Nejprve bych vám ráda osvětlila, co si představuji pod pojmem ZÁKLADNÍ BARVA AURY vzhledem k našemu povolání, tedy k tomu, k čemu nás naše duše volá. Vnímám to jako základní vibraci, tedy naladění schopností, talentů, vůle a mnoha dalších vlastností pro daný život.

Lidská povaha je košatý strom. Větvičky jsou jak naše lidské příběhy: rozprostřené do všech stran. A listy stromů? Ty odívají holé "cesty větví" tajemstvím – jako když člověk kráčí po své životní cestě a přemýšlí, co ho asi potká. A vykvete-li na stromě květ, je to učiněný zázrak: skýtá totiž naději, že strom – stejně jako člověk – nežije planě, a po čase se možná dočká i sladkých plodů…

Příběh první: Pohodlí pro sebe a bezohlednost pro dárce

Kdysi ještě za totality... Jedeme stanovat na Velkou Fatru. Podobně jako Krkonoše a Šumava je to krajina mého srdce. Silně prší, rozbít stan se mi vůbec nechce. Urputně si chci v teple a suchu přečíst večerní meditaci, kdepak bych šel spát bez ní. Klepu na dreveničku na kraji vsi. Vyjde usměvavá babenka v pestrém šátku a široké sukni. Vyřknu prosbu o nocleh - a ona už pohostinně otevírá dveře. Po nevyhnutelném panáku borovičky nás uloží ve starobylé ložnici s malovanou truhlou, plnou krojů a čepečků, které nám ukazuje. Vše to sama vyšívala. Ač bylo zřejmé, že bude spát v křesle v předsíni, i sám před sebou jsem dělal, že jsem si nevšiml, abych nepřišel o pohodlí nacpaných bělostných peřin, a nemusel vytahovat spacáky a lehnout si někam na zem. Tato má faleš a lhostejnost dala asi špatný základ jak oné noci (stejně jsem se převaloval a nespal), tak i onomu týdnu dovolené, který byl plný nepříjemností a nečekaných zádrhelů. Myslím, že právě takováhle "vykutálenost" je rys, který Slováci na Češích nesnášeli.

Jak rozpoznáme, že je to skutečně pravý partner a není to zkreslený pohled skrze růžové brýle v zamilovanosti?