To, co jsme znali jako "starou dobrou západní demokracii", se pomalu "rozpouští". Vliv veřejného mínění na vládu prostřednictvím voleb byl zákulisními mafiemi zaměněn za podprahově řízené působení médiokracie, zejména před volbami. Občané dříve pracující (myšleno lidi jen na práci) se tím proměnili v manipulovaný dav, volící i proti svým nejzákladnějším zájmům (nyní u nás důchody, zdravotní "reforma"). Degradace samostatně myslícího člověka ve stádového "ovčana" se uskutečnila proto, že ve školách a ve svobodné společnosti se její členové nekonstituovali prostřednictvím všestranného vzdělání v osobnosti se skutečně nezávislým myšlením.

Holandský malíř 17. století Jan Vermeer nepracoval jako malíř právě rychle. Za celý svůj život nenamaloval ani 40 obrazů. Snad proto si přivydělával uměleckým obchodem. Byl malířem chladného rozptýleného světla a vybíral si náboženské příběhy. Známý je obraz Kuplířky z drážďanské galerie. Je to údajně jeho nejranější dílo. V jeho obrazech dosáhla delfská malířská škola 17. století svého vrcholu. Co nestačil namalovat skutečný Jan Vermeer, stihl za něho, a v dobré "kvalitě" jeho krajan van Meegeren, geniální malířský padělatel první poloviny 20. století, který začal malovat už v 8 letech.

Bylo to někdy ve třicátých letech minulého století, když se kounovští učitelé A. Patejdl a jeho kolega Korelus začali zabývat zvláštními kamennými řadami na plošině Rovina v lokalitě vrchoviny Džbán, "pozoruhodné přírodní oblasti tvořené vodorovně uloženými vrstvami druhohorních pískovců a opuk, která má charakter vyzdvižené plošiny. Zespodu Džbán vypadá jako strmé zalesněné pohoří, nahoře se však rozkládají úrodné bezlesé pláně, využívané k intenzivnímu zemědělství. Okraje plošin jsou ostré a strmé, často jako důsledek dávného lámání kvalitního kamene."

Plošina Na Rovině, nebo také Rovina se nachází v oblasti této vrchoviny asi 15 km severně od Rakovníka a 70 km severně od Rokycan. Nejbližší obcí je Kounov. Učitel Patejdl celou lokalitu i s nedalekým hradištěm po prvé popsal v roce 1934. Samozřejmě, že nešlo o objev, ale o prozkoumávání celé stavby. Dodnes se neví, jaký má původ a smysl.

Cestou mezi balvany

Ke kounovským kamenným řadám jsem se vydala jednoho dne na konci léta. Přestože k nim vede celkem pohodlná naučná stezka, zvolila jsem cestu do strmého srázu. Už od pohledu je evidentní, že kopec se skládá ze zvětralé opuky, takže kameny nejsou žádným geologickým úkazem, jak se původně předpokládalo. Jsou z křemence a křemenec je daleko starší než celý kopec. Nikdo neví, kdo je sem dopravil, jak je sem dopravil a hlavně proč se tolik dřel, aby je sem dopravil.

Přede mnou se otevřela široká planina. Bylo ticho, sem tam zabzučela moucha, z mlází vysokými skoky proběhla vyplašená srna. Hledala jsem první řadu a našla ji. Člověk vždycky podvědomě hledá "něco". Tady to "něco" je pravděpodobně evropská rarita a ne kameny v zemi jako hranice vyznačující jednotlivá políčka. I to byla jedna z hypotéz.

Uvažuje se o astronomickém, kalendářním a kultovním smyslu staveb. Je dost zastánců teorie o řadách jako o navigačním systému pro UFO, či megalitickém generátoru energie pro blízké hradiště.

Ve třicátých letech minulého století se dr. Neústupný, který zde prováděl první výzkum, přikláněl k myšlence, že kamenné řady vymezovaly dráhy keltského závodiště, ale pak od ní upustil. Pro koně by byly příliš krátké. Hypotéz je mnoho.

Jedna také říká, že jde o kalendář neolitických zemědělců. Nasvědčují tomu kameny Gibon I a Pegas, jsou totiž opatřeny vizíry. Gibona II bohužel už kdosi "přemístil". Podle jejich polohy je zcela evidentní, že sloužily k určování východu Slunce a Měsíce, že určovaly letní a zimní slunovrat a důležité dny v roce. To má logiku. Ale zahrnovat rovnoběžné kamenné řady jako součást kalendáře? Dodnes nevíme, jestli s nimi souvisí.

Na Salisburské planině

Většina těchto starověkých staveb jsou jakési dávné observatoře, pozorovatelny. Například Stonehenge, stavba z mohutných modrošedých balvanů. Když se pomalu noří do tmy, balvany potemní a krajinu kolem obklopí až mystické ticho, člověk by málem uvěřil pověsti, že je sem přenesla Merlinova kouzla. V Ruthefurdově románu Sarum je pasáž, ve které fiktivní postava stavitel Numa, připravuje zdvihání vertikálních kamenů. "Byly nejprve dopraveny k okraji předem vykopané jámy tak, aby ho o několik stop přesahovaly. Pak k nim přivázali lana a páčením a tahem zdvíhali kameny coul po coulu do vztyčené pozice. Jedna skupina táhla lana přes vysoké dřevěné lešení, druhá tlačila podpěry za zvolna se zvedajícím kamenem. Ten postupně klouzal do jámy – největší trilit byl zasazen osm stop hluboko a další ho pak utěsňovali pěchováním křídové země".

