Dnešním klíčovým slovem je slovo dítě. Podle některých filozofů je dítě nepopsanou tabulí, která je postupně popisována rodiči a učiteli. Každá bytost se však také rodí se zkušenostmi a vědomostmi, které nashromáždila její duše v minulých inkarnacích, a k těmto znalostem, jež nejsou ve vědomí, ale v nevědomí, nám umožňuje přístup intuice.
Další velmi důležitým vybavením je přirozený program přežití, který je obsažen v pudech a instinktech. Každý jedinec má možnost si vybrat, zda se nechá plně ovlivnit svým okolím a na svou vnitřní výbavu si nevzpomene, nebo se jí naopak bude řídit a stane se sám sebou, nikoliv loutkou svých bližních.
Vlivem společenských pravidel je dětská duše od počátku vedena k potlačování a nepřirozenosti. Každý rodič samozřejmě "chce pro dítě to nejlepší", ve skutečnosti mu však může dát jen to, co má sám v sobě. Takže mu předá své vlastní zkušenosti a samozřejmě i své strachy a omezení. Každý je zodpovědný sám za sebe, i rodič, i dítě. Rodič je zodpovědný pouze za to, co dítěti předá, co napíše na jeho tabuli, jak ho naučí žít a přežít. Jak s tím naloží, to už je zodpovědnost dítěte. Dítě se narodí čisté a otevřené, je plně spojené se svou duchovní podstatou a informace z okolí saje jako houba. Právě vlivem okolí a materialistické výchovy brzy přestává svou duši vnímat a přizpůsobuje se vnějším požadavkům. Formuje se jeho osobnost na úkor duše. V období dospívání, kdy se každý tvor učí postavit na vlastní nohy, se rozhoduje, kým bude. Z hodných a poslušných dětí, které se neumí vzepřít, se stanou hodní a poslušní dospělí, kteří budou žít podle toho, kdo jim bude radit a poroučet. Ze vzdorných se stanou rebelové, kteří nechtějí žít podle rodičovských pravidel a buď budou hledat svou vlastní cestu, a nebo budou ve věčné opozici vůči společnosti a jejím zákonům. Ideální je, když rodiče pomohou dítěti v hledání sebe sama a nesnaží se do něho promítnout své vlastní představy. V oblasti výchovy dětí jsem pouhým teoretikem a uvědomuji si, jak je funkce rodiče důležitá a náročná. Při své práci se setkávám s následky rodičovských snah vychovat "ideální dítě", s dětmi, kterým bylo "ukradeno dětství", protože byly nuceny pracovat a zodpovídat za mladší sourozence, s nechtěnými a odmítanými dětmi, které se snaží si své právo žít vybojovat a dokázat rodičům, že si zaslouží jejich lásku a ocenění. Setkávám se i s dětmi zneužívanými, znásilňovanými a týranými.
Svým klientům umožním uzdravit bolavou duši a oni pak nepřenáší vlastní zranění na své děti, což se jinak neustále děje. Z týraných dětí vyrostou tyrani, nebo oběti. Uzdravení je možné pouze nalezením lásky k sobě samému a odpuštěním. Tomuto postupu říkám "uzdravení vnitřního dítěte".
Co je "vnitřní dítě"
Vzpomeneme-li si na duševní součásti neboli archetypy, představuje vnitřní dítě božskou a čistou podstatu naší duše. Ta je stejně jako dítě čistá, přirozená, hravá, jemná, bezbranná a zranitelná, zároveň moudrá a uzdravující. Naše vnitřní dítě se nachází v takovém stavu, který představuje to, jak jsme se cítili my sami ve svém dětství. Ve většině případů je naše vnitřní dítě něčím raněné – malou nebo naopak přehnanou pozorností rodičů, kritikou a nedostatkem pochvaly, tresty a úkoly, které dětem nepřísluší a hlavně mu většinou vždy chybí bezpodmínečná láska a přijetí. Každé dítě to samozřejmě hledá u rodičů a oni mu nemohou dát, co v sobě sami nemají.
Lidská duše si své rodiče vybírá, neboť vše je součástí jejího učení a vývoje. Všechny duše si přicházejí splnit svůj karmický úkol, což znamená vyrovnání situací, které v minulosti pod vlivem strachu vykonaly a tím vznikl takzvaný karmický dluh se všemi zúčastněnými. Znamená to, že si přicházejí prožít to, co způsobili někomu jinému, přičemž se setkávají zase v opačné pozici, aby na základě této zkušenosti dospěli k poučení, že vše, co se koná pod vlivem strachu, ublíží oběma zúčastněným. Mezi rodiči a dítětem je téměř vždy karmická vazba, takže si vzájemně vyrovnávají dluhy z minulosti, zároveň mohou být přitahováni vzájemnou láskou. Je třeba zkrátka počítat s tím, že nic není jen černé, nebo bílé, že temnota a světlo jsou zastoupeny všude a my se je máme naučit rozlišovat a volit si mezi nimi.
