Cesty v čase fascinují člověka od doby, kdy učenci prohlásili, že se nejedná o pouhou fantazii snílků, ale o reálný, vědecky podložený předpoklad. Pravidla a mantinely stanovil zřejmě nejpřesněji geniální Albert Einstein v rámci svých převratných fyzikálních teorií. Komu by se nechtělo zamířit do minulosti a případně ji trošku poopravit či nahlédnout do naší blízké nebo vzdálenější budoucnosti? Základním technickým problémem zůstává způsob usměrnění energetických toků a získání dostatečného elektrozdroje pro časoprostorový posun temponauta – cestovatele v čase.
Vzhůru do minulosti!
Podíváme-li se pozorně kolem sebe, musí nám být jasné, že problém praktické realizace cest v čase se podařilo vyřešit jistě našim potomkům. Jak jinak si vysvětlit tzv. UFO – pozorování neidentifikovatelných létajících objektů? Podle mě se jedná o bezpilotní sondy vyslané z naší budoucnosti, které mají monitorovací úlohu. Ne náhodou se UFO objevuje při stěžejních událostech jako např. během 2. světové války, Teslových experimentech s elektromagnetickým polem, výbuchu černobylské jaderné elektrárny či teroristickém útoku z 11. 9. 2001. Případně by se mohlo jednat i o větší plavidla s posádkou, jakousi organizovanou výpravu cestovky budoucnosti, kdy si majetní zájemci na vlastní oči mohou prohlédnout vybrané události pozemské historie. V této souvislosti se přímo nabízí otázka možného ovlivnění běhu dějin. Hovoří se o fenoménu tzv. mávnutí motýlích křídel. Stačí jen zcela nepatrný zásah – třeba pouhé mávnutí křídel motýla a na základě zřetězení navazujících událostí může být negativně změněna celá budoucnost. Předpokládejme tedy, že ovlivňování minulosti je zcela tabu a případní temponauté cestující z budoucnosti mohou dění sledovat jen z okének svých strojů času. Jsme však jenom lidé a každá úspěšná technologie může být ukradena a dostane se do nepovolaných rukou. Takový jedinec či skupina, které se otevře možnost cesty do minulosti, pak může sledovat buď jen vlastní sobecké zájmy (např. svému předkovi předá výherní čísla v loterii, aby si zajistil bohaté dědictví), nebo bude motivován nějakým vyšším posláním – náboženský fanatik snažící se o nápravu hříšníků (např. skrze falešná mariánská zjevení, setkání s anděly – temponauty, řízené projekce různých děsivých vizí budoucnosti vybraným jedincům, kruhy v obilí vytvářené neznámými létajícími objekty, atd.), nebo sólista jednající na vlastní pěst, který nás chce zachránit před nějakou blížící se pohromou.
Pravěcí temponauté
Je však možné, že v čase, a dokonce i v časoprostoru dokázali úspěšně cestovat již naši předci! Pominemeli technologicky vyspělou Atlantidu a jiné dávno zaniklé civilizace, můžeme temponauty objevit u Keltů či ve Starém Egyptě. Dlouho mi vrtalo hlavou, proč Keltové stavěli menhiry a různé kamenné útvary do kruhových formací či dlouhých řad. Všiml jsem si zvláštní věci, že u všech těchto keltských kamenných památek je jeden spojující prvek – přítomnost křemene. Tento rozšířený minerál, chemicky oxid křemičitý, je běžnou součástí žuly, pískovce a dalších hornin. Existují nejrůznější odrůdy – čirý křišťál, růžový růženín, hnědá záhněda, žlutý citrín, fialový ametyst, černý morion, chalcedon, achát, onyx, tygří oko, jaspis. Krystal křemene má jednu zcela mimořádnou vlastnost: generovat elektrické napětí! Odborně hovoříme o piezoelektrickém jevu, kterého se využívá např. v elektrickém zapalovači. Uvážíme-li, že jeden miniaturní krystal křemene dokáže vytvořit elektrickou jiskru, jaký energetický potenciál potom tedy dřímá v třímetrovém menhiru plném menších či větších krystalů křemene? Jistě obrovský, o čemž svědčí mj. pozorování energetických výronů v okolí těchto prehistorických keltských památek v době slunovratů i v jiném čase. Není potřeba ani žádných měřících přístrojů, vlastní obrázek si může každý udělat sám, když se k nějakému takovému kameni přiblíží. Citliví pozorovatelé nejčastěji hovoří o mravenčení a brnění, jako kdyby jim tělem procházel elektrický proud. Pokud z menhirů postavíte kruh či kamennou řadu (Nečemice, Kounov), zapojíte vlastně jednotlivé krystaly do sériového obvodu a získáte obří generátor energie. K čemu Nikola Tesla potřeboval drahé cívkové generátory, k tomu Keltům posloužilo pár vhodně vybraných a poskládaných kamenů. Obvykle ale nestačilo vztyčit jakýkoliv kámen, který byl zrovna po ruce, a bylo třeba dopravit menhiry obsahující křemen i z větších vzdáleností. Ptáte se, k čemu potřebovali Keltové tolik energie? Jednak tímto způsobem vytvářeli ochranná energetická pole kolem svých osad a hradišť (proto všechny objevené kamenné řady směřují k nějakému bývalému keltskému sídlu) a dále mohli vybraní zasvěcenci tuto energii použít ke svým cestám v čase. Keltové totiž věřili v tzv. cesty do zásvětí, což je někdy mylně spojováno s reinkarnací. Jednalo se o komunikaci s předky, ale i nenarozenými potomky. Druidové tímto způsobem získávali cenné informace ohledně života místní komunity, blížících se přírodních pohrom nebo nájezdů jiných kmenů. Zajímavé je, že Keltové se z Evropy stáhli velmi rychle, jako by přesně věděli, před čím utíkají.