Když dochází na překlady, Numa říká: "Na jednom konci zvedneme kámen pákami a podsuneme pod něj dřevěnou tyč. Totéž uděláme na druhém konci. Potom přes něj položte další dvě tyče křížem, takže vznikne čtverec a kámen budete páčením zdvíhat stejně jako před tím. Tak to budete stále opakovat a opakovat a lešení přitom zespodu zajišťovat lany". Sarum je román o Anglii, je napsaný velice sugestivně a navíc autor líčí osudy svých hrdinů a situace na pozadí detailně prostudovaných dějinných událostí. Archeologové předpokládají, že kamenný soubor vznikal postupně, ve třech hlavních etapách. Teprve nedávno, v šedesátých letech minulého století, dospěl Gerald Hawkins k závěru, že prehistorická památka na Salisburské planině v jižní Anglii by mohla být nejen observatoří, ale i praprimitivním předkem počítače, podle kterého se dalo předpovídat i zatmění.

Neméně slavná je stavba v severoanglickém Castleriggu. Má kruhový půdorys a vymezení podle Slunce a Měsíce. I když už v prehistorických dobách měli lidé jakousi základní povědomost o astronomii, šlo jim spíš o praktické využití takových staveb. Pravděpodobně sloužily jako kalendáře i pro data k různým obřadům. Především však bylo potřeba vědět, kdy zasít, kdy sklízet. Proto bylo důležité sledovat pohyb těchto dvou planet.

Co když to byla past

Před Stonehenge stojí člověk se zatajeným dechem. Kounovské kamenné řady jsou neobjasněnou záhadou a víceméně evropskou raritou. Při jejich zkoumání bychom se měli ptát – byla by pro neolitického zemědělce stavba kalendáře z tisíce balvanů přivalených z dálky několika kilometrů produktivní námahou? Měl přece jiné starosti. Možná, že nemají žádnou souvislost ani s blízkým hradištěm, že se jedná o náhodný souběh staveb z různých tisíciletí.

Zatímco hradiště je jasně středověké, Gibon a Pegas jsou megality sloužící neolitickým zemědělcům k určování ročních dob, tak samotné kounovské rovnoběžné kamenné řady mohou být daleko starší – z paleolitu – starší doby kamenné. Tehdy místní obyvatelstvo kalendář ještě nepotřebovalo, protože první Cromagnonci byli lovci. Žili v tlupách a lovili velkou zvěř – soby, divoké koně.

Pak by bylo logické, že zaháněli zvířata, která celkem pravidelně putovala krajinou na tuto náhorní plošinu. A to mohl být také začátek vzniku kamenných řad – zradidel. Řady jsou v nejužším místě planiny mezi dvěma srázy, tedy v místě, které připomíná nálevku.

Kameny postavené na hrany vytvořily umělé překážky, které rozrazily běsnící stádo do stran, kde se zvířata zřítila a pozabíjela pádem z tehdy ještě velmi vysokých srázů.

Když si lovci uvědomili výhodu kamenů, přidávali každý rok další a další řady, až vznikla trvalá, veliká past, která jim zajišťovala každoroční lovecký úspěch. Mohlo to tak být. Výsledek byl praktický – dostatek masa, a to už za námahu stálo. Ostatně takový způsob lovu prokazatelně v paleolitu užívali rybáři.

Dřevěnými zábranami a kameny přehrazovali řeky, aby na stejném principu lovili táhnoucí lososy, nebo jiné ryby. Takové vysvětlení je až příliš jednoduché.

Co tedy vlastně víme?

Také se říká, že se u těch balvanů nedá spát, že je tam nějak podivně stísněná atmosféra. Možná, že tam bylo obětiště. Některé kameny také vykazují určitý magnetizmus. Jenomže, kdo ví..

Soustavný výzkum kounovských kamenných řad začal někdy v roce 1973, první archeologické vykopávky v roce 1976 a ještě tentýž rok byla celá oblast prohlášena za chráněnou památkovou lokalitu. Jenomže v osmdesátých letech byla těžba dřeva obnovena a jak to vypadá, nešetrné zásahy trvají dodnes.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2011.

Ještě jsem se v letošním létě ani nerozkoukala a již jsem měla přisáté klíště, první po mnoha letech. Byla jsem přesvědčená, že už pro ně nejsem dost atraktivní typ. Ale vše je bohužel jinak. Mé emoce se lehce zjitřily obavou, abych nespočinula v péči odborníků infekčního oddělení, podobně jako se přihodilo panu Bursíkovi. Na bývalé ministry mají letos zřejmě klíšťata spadeno.

Před více než dvěma sty tisíci lety se k Zemi začal přibližovat třetihorní měsíc, jehož spirála se stále zužovala. Vody přisávány gravitací satelitu stoupaly a lidé šplhali na nejvyšší horské vrcholky i s obry, svými králi. Na těchto vrcholcích nad vzdutými oceány, tvořícími obal kolem Země, poté zbudovali světovou námořní civilizaci, v níž Hörbiger a jeho anglický žák Bellamy spatřují Atlantis.