Stav našeho vnitřního dítěte nám napoví, proč se nám v současnosti nedaří být spokojení. Pokud jsme jako děti byli vystrašení a osamělí, cítíme se tak stále a marně hledáme záchranu u ostatních, tak jako ji dítě hledá u rodičů. Ti nám v mnoha případech mají svým příkladem ukázat následky života bez lásky k sobě a tím nám přinášejí poučení, čeho se máme vyvarovat. Cílem každé duše je sebepoznání a láska k sobě. Máme tedy pochopit, že každý zodpovídá jen za sebe a nelze tedy spoléhat na záchranu od ostatních. Můžeme zachránit pouze sami sebe a k tomu máme v sobě vše, co potřebujeme.
Uzdravení vnitřního dítěte
Uzdravení vnitřního dítěte provádím u všech klientů, kteří přicházejí, neboť jim umožní nalézat základní příčiny jejich stálé nespokojenosti a bolesti. Ve zklidněném stavu se klient vrátí do dětství a vyhledá momenty, kdy byl jako dítě smutný a nešťastný, a najde důvody. Většinou dítěti chybí bezpodmínečná láska a přijetí. Rodiče mu většinou projevují pouze podmíněnou lásku, takže ho mají rádi, když je hodné, poslušné a splňuje jejich požadavky. Pokud se dítě snaží tyto jejich požadavky naplňovat, aby ho za odměnu měli rádi, přestává být samo sebou a zároveň nedosáhne spokojenosti, neboť požadavky rodičů a jejich představy o ideálním dítěti jsou neuskutečnitelné. Při terapii se klient jako dospělý v představě vrátí k sobě jako k dítěti a v první řadě se učí mít toto dítě rád takové, jaké je, chránit je a osvobodit ho od všech zákazů a příkazů. Představuje si, jak dítě hladí a objímá, hraje si s ním a hlavně se zajímá o to, jak se cítí, co chce vědět, co chce dělat. Prostřednictvím vnitřního dítěte se nejlépe naučíme milovat a bránit sami sebe. Při představě obejmutí s vnitřním dítětem se většina lidí rozpláče, neboť si uvědomí, že se sami sobě kdysi ztratili a teď se znovu setkávají. Obejmout své vnitřní dítě znamená totéž jako obejmout vlastní duši. Pak také pochopíme, co znamenalo být jak "tělo bez duše". Uzdravené vnitřní dítě, které je spokojené a veselé, pak může předvést své uzdravující schopnosti a svou moudrost. Svou léčivou energií uzdraví naše orgány, najde příčiny bolestí. Potvrdí se tu, že všechny nemoci mají původ v duši a stejně tak jsou zde i prostředky k uzdravení. Cesta ke zdraví a spokojenosti tedy začíná u našeho vnitřního dítěte, které chce jen být milováno a chráněno a pak nám vrátí svou přirozenost a hravost. Pouze ono dokáže uzdravit naše bolavé a raněné srdce a pak se v něm může usadit. A nám už jen zbývá naučit se poslouchat jeho hlas jako hlas své duše a nechat se jím vést.
K písmenu "Ď" patří i slovo děkovat
V dnešní době je v módě kritika, nespokojenost, odsuzování… Lidé jsou zvyklí stále na něco nadávat a stěžovat si na vše, co nefunguje a co jim chybí. Protože zákon přitažlivosti reaguje na to, jak se cítíme, přitahuje si každý do života další situace, se kterými může být zase více nespokojen. Cesta ke spokojenosti vede přes změnu myšlení a přesměrování pozornosti na to, co skutečně chceme prožívat. Kvůli samému skuhrání si neumíme všímat toho, co je pořádku, co funguje a s čím můžeme být spokojení. Pak si to často uvědomíme, až když to ztratíme a zjistíme, že jsme si toho zapomněli vážit. Jen se tím však potvrzuje pravidlo, že to, čemu věnujeme pozornost, tvoříme a posilujeme, a to, čeho si nevšímáme, to postupně mizí.
Naučte se tedy uvědomovat si postupně vše, za co můžete být vděční, a každý den za to děkovat. Věřte, že je stále za co, a naučíte-li se cítit vděčnost jako trvalý stav, do života vám budou přicházet další věci, za které můžete být vděční. Na světě bude vždy spousta strachu, bolesti a utrpení, jakmile je však přestanete živit svou pozorností, dáte jim šanci postupně mizet.
Ráno děkujte za nový den, za slunce, za déšť, za mráz, za své zdraví a za své fungující tělo a smysly, za přátele, za životní lekce, za vlastní schopnosti, za objevené chyby, za poučení, za své rozdílnosti, za svou jedinečnost.
A já děkuji za možnost předávat své zkušenosti a za to, že žiji teď a tady a že jsem, jaká jsem.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "12/2009".
