Před více než dvěma sty tisíci lety se k Zemi začal přibližovat třetihorní měsíc, jehož spirála se stále zužovala. Vody přisávány gravitací satelitu stoupaly a lidé šplhali na nejvyšší horské vrcholky i s obry, svými králi. Na těchto vrcholcích nad vzdutými oceány, tvořícími obal kolem Země, poté zbudovali světovou námořní civilizaci, v níž Hörbiger a jeho anglický žák Bellamy spatřují Atlantis.

Osvícení králové

Z rysů té tváře přichází do našich očí, ba až do srdce výraz svrchované dobroty a moudrosti, vyzařuje z ní harmonie bytosti vysoké mravní kvality. Ze zázračného monolitu sálá klid a mír. Jde-li o portrét jednoho z obřích králů vládnoucích tomuto lidu, pak musíme myslet na začátek jedné Pascalovy věty: "Jestliže Bůh nám dal pány vzešlé z jeho rukou…" Mezi těmito sochami objevujeme stylizované zvíře, todoxonta, jehož kosti byly nalezeny v ruinách Tiahuanaca. My však víme, že todoxont mohl žít jen v třetihorách. A konečně, v těchto ruinách, předcházejících konec třetihorní doby o sto tisíc let, se nachází desetitunová brána zapadlá do vyschlého bahna, jejíž výzdobu studoval mezi lety 1928 a 1937 Hörbigerův žák, německý archeolog Kiss. Jde prý o kalendář zhotovený podle pozorování třetihorních hvězdářů. Tento kalendář obsahující přesná vědecká data je rozdělen na čtyři oddělené části s rovnodennostmi a slunovraty, označujícími astronomická roční období. Každé z těchto období je opět rozděleno na tři úseky a v těchto dvanácti oddílech je patrné postavení Měsíce pro každou denní hodinu. Jelikož na této pověstné tesané bráně jsou vyznačeny i oba pohyby našeho souputníka, jeho zdánlivý a skutečný pohyb s přihlédnutím k rotaci Země, nezbývá než věřit, že tvůrci a uživatelé tohoto kalendáře disponovali vyšší kulturou, než je ta naše.

Oddálení katastrofy

Tiahuanaco ležící v Andách ve výšce přes čtyři tisíce metrů bylo tedy jedním z pěti velkých měst námořní civilizace postavených obry na sklonku třetihor. Hörbigerovi žáci tam nacházejí stopy velkého přístavu s obrovskými nábřežími, odkud Atlanťané (neboť bezpochyby jde o Atlantis) vyráželi na palubě dokonalých korábů, aby po vlnách oceánů obeplouvali svět a stýkali se se čtyřmi jinými velkými středisky na Nové Guineji, v Mexiku, Habeši a Tibetu. Tímto způsobem ovládala tato civilizace celou zeměkouli, což vysvětluje podobnosti mezi nejstaršími zaznamenanými tradicemi lidstva. Tito lidé a jejich obří králové, sjednoceni ve svém zjemnělém vědění a prostředcích na nejvyšší míru, věděli, že se spirála třetího měsíce zužuje a že satelit nakonec spadne, ale protože měli vědomí o vztazích všeho ve vesmíru, o magickém spojení bytostí s kosmem, snad uváděli v činnost určité síly, jisté individuální a sociální, technické i spirituální energie, aby blížící se katastrofu zpomalili a prodloužili věk Atlanťanů, jejichž nejasná památka přetrvá tisíciletí.

Po světové potopě

Po dopadu třetihorního měsíce vody prudce opadnou a předchozí převraty poškodí tuto civilizaci. Když oceány klesnou, pět velkých měst, mezi nimi andská Atlantis, zmizí v odloučenosti, zahubena opadnutím vod. Nejjasnější stopy jsou v Tiahuanacu, ale hörbigerovci je odhalují i jinde. Například mexičtí Toltékové zanechali posvátné texty, popisující historii Země souhlasně s Hörbigerovými tezemi. Domorodci kmene Malekula na Nové Guineji aniž vědí, co dělají, vztyčují obrovské otesané kameny vyšší než deset metrů, které představují obrovitého předka, a jejich ústní podání, činící z Měsíce tvůrce lidského rodu, ohlašuje pád našeho satelitu. Z vysoké habešské náhorní roviny prý kdysi po světové potopě sestoupili středomořští obři a tradice činí z této roviny kolébku židovského národa a vlast královny ze Sáby, jež měla znalosti o dávných věcech. Konečně víme, že i Tibet je zásobárnou velmi starých znalostí. V Anglii a ve Francii vyšlo v roce 1957 zajímavé dílo, které jako by vize hörbigerovců potvrzovalo. Dílo nesoucí titul Třetí oko je podepsáno jménem Lobsang Rampa. Autor o sobě tvrdí, že je láma, který dosáhl nejvyššího stupně zasvěcení. Je možné, že to byl jeden z Němců vyslaných do Tibetu za zvláštní misí nacistickými pohlaváry. Anglické noviny pátrající po osobnosti, jež se skrývá za jménem Lobsang Rampa, nedospěly k žádnému závěru. Buď jde o skutečného lámu, zasvěcence, neboť autor se prohlašuje za syna jednoho z vysokých hodnostářů bývalé vlády ve Lhase, a je tedy nucen skrývat své jméno, anebo jde o jednoho z Němců z tibetských výprav mezi rokem 1928 a koncem hitlerovského režimu. V tom případě buď podává zprávu o skutečných objevech, nebo také jen fantastickou ilustraci k hörbigerovským a nacionálně socialistickým tezím. Zejména je však nutné si uvědomit, že "odhalení ", která přináší, jako celek nemohla být tibetology kategoricky vyvrácena.

