře kvetoucím obchodem a „značkovým“ – jak se říká – oblečením. Nikdo si tedy nebyl jistý, která sféra myšlenek ho více přitahuje, ale když společnost vyžadovala trochu zábavy, nebylo lepšího společníka. Snad leda Pan Doutník – zajímavý patron, který si uměl užívat života naplno. Když už si vyšel do města na nějakou akci, ať už se jednalo o noční flámování v zakouřených barech nebo o partičku bridže u známých, nikdy nekončil před rozedněním. Když přebýval ve městě, bylo ho všude plno, ale povídačky o něm po čase zase utichly. Některé měsíce trávil Doutník cestováním do vzdálených koutů světa, aby vyfotografoval žirafy nebo slony (pokaždé něco jiného), a právě v takových chvílích mizel ze zorného pole Homeoburčanů.
Pan Slina zavřel okno a naposled změřil svým pochmurným pohledem ulici.
Soused odnaproti by jej určitě také pochopil, protože byl nervózní tak, jako nikdo v tomto městě. Z nějakého prapodivného důvodu měl však slabost pro takzvané umění
a celé to ranní skřípání mu výjimečně nevadilo. Ano, Pan Střela byl zajisté specifická osobnost. Zbožňoval housle, ačkoli kupříkladu nesnášel klavír. Tenký jako proutek a stále tak trochu ve stresu. Když se s ním člověk setkal například v čekárně u lékaře, dokázal pan Střela opravdu unavit. Toho naříkání a toho hněvu kvůli promarněnému času, který přibližoval k jisté smrti! K tomu bylo skutečně zapotřebí koňské dávky trpělivosti!
Jeho kamarádka z vedlejší ulice byla zřejmě dost odolná žena, protože ji nic z podivného chování Střely nerozrušilo. Dokonce když Pan Střela uprostřed noci telefonoval a křičel do sluchátka, že nemůže dýchat a na trávě před domem stojí ztělesněná ledová smrt s kosou, Paní Betonová zachovávala chladnou hlavu. Byla rozvážná, s velmi praktickým přístupem k životu, a možná právě tento její stoický klid uklidňoval roztřesené emoce Pana Střely. Ona sama neměla žádné obavy ani moc velkou fantazii, aby si uměla představit sebe sama v kůži někoho jiného a vcítit se do situace člověka zachváceného panikou. Proto také bez zbytečného povyku, silným a pevným hlasem, zavelela na druhou stranu sluchátka okamžitý klid a nějakým zázrakem dosáhla uspokojivého výsledku. Až do dalšího nočního telefonátu.
Autor: Bc. Malgorzata Rolla
Překlad: Tana Mohelnikova
