Temponauté – cestovatelé v čase tu byli, jsou a budou. K nejznámějším středověkým temponautům patří bezesporu fenomenální Nostradamus, který dokázal dohlédnout a popsat události vzdálené přes 500 let často se zdrcující přesností. Novodobým mentálním temponautem se stal americký "spící prorok" Edgar Cayce, který ve zvláštním transu odezíral především události z naší minulosti, a to i desítky tisíc let staré. Praktické využití ale mají spíše popisy událostí z naší blízké budoucnosti, neboť nás mohou varovat a připravit na případné blížící se problémy, kterým je pak snadnější čelit.
Vzhůru do budoucnosti!
Poté, co se mi zdařila cesta až do 22. století, jsem chtěl prověřit možnost mentální výpravy do blízké budoucnosti. A to nejen z důvodu ověření tolik prezentovaných chmurných předpovědí ohledně blížícího se roku 2012. Původně jsem měl zamířeno jen do roku 2009, abych mohl vizi této blízké doby srovnat se skutečnými událostmi nadcházejícího roku. Z nějakého důvodu se mi však nepodařilo vyskočit z časoprostorového víru včas a ocitl jsem se až v době o několik let později, než jsem zamýšlel. Bohužel nejsem schopen určit přesný rok, ale předpokládejme, že jde o velmi blízkou budoucnost, někde kolem roku 2012. Přistál jsem naštěstí v České republice, s největší pravděpodobností přímo v hlavním městě Praze. Nyní popíšu přesně to, co jsem viděl. Komentáře v závorce jsou až mé dodatečné rozumové úvahy a spekulace.
Deštivé uvítání
Velké město. Nepříjemně mrholí a hloučky lidí postávají mlčky na tramvajové zastávce. Na sobě mají kabáty s vysokými límci a šály kolem krků. V jejich výrazech odečítám směsici zklamání, bezmoci a rezignace (lidé jsou naštváni dlouhodobým nepříjemným počasím – lezavé dešťové období? Nebo je to odraz nějaké vnitropolitické či sociální krize? Či jde o globální nejistotu? Nevidím prakticky žádné automobily a po městě jezdí jen kolejová vozidla v poměrně dlouhých intervalech (vyústění energetické krize? Drahá ropa a k dispozici jen elektřina z jádra? Procházím město. Vše je dosti ponuré a mrtvé. Lidé jsou asi ve svých domovech nebo v práci. Nějak nezaznamenávám klasický ruch velkoměsta, davy lidí ani žádné malé obchůdky a nakupování. Najednou si všímám zmateně pobíhajících postav, mizejících ve velkém vchodě kamsi do podzemí. V prostorné chodbě se nervózně tlačí zhruba několik stovek lidí. Oceňuji výhodu být duchem a lehce se prodírám skrze neklidný dav. Nalézám se ve velkém obchodě – supermarketu. Je těsně před otevírací dobou a dav se tísní před skleněnými dveřmi, ochranka se snaží udržet klid. Regály jsou poloprázdné a trochu mi to připomíná samoobsluhu z osmdesátých let – zboží je pouze v základním sortimentu. Skleněné dveře se konečně otevírají a vypuká opravdová vřava. Lidé se tlačí, někteří padají přes sebe a běží k hromadám jakéhosi zboží – potravinovým polotovarům. Ani nemají košíky, každý se snaží urvat, co se dá a kolik zkrátka odnese. Začínám to chápat, je to rvačka o zlevněné potraviny. Ostatního zboží si nakupující vůbec nevšímají, je příliš drahé. Zaměřuji se na věk těchto zoufalců. Nejsou to důchodci, ale lidé v produktivním věku, hodně žen. Jsem docela vystrašen a raději odtud mizím pryč.
Výdobytky budoucnosti
Chci se podívat ven z města. Venku míjím zvláštní světlé válcové stavby, které připomínají nějaké menší rafinérie nebo snad zásobníky vody. Cestou z města tyto podivné komplexy zahlédnu ještě několikrát i na jiných místech (v jednu chvíli mám pocit, že jde o jakýsi nový druh zábavy – virtuální kino. Válcovitá stěna budovy bez oken je vlastně promítací plátno a člověk uvnitř se oddává umělé živé realitě dle své volby – sofistikovaný únik z neutěšeného světa. Zahlédnu rovněž reklamu na nějaký telekomunikační přístroj, který se však více podobá starému plochému telefonu o velikosti asi 15x15 cm než modernímu mobilu. Úplně nechápu, k čemu všemu tento přístroj slouží, ale kromě telefonování jde o možnost připojení k jakési informační síti (rafinovaný obchodní systém?) – intranetu. Jestli jsem dobře pochopil, přípojky pro tento přístroj jsou dostupné na nejrůznějších veřejných místech (USB a WI-Fi přípojné body) a po propojení lze získat řadu praktických informací, např. o aktuálních slevách zboží. Do přístroje lze vložit také osobní a zdravotní data, majitel pak získá informace o nových lécích (celkově se mi zdálo, že lidé jsou dosti churaví, všiml jsem si, že každý druhý pokašlává). Výrobce svůj přístroj prezentuje jako univerzálního pomocníka v denním životě, zdá se, že do jisté míry nahrazuje i kontakt s úředníky.