Tajemství Tibetu

Popisuje, jak veden třemi velkými lamaistickými metafyziky sestoupil do jedné z krypt ve Lhase, kde prý sídlí skutečné tajemství Tibetu. "Spatřil jsem tři sarkofágy z černého kamene zdobené rytinami a zajímavými nápisy. Nebyly zavřené. Pohled dovnitř mi vyrazil dech." "Pohleď, můj synu," řekl mi nejstarší z kněží. "Žili jako bohové v naší zemi v době, kdy ještě nebylo hor. Chodili po naší půdě, když moře ještě neomývalo naše břehy a když na našich nebesích zářily jiné hvězdy. Podívej se dobře, neboť jen zasvěcenci je viděli." "Uposlechl jsem a byl jsem zároveň fascinován i zděšen. Před mýma očima ležela tři nahá těla pokrytá zlatem. Každý z jejich rysů byl ve zlatě přesně vyznačen. Ale byli obrovští! Žena měřila přes tři metry a největší z mužů ne méně než pět. Měli velké hlavy lehce kuželovité na temeni, úzkou čelist, malá ústa a tenké rty. Nos měli dlouhý a jemný, oči rovné…" O sestupu do této krypty dále píše: "Kdysi, před tisíci a tisíci lety, byly dny kratší a teplejší. Vytvořily se velkolepé civilizace a lidé byli moudřejší než dnes. Z vnějšího prostoru se vynořila planeta, jež se šikmo dotkla Země. Vichry rozbouřily moře, jež se pod různými gravitačními nápory vylila na Zemi. Svět otřásaný zemětřesením pokryla voda a Tibet přestal být teplou zemí, sídlem uprostřed moře..."

Konec Atlantidy

Hörbigerovský archeolog Bellamy nachází kolem jezera Titicaca stopy katastrof předcházejících pádu třetihorního měsíce: vulkanický popel a usazeniny z náhlých záplav. Ruiny připomínají náhle opuštěné loděnice s rozházenými nástroji.

Vysoká civilizace Atlanťanů po několik tisíciletí zažívala nápory živlů a pozvolna se opotřebovávala. Asi před sto padesáti tisíci lety pak došlo k velké katastrofě, zbytky měsíce spadly a Zemi postihlo strašlivé bombardování. Působení slapových sil ustalo, vzduté oceány naráz poklesly, moře se stáhla a ustoupila. Vrcholky, jež byly předtím velkými mořskými přístavy, osamoceně vyčnívaly z nekonečných bažin. Vzduch zřídnul a ochladil se. Atlantis nezahynula pohlcena vodami, ale naopak, byla jimi opuštěna. Lodě byly odneseny a zničeny, scházely potraviny přivážené zvenčí, smrt pohltila myriády bytostí, vědy vymizely, organizace společnosti se rozpadla.

Návrat k nedokonalosti

Představme si, jak by mohlo vypadat zhroucení naší vlastní civilizace. Stroje vysílající energii jsou, stejně jako nástroje, které ji přenášejí, stále jednodušší a spojů je stále více. Každý z nás bude mít například brzy napojení na jadernou energii, nebo bude žít v blízkosti těchto spojů, továren nebo strojů až do dne, kdy dojde k nehodě u zdroje a v celé této obrovské propojené síti všechno naráz vyletí do vzduchu: lidé, města i národy. Ušetřeno bude pouze to, co nemá styk s touto vysokou technickou civilizací. A klíčové vědy naráz zaniknou právě pro svůj vysoký stupeň specializace. Nejvyšší civilizace budou pohlceny v jediném okamžiku, aniž po nich něco zůstane. Tato vize sice dráždí ducha, avšak existuje dostatek důvodů k tomu domnívat se, že je správná. A tak si můžeme představit, že všechna střediska a spoje psychické energie, jež snad byla základem třetihorní civilizace, vyletěla naráz do povětří, zatímco nyní již vychladlé vrcholy, kde se vzduch stal nedýchatelným, obklopily bahnité pustiny. Těm, kteří přežili, zbýval jen sestup na mořem odhalené bažinaté pláně, obrovská rašeliniště, nové pevniny sotva osvobozené ústupem bouřlivých vod, na nichž se použitelné rostlinstvo objeví až po tisíciletích. Skončila vláda obřích králů, z lidí se opět stali divoši a spolu se svými posledními padlými bohy se propadli do hloubek nocí bez měsíčního svitu, které teď poznala naše planeta. Obři, kteří podobni bohům obývali tento svět po miliony let, ztratili svou civilizaci. Lidé, jimž vládli, se opět změnili v divoké tvory. Pokleslé lidstvo následovalo své bezmocné pány a rozptýlilo se po horách a bahnitých pustinách. Tento pád se prý udál před sto padesáti tisíci lety a Hörbiger vypočítává, že naše zeměkoule pak zůstala bez měsíce po sto třicet osm tisíc let. V tomto obrovském časovém rozpětí se znovu zrodila civilizace, vedená posledními obřími králi. Ti se usadili na náhorních rovinách mezi čtyřicátým a šedesátým stupněm severní šířky, zatímco na pěti vysokých vrcholcích zůstaly pozůstatky dávného zlatého věku z třetihorních dob. Pak by ovšem existovaly dvě Atlantis: jedna v Andách, vyzařující do celého světa ze svých čtyř dalších opěrných bodů, a druhá, mnohem skromnější, jež byla založena dlouho po katastrofě potomky obrů v severním Atlantském oceáně (o této druhé Atlantis se zmiňuje i Platón). Tato teze o dvou Atlantidách umožňuje spojit dohromady všechny tradice a dávná líčení.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2011.