Jeden z mála našich skutečných aristokratů kdysi napsal: "Žádný převrat nic nespasí, pomůže mnoho drobných krůčků. Poněvadž problémy naší země nespočívají pouze v tom, že máme politiky, jaké máme, ale tkví v dědictví padesáti let různých totalitních režimů. Je to především náš značně oslabený vztah k právu a zodpovědnosti. A takové vztahy ovšem vyrůstají zdola! Dosud se bohužel leckdo směje, když někdo něco "šlohne". Lidé tyto hanebnosti často neberou vážně. Taková maličkost. To jsme přece dělali všichni. Ale v tom to právě je! Nezodpovědnost pak vidíte všude, od úřednic na poště až po poslance. My vždycky očekáváme, že nás někdo spasí. Spojenci, určitá strana, NATO, Evropská unie, to či ono. A neuvědomujeme si, že zachránit můžeme jen sami sebe. Zodpovědnost za sebe, za stát, za to, že my sami se musíme postarat – to vše jako by vymizelo." (Karel Schwarzenberg)

Frustrujeme sami sebe nerealisticky vysokým očekáváním ve všech oblastech. Vztekáme se na zlé úředníky, ale ti jsou tu především proto, že my sami čekáme vše od státu. K tomu je potřebujeme a živíme. A protože jsme národem chytráčků a podvodníčků, obcházejících, co se dá, musí být i nutné množství potvrzení a evidence. Pak se vztekáme na byrokracii. Ocitujme si ještě oprávněné varování Václava Cílka: "Lidem se daří lépe, ale o moc lépe se necítí. Z plýtvání se stala kulturní norma společnosti, ve které žijeme. Myslím, že první mentální zlom, který nás čeká, bude nahrazení této atmosféry plýtvání atmosférou šetrnosti, jako přístupu ke světu. Někdy za Marie Terezie a Josefa II. a hlavně pak ve druhé polovině 19. století ohromně vzrostla centrální role státu. Stát prostřednictvím politiků, úředníků, různých odborníků říká lidem, co mají dělat a oni poslouchají. Zároveň s tím, jak se postupně zavádí penzijní systém a stát se stará o sociálně slabé, začínají mít lidé dojem, že má povinnost se postarat o všechny."

Nejsme připraveni na svobodu

sdělovacích prostředků a zprávy nejsme schopni si samostatně vyhodnotit a zasadit do dalších souvislostí (snad krom chorobného hledání nějakých konspirací). Kdysi jsme ve zprávách slýchali či vídali jen pohodu. Sice falešnou, ale bylo to už tehdy jakési socialistické pozitivní myšlení: horníci překračují normy, kombajnéři sklízejí do noci, ženy se rády hezky oblékají, maminky vyjely na jaře ven s kočárky, stavbaři odevzdali k vítěznému Únoru nový masokombinát v předstihu, pionýři vítají soudruha prezidenta, brigády socialistické práce uzavírají stále vyšší závazky, SONP Kladno oslavilo výročí Vladimíra Iljiče Lenina prodlouženou směnou, národní shromáždění opět vše schvalovalo jednomyslně, petice pracujících odsuzují chartisty, rozvracející republiku svými antisocialistickými a antisovětskými rejdy, zahnívající američtí imperialisté zbrojí, strana bdí, nepřítel nespí a všichni chtějí klidné podmínky pro práci. Podle zpráv klidné byly. Dnes jsme zdivočelí z toho, "co se to dnes děje", protože na svobodné odhalování nepravostí nejsme zvyklí. Navíc toho reportéři využívají, takže když hrotí 90 % zpráv jako něco proti něčemu, už metáme destruktivní myšlení na všechny strany. "Těm, kteří neuměli včas naskočit do podnikatelského rychlíku, nezbylo než z pozice pozorovatelů poukazovat jen na šlápnutí vedle a o úspěších pak cudně pomlčet. Dali se víceméně dohromady do jedné party a spolu s partou rudochů a jiných pouličních křiklounů dokázali při troše vytrvalosti vnutit národu názor, že je všechno špatně. Za pomoci televize a jiných médií, pro které je špatná zpráva tím zajímavější, čím je horší, se dokonce podařilo, že hodně lidí s krátkou pamětí je schopno věřit, že za bolševika bylo líp." (Jiří Menzel)

Ty dva miliony straníků, statisíce podpisů pod rezoluce, žádající smrt pro dr. Horákovou atd., se do kolektivního povědomí vryly. Protože jsme si to většinou nepřiznali, je tu podvědomý postoj, že politika je špína. Ano, někdy je. Je to ale špína vynešená zdola, od nás. Od nás, kteří jsme poslušně chodili volit, schvalovali při prověrkách vstup cizích armád v Srpnu 68, vyjadřovali podporu režimu. Teprve očista každého z nás může očistit i všeobecné poměry. Zatím se snažíme, tak jako dřív, stát spíš nějak čecháčkovsky přechytračit a využít víc a ještě víc a nelíbí se nám, že tu jsou bariéry. Dělá nám potíže pochopit nejjednodušší počty, že stát peníze jen přerozděluje, a tedy že může vydat jen tolik, co vybere. Určitě bychom vše přerozdělili lépe. Nelíbí se nám například zvýšení poplatků ve zdravotnictví, ale kvalitní léčbu požadujeme. Raději naletíme politikům, slibujícím nízké ceny, ale neptáme se jich, jak a z čeho zajistí neproduktivní sféru. I v nás chorobně bují politická nemorálnost, ač nemáme politickou moc.

