K nezapomenutelným zážitkům patří naše setkání s anděly. Tyto éterické bytosti nadpozemské krásy za námi přicházejí v těžkých chvílích, v okamžicích smutku, bolesti a beznaděje, v osudových momentech, kdy stojíme na rozcestí svého života a nejsme schopni zvolit správný směr. Tehdy přilétají a rozpínají nad námi svá ochranná křídla.

ěndley Hodson popisuje tyto bytosti jako přírodní duchy, kteří dosáhli individuální existence a uvědomují si sami sebe, případně jako "duchovní emanace absolutna". Řekové a Římané je nazývali bohy, zatímco v sanskrtu jsou označováni jako devové, což znamená světelné bytosti, