Tajné starodávné učení sofijských mnichů – enneagram vztahů (1)
-
Vytvořenopátek 11. říjen 2024 17:14
-
AutorBohumila Truhlářová
-
Oblíbené2659 Tajné starodávné učení sofijských mnichů – enneagram vztahů (1) /podporte-nas/221-psychologie-a-vztahy/2659-tajne-starodavne-uceni-sofijskych-mnichu-enneagram-vztahu.htmlKlikněte pro přidání
Lidská povaha je košatý strom. Větvičky jsou jak naše lidské příběhy: rozprostřené do všech stran. A listy stromů? Ty odívají holé "cesty větví" tajemstvím – jako když člověk kráčí po své životní cestě a přemýšlí, co ho asi potká. A vykvete-li na stromě květ, je to učiněný zázrak: skýtá totiž naději, že strom – stejně jako člověk – nežije planě, a po čase se možná dočká i sladkých plodů…
A tak je koncipován enneagram: jako nápověda ke skvělému růstu nás lidí. (Dříve to byla tajná nauka a zasvěcováni do ní byli jen nejvyšší učenci, a to pouze ústní formou. Doba pokročila a o enneagramu se dočteme – např. i v mojí 5. knize Léčení příčin nemocí.)
Kmen je hluboce zasazen do země a ukotven kořeny – stejně tak pevně jsme spjati se svou povahou, kterou jsme si přinesli do této inkarnace. A dál? Existuje osud, který by předurčil, zda porosteme rovně, nebo nakřivo? Je nějaká síla mimo nás, která by stanovila, jestli vůbec "obrazíme květy" a posléze se "dočkáme i plodů", nebo náš život proběhne planě a bez významu vyšumí, jako když se prosype písek mezi prsty? Co když je to tak, že současně se zrozením přišla možnost "růst rovně" a je jen na nás, co si pod touto možností představujeme a zda ji zrealizujeme?
"Jednosložkový" člověk
Základní informace o enneagramu možná už znáte – víte, že "rovný růst" znamená dávat si do rovnováhy své city, přemýšlení a činy. Nejde to automaticky, protože se rodíme s převahou jedné této složky: "kmen" náš i lidí kolem je převážně buď z citů, nebo ze záležitostí týkajících se rozumu, anebo z činů. Být citlivý, přemýšlivý, nebo činorodý, to není nic špatného. Problém ovšem je, když si tuto jednu svou složku ponecháme, jako by to byl vrchol všeho, a zbylé dvě opomíjíme: nezajímají nás, preferujeme jen to své. Od dětství přece známe právě toto, tak proč by to nemohlo fungovat?
Jenže když si v sobě ponecháme jen tu svou jednu poznanou složku, kmen je zdravý jen z jedné třetiny!
A zbylé dvě třetiny našeho kmenu jsou prohnilé… Jak by potom náš strom mohl růst rovně? Vždyť jeho kmen uhnívá, vyklání se do boku a hrozí mu vyvrácení...
Kdyby na světě žil jenom jeden jediný člověk, tak by si nerovnováhy svého citu, rozumu a činu ani nevšiml, protože by neměl srovnání s druhými, nedostával by se do situací, kdy je třeba se s lidmi domluvit. Jenže tím, že svět je plný lidí, vytváříme si vzájemně "výživnou učební látku". A "jednosložkové lidi" poznáme podle toho, že u nich dochází k potyčkám. Setkání takových jedinců vypadá, jako by stáli proti sobě, tasili meče a vyšli do boje. ("Jednosložkový" je takový člověk, který si dosud nevšiml, že zaměřuje svou pozornost stále jenom buď na citovou, nebo rozumovou, nebo akční složku života – že je buď "hromádkou nervů", nebo chladným necitlivým přemýšlivcem, anebo člověkem, jehož činy jsou takové, jakoby život sekal sekerou, protože k činům nepřidal citlivost ani moudré přemýšlení.)
"Mapy povah" súfijských mnichů
Stejně jako se narodíme např. se sacím reflexem – miminko po narození ví, že je třeba se přisát k prsu matky – máme v sobě i jakousi podvědomou potřebu ochránit sebe. A to už jsme u informací, které před staletími vypozorovali súfijští mniši. Všimli si, že my lidé používáme určité postupy, kterých se držíme, abychom ochránili sebe. Mniši nic nevymýšleli, jen pozorovali povahy nás lidí a vytvořili "mapy povah", popisující kdo jsme. K čemu slouží mapy zeměpisné, to víme: abychom nebloudili a došli či dojeli tam, kam chceme. A "mapy" povah? Ty dělají věci velice podobné: vedou nás po cestách poznání sebe i druhých: abychom si došli v rodině, v práci i jinde ke vztahům, které nejsou útokem ani obranou s mečem v ruce. Učí nás meč odložit a podat si ruce ke spolupráci. Že to jde za podmínky, že my sami se rozvineme z omezenosti v člověka "vícesložkového", a spolupracovat jde také s lidmi, kteří si nemyslí, že jsou "pupkem světa", a také si své obzory rozšiřují a po smysluplnějších vztazích touží, to je prostě tak.
Mapa vztahů rozdílných povah
V enneagramu je i vysvětleno, s jakými rozdílnými povahami se my lidé rodíme. Někdo je pánovitý, bojovný, vyvyšující se, silový, domáhající se svého, arogantní jako lev (např. je to povaha v enneagramu popsaná pod číslem osm nebo čtyři). A někdo je úplně opačný: bojí se konfliktů, a tak se podřizuje. Nežli by bojoval, to raději ustoupí, zaleze do kouta a jako malá myška jde druhým z cesty (např. povaha číslo dvě). Dokud na sebe "tasíme meče", je v podstatě jedno, jakou máme povahu, protože z boje nikdy nic dobrého nevzejde. A navíc mniši vypozorovali, že svou povahu radikálně změníme, jsme-li ve stresu: i malá bezbranná myš umí kousnout, je-li zahnaná do kouta.
Co nás nestojí námahu, nemusí být to pravé
K tomu mniši poznali, že jsme zprvu všichni "jednosložkoví". A nežli si své povahy - svého omezeného, buď jen přecitlivělého, nebo chladně rozumového, anebo necitlivého a nerozumného hrubého chování – všimneme, a dostaneme chuť se vylepšovat, všichni zprvu používáme nějaké dětské projevy. Např. vyčítáme, viníme, hádáme se, litujeme se, jsme uražení, chladně odtažití… Nebo vyhrožujeme, jsme zlostní, agresivní slovně či dokonce fyzicky…
Ač věkem dávno dospělí, jdeme – často dlouhou dobu, někdy i skoro celý život – po cestě, kterou jsme si vyšlapali v dětství. Proč to děláme? Stojí nás to méně energie, je to pro nás snazší. Všude kolem naší cesty totiž bují neprostupný prales.
A ač naše "jednosložkovost" (dvoutřetinová prohnilost našeho kmenu) je zárukou nekonečných trápení ve vztazích a skluzavkou do nemocí, všichni zprvu žijeme postoj: "za moc to nestojí, alespoň to však znám a mně to tak stačí" (vtipně vyjádřený rčením: "smrádek, ale náš"). Proč to děláme? Protože nastoupení cesty do harmonie sice láká, volá nás k tomu náš hlásek svědomí, ale práce nutná k vykácení pralesa a vytvoření nové cesty nám lidem zas až tak moc nevoní.
Vztahy a naše hmotná těla jsou boží nástroje k růstu
Jenže člověk se svou nechutí se pohnout řádnou cestou dál je malým pánem na "páky" boha.
Všichni totiž vlastníme boží nástroje, které jsme dostali jako dary ke svému růstu: jsou to mezilidské vztahy, které mohou bolet a tělo, které může onemocnět.
A tito pomocníci nás trvale v dětských energiích, na nikam nevedoucích dětských cestičkách nenechají! Poznala to i manželka podnikatele, usazená ve zlaté kleci z majetku, která ovšem byla zdravotně i ve vztazích na dně. Proč? "Jednosložkově" totiž dosud žila ona sama i její manžel… a tak to s nimi ani jiné být nemohlo. Ve vztahu se potkaly dvě nejvíc bojové povahy, a navíc úplně protichůdné: ona přecitlivělá "4" a on necitlivá "8". Dokud ho fascinovala manželčina vyzývavost, svůdnický způsob života a sexuální atraktivnost, myslel si, že má navrch. Jenže ona měla stejnou chuť vládnout jako on – a podřídit se mu? To ji ani ve snu nenapadlo. Když necitlivé "8" došlo, která bije, že ji "pod sebe nenašlape", udělal od vztahu čelem vzad: našel si milenku – a ani se s tím netajil. Manželku měl na domácí práce a výchovu dítěte. Kosa padla na kámen… A jaký dopad to mělo na přecitlivělou ženu? Neustálým domáháním se, aby s ní manžel vztah budoval, je tak unavená, že už nemůže dál. Má zdravotní problémy – bolí ji klouby, hlava, špatně spí, rozhodí ji každá maličkost natolik, že často pláče. Smutnou náladu a stavy beznaděje má teď velmi často. Jsou dny, kdy ani nemůže vstát z postele. Bere prášky na nervy, na klouby… Jako důvod uvádí chování manžela, který má svou firmu a téměř vůbec není doma. Nepovídá si s ní, na ničem se nechce domluvit, jen se s ní hádá. Peníze jí dává, má, na co si vzpomene – tak co prý ještě chce? Navíc má manžel milenku. Náznaků o jeho možné nevěře bylo za poslední roky víc, ale teď už se to ani nesnaží skrývat.
O tom, zdali má toto trápení vůbec řešení – a případně jaké - si povíme příště. Pěknou pohodu všem.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2014.