Spontánní časoprostorové přesuny
Cesty do minulosti za vlastními předky nebo do budoucnosti probíhaly obvykle na mentální úrovni, neboť k přesunu fyzického hrubohmotného těla je již zapotřebí obrovské dávky energie. Za určitých okolností je však i toto možné. U Keltů roli temponautů zastávali druidové, ve Starém Egyptě Faraoni a vybraní kněží, kteří potřebnou energii generovali pomocí důmyslných pyramid a kamenných stél. Vyvoleným vládcem může být pouze ten, kdo zná minulost i budoucnost. Prakticky po celém světě se nacházejí také zvláštní kamenné koule neznámého stáří (jak jinak než s obsahem křemene), vykazující neobyčejné elektrické vlastnosti. Odborníci se domnívají, že tyto koule sloužily nejspíše k nějakým náboženským rituálům, ti odvážnější je považují za prehistorické baterie. Ale že by měly sloužit k mentálním cestám v čase, to zřejmě nikoho nenapadlo ani ve snu. V literatuře jsou popsány desítky spontánních přesunů v čase se šťastným návratem. Nejznámější český časoprostorový skok pochází z roku 1868 a přihodil se kamenickému pomocníku Václavu Podbrdskému při odstřelu základního kamene pro Národní divadlo na Velkém Blaníku. Při odstřelu kusu skály se zřítil do rokliny, ale jeho tělo se nikdy nenašlo. Až za 18 let se Václav Podbrdský k údivu všech zčistajasna objevil, aniž by viditelně zestárl a tvrdil, že pro něj uběhlo jen asi 18 hodin a po celou dobu byl v nitru Blaníku (více v mém článku ve Phoenixu 1/2003). Bez zajímavosti není skutečnost, že tato bájná hora je vytvořena zvláštní horninou, tzv. blanickou žulou s vysokým obsahem křemene. K piezoelektrickému jevu dochází především při stlačení krystalů, takže při odstřelu žulového masivu musela být uvolněna obrovská dávka energie, díky které jeden z přítomných dělníků zmizel v čase i prostoru. Zůstává samozřejmě spousta nevyřešených otázek: Proč energii z krystalů křemene dokáže využít pro přesun v čase jen někdo? Jak dosáhnout nejefektivnějšího napojení na krystaly? Jakým způsobem lze řídit samotnou cestu směrem vzad a vpřed?
Mé cesty v čase
O možnosti cestovat v čase jsem byl přesvědčen od dětství, ale pravé dobrodružství nastalo, když se teorie začala měnit v realitu a mně se zdařila první cesta do minulosti – konkrétně do Jižní Ameriky, předkolumbovské doby Indiánů. K mentálnímu přesunu jsem tehdy použil několik krystalů ametystu, pocházejících právě z této oblasti. Začátek i konec vstupu byl provázen stěží popsatelným pocitem rychlé jízdy jakýmsi spirálovitým kosmickým trychtýřem, u srdce jsem měl značný tlak a vnímal jsem snad každou svou buňku. V minulosti jsem se mohl normálně pohybovat, stejně jako v reálném světě. Mohlo uběhnout i několik tamějších hodin, ale ve skutečnosti to nebyla ani hodina času našeho. Po návratu zpět do přítomnosti jsem se cítil velmi unavený jako po opravdové náročné cestě. Prožitek je vždy velmi živý a vše je zaznamenáváno lineárně, tedy bez střihů a skoků. Můj nejdelší dosavadní prožitek se odehrál v roce 2174 a trval asi půl temponautského dne. Nejvzdálenější časový skok se mi podařil asi 150 tisíc let zpět, kdy na Zemi žili obři. Převratným okamžikem v mém cestování časem bylo pochopení a odhalení neomezeného energetického potenciálu některých českých masivů, tvořených vyvřelými horninami a zejména drahokamy, jmenovanými výše. Kromě zmíněné hory Blaník jde o celé Podkrkonoší nebo Jizerské hory. Přesnou technologii čerpání potřebné energie k časovým skokům nemohu předat bohužel každému, neboť je nejprve nutné dosáhnout určité rezonance s energií křemenných krystalů. Mohu ale prozradit, že se jedná o bezdrátový přenos podobný dnešnímu Wi-Fi, čili temponaut musí být fyzicky v dostatečné blízkosti energetického zdroje. Nejlépe se na piezoelektrickou energii krystalů napojuji v noci, a to především na těchto místech: Kozákovský hřbet, Frýdštejn, Pecka. Na těchto místech o drahokamy prakticky zakopáváte na každém kroku. Zmíněné energie lze s úspěchem využít i k posílení vlastního energetického potenciálu, tedy prohloubení tělesné odolnosti. Stačí nosit při sobě některý z druhů křemene, čistý křišťál funguje univerzálně, ale není nad intuitivní volbu toho našeho minerálu. Je celkem jedno, zda kámen bude zavěšen na krku, v uchu či ve zlatém prstenu. Spíše jde o vzájemné vylaďování a hledání společné frekvence, díky které se jednou napojíte na nějaký existující superzdroj energie a podniknete tak svou první cestu napříč časoprostorem.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2008.
