Co je to vlastně pokora? Už když v nás toto slovo vyvolává zmatek, je jisté, že přesně nevíme, o co jde, a když to nevíme, tak to nejspíš ani nemáme. To, co je nám vlastní, je pro nás totiž snadno pochopitelné. Mnozí zaměňujeme pokoru s ponížeností a nedostatkem sebevědomí. To však je jen falešná pokora. Fasáda, kterou mnozí demonstrují zanedbáváním svého vzhledu, chudobou stavěnou na odiv, falešnou skromností. A taková si právem zaslouží posměch.

Skutečná pokora je schopnost přijmout nepřijatelné. Schopnost přijmout s hrdostí i ty nejtěžší životní rány a nediktovat životu své požadavky. V tomto smyslu je opakem pýchy. Pokora souvisí s trpělivostí, protože ne vždy se naše životní přání a požadavky plní rychle a často ne tak, jak chceme.

Pokora je pro mnohé celoživotní boj

I pro mě to byl těžký boj hlavně v době, kdy jsem téměř netušila, co toto slovo znamená. Tenkrát jsem dostala od svých duchovních průvodců zajímavou učební lekci. Řešila jsem tenkrát jeden problém a na pomoc jsem si přivolala jednoho svého duchovního průvodce. Po chvíli jsem vnitřním hlasem uslyšela vnuknutí, abych otevřela jednu z knih na náhodném místě. Když jsem tak učinila, uviděla jsem větu, která říkala, že nemám dostatek pokory. To mě trochu rozrušilo, protože jsem byla přesvědčená, že jí mám dost. Trochu vztekle jsem vkládala knihu zpátky do knihovny a přitom jsem zavadila o pohled, který jsem kdysi dostala jako dárek. Byl na něm obrázek a pod obrázkem stálo jediné slovo: "Pokora". Teď jsem tedy měla jistotu, že se mi to jenom nezdá, ale zároveň jsem propadla zoufalství. Jak mám řešit svůj problém pomocí pokory, když ani nevím, co to vmém případě konkrétně znamená? Jak mám být více pokorná, než jsem? Copak nenesu svůj těžký úděl s pokorou?

Chtěla jsem znovu přivolat svého duchovního průvodce, ale neměla jsem klid, protože se kolem mě batolil můj malý syn. Odešla jsem tedy do kuchyně, že si udělám kávu a v klidu se budu soustředit na evokaci. Když vedle mě stála na stole horká vonící káva, opravdu se mi podařilo se znovu zklidnit a přivolat duchovního průvodce. Tentokrát jsem uslyšela pokyn: "Vysvětlím ti, co je pokora, jakmile dopiješ kávu." S chutí jsem tedy pomalu upíjela kávu a těšila se na radu. V okamžiku, kdy jsem měla kávu skoro dopitou, však přiběhl do kuchyně můj syn a dožadoval se pozornosti. Co teď? Mám upřednostnit meditaci nebo syna? Když se budu věnovat synovi, žádnou radu nedostanu a veškerá snaha vyjde vniveč. Mám syna poslat pryč a za každou cenu dokončit meditaci? Rozhodla jsem se, že syna nepošlu pryč, oželela jsem tedy kontakt se svým duchovním průvodcem a začala se věnovat synovi. V tom okamžiku jsem uslyšela hlas svého průvodce: "Tak tohle je pokora."

Pokud pokoru nemáme, je třeba o ni prosit. Jednou, desetkrát, tisíckrát... Čím vzdálenější se nám něco zdá, tím více úsilí musíme vyvinout, abychom toho dosáhli. Je to jako učit se hrát na nějaký nástroj. Musíme cvičit znovu a znovu, aby se nám podařilo určitou pasáž zahrát správně. A možná až po tisící se to podaří. Ale to není konec, jen začátek. Je třeba znovu a znovu cvičit, než se nám to stane druhou přirozeností a usídlí se to v naší mysli a duši tak, že už nebudeme vědět, jak se to dá zahrát špatně. A stejné je to i s pokorou. Poznání, co je pokora, ještě neznamená tuto vlastnost mít a umět ji využívat. Je to jen začátek dlouhé cesty, která ale jediná vede tam, kam se chceme dostat...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2012.