Naše nynější poměry jsou i zrcadlem nás samých, chováme-li se v rodině despoticky, nevcítivě, nezáležíli nám na mínění druhého a na odstraňování nedorozumění a neporozumění, co pak můžeme chtít od politiků? Obtěžuje kouřící část národa arogantně a přezíravě tu nekouřící? Chováme se k sobě na silnicích jako hulváti či neteční a lhostejní tupci? Ve větším to pak činí i ti z nás, kteří se rozhodli kandidovat a které jsme si zvolili. Dávné pořekadlo se dá parafrázovat: Podle sebe volím tebe. Nezapojujeme-li do vnímání dění kolem sebe živý zájem naplněný morálkou a inteligencí, klidem i připraveností jednat, je pak všechno naše "vyšší" snažení jen domeček z karet. Je dnes nanejvýš užitečné učit se z běžného dění poctivě odezírat atmosféru naší společnosti i skutečný stav světa.

Projevuje se pořád ona nemorálnost ještě z dob komunizmu

Ona morální lhostejnost dneška je taky pozůstatkem morální lhostejnosti před převratem. Tvrdí-li někdo, že se snaží poznávat takzvané duchovní pravdy, a nesnažíli se poznávat pravdu o lidech a událostech kolem nás, pak klame. Kdo toužil poznat pravdu třeba o komunizmu, lépe se orientuje i v dnešní situaci a v jejích kořenech. Touha po pravdě je jen jedna, ať je to pravda zemská, či ta takzvaná duchovní. Říká-li někdo, že v době socializmu nevěděl, co se tu děje a o co jde, pak nechtěl vědět, byl lhostejný k pravdě i k osudu svého národa, udržoval se lenivě v morálních mdlobách. Stačilo třeba si občas vyhledat zahraniční vysílání, stačilo i projít zlom šedesátých a sedmdesátých let s otevřenou hlavou, srdcem a svědomím. Mnohým nám bylo výhodnější a pohodlnější hlavu i srdce uzavřít. Mnozí v budovatelském úsilí pilně a poslušně pádlovali, ale nestarali se, kdo je u kormidla. Většina těch, kteří byli ve straně, má vliv nemorálních postojů "pod kůží" a ten se projevuje ve stovkách náhledů i na současné věci. Jejich rudá legitimace je v nich pořád jako podkožní čip, i když už nejsou ve straně.

Komu jsou lhostejné nedávné zločiny a bezpráví v našem národě a utrpení všech obětí, či před nimi uhýbá a zlehčuje je, bude se s nimi muset setkat někdy znovu. Čeká jej další výchovná lekce v podobě nějaké další totality. A rovněž ta doba nedávno minulá byla důsledkem nějaké dřívější netečnosti, strkání hlavy do písku. Jako jedincům, i národům bývají dána období klidu a pohody jaksi podmíněně, zkušebně. Pokud neobstojíme, uhodí znovu nějaký karmický úder, sami si ho totiž přivoláme, vytvoříme. Zatím jsme se jako národ moc nepoučili. Příklad: Po druhé světové válce odprosil Beno Blachut při velkém shromáždění umělců a politiků v Národním divadle genia našeho národa za projevy zrady a kolaborace, které v našem svatostánku umění za války panovaly a morálně ho potřísnily.

Před kým nás mají chránit?

Svatý Václav, Anežka Česká, Mistr Jan Hus, blaničtí rytíři a jiní jsou v nás zafixováni jako ochránci naší země. Chrání nás před námi samými. Bez našeho sebepoznání, bez našeho pokání na osobní i národní úrovni nelze čekat, že světec zasáhne jako deus ex machina v náš prospěch jen proto, abychom se mohli ještě víc hádat, zneužívat volného času k marnivostem, zapouzdřovat se do poživačného konzumu ať už hodnot hmotných, nebo duchovních… I modlitba ke světlým postavám našeho národa se však dá z tichosti pokorných niter obnovit. Můžeme je poprosit, aby nám napomohli aspoň malinko pozastavit naši národní zlobu, pýchu, nezodpovědnost, můžeme se přiklonit k našim národním kořenům. Nezáleží na tom, že jsou od té doby možná již opět vtělení (nebo i vícekrát), protože zanechali v naší národní duši svůj živý otisk, který reaguje na vše podobně živé, tedy i naši modlitbu a lásku. Každý národ, i když je na scestí, potřebuje tím víc modlitby a lásky k budoucnosti.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2011.