Život za městem
Konečně se dostávám na kraj města a vidím nedostavěné sídliště. Kolem mě trčí kostry hranatých domů. Některé však mají místo oken ledabyle přibité dřevotřískové desky a zdá se, že zde někdo bydlí, nebo spíš živoří. Ano, pozoruji skupinku hádajících se mladých lidí a štěkajícího pobíhajícího psa. To oni zde bydlí, odešli ze světa, ve kterém pro ně nebylo společenské místo, mají vlastní pravidla a vedou svobodomyslný život. Cítím, že jsou pod vlivem nějakých lehkých drog. Smutný pohled. Takových part – gangů je tady zřejmě více. Raději odtud. Jsem venku z města, kolem kterého je vylidněno. Život se prakticky soustředil a zkoncentroval do několika velkoměst. Vesnice se změnily na velké rodinné farmy a usedlosti. Vypadá to, že se dost krade, a proto lidé chrání důsledně svůj majetek, zvířectvo i polnosti. Obyvatelé vesnic jsou daleko soběstačnější než ve městech, ale jsou nedůvěřiví a uzavření. Čas jako by se zde vrátil o několik století nazpět, ale život jde dál… Tolik z mé temponautské cesty do blízké budoucnosti. A co z toho vlastně vyplývá? Všechno a vůbec nic, protože naše budoucnost je pouze důsledkem přítomného dění, našeho myšlení a chování. Kdykoliv můžeme změnit sami sebe a tím i budoucnost lidstva. Jde jen o souhru správných rozhodnutí ve správnou chvíli. Jak říkají Františkáni: "Modli se a pracuj!" Naše ideální cesta se vždy v pravý čas ukáže, jen být trpělivý a pozorný ke znamením shůry. Důležité je nepodlehnout temným svodům bezpáteřních politiků, kteří sledují pouze svůj vlastní prospěch. Politika je umění, jak manipulovat s davy. Při těchto hrách mocných je dovoleno vše: uplácení, vyhrožování, lhaní i vraždění.
Svět jako šachy
Je to taková šachová partie, ve které vítěz bere vše – od půdy, přes ropu a veškeré zdroje, až po celé bankovní systémy. Kdo je hlavním hráčem a kdo jen pouhou figurkou, se můžeme jen domnívat. Předkládám pouze svůj pohled na okolní dění. Černým králem jsou pro mne Spojené státy, královnou NATO, střelcem Izrael a Polsko, ostatní figury jsou rozděleny mezi některé státy EU a zbytek světa. Bílým králem je Rusko, královnou Čína, zbývající figury představují země latinské Ameriky, Asie a části Evropy (např. Německo, Francie, Slovensko). Česká republika se díky krátkozrakosti a zkorumpovanosti naší vládnoucí garnitury stala černým pěšákem, který může být kdykoliv obětován. Ovšem ani sousední Polsko na tom nemusí být o moc lépe, neboť i střelec může být sám odstřelen či obětován. Poté, co se černému koni Gruzii překvapivým vstupem na území bílého nepodařilo zaskočit bílého krále, následovalo jeho zajetí a černý si vybral svůj oddechový čas. Šlo však pouze o nárazovou provokaci úskočného černého koně, nebo dobře promyšlenou strategii s cílem ochromit bílého a napadnout jeho "ropnou" věž Írán, či byl snad útok mířen přímo na bílého krále? Odhlédněme od šachovnice více ke skutečnému dění. Snad každý zaregistroval ekonomickou krizi, kterou odstartovaly nesplacené americké hypotéky. Vznikly stomiliardové dluhy, které krachujícím bankám někdo musí zaplatit. Vzhledem k tomu, že americké hospodářství se potýká s recesí, dluhy (rozuměj akcie a podíly v největších bankách) ochotně převzaly bohaté ruské a čínské společnosti. Kdo v dnešním světě ovládá bankovní sektor, může prakticky ovládnout vše. Jak se tedy zbavit nežádoucího věřitele? Nejlépe nepřímou likvidací! Takže ukažme na nového agresora – bílého krále. Černý král se zatím opevňuje a šikuje své věrné figurky do bojových pozic. Věřme, že dříve, než dojde k totální válce, ať již studené či horké, nastoupí do hry nový rozumnější "černý" král Obama a zavládne tolik potřebný klid zbraní i nečisté politiky. Dají však zmanipulovaní Američané v podzimních prezidentských volbách přednost mírotvůrci, nebo válečníkovi McCainovi? Mocní světa, kteří taháte figurkami v této ďábelské hře, podejte si konečně, prosím, ruce na znamení příměří a propusťte nás rukojmí, tuto partii stejně nelze vyhrát.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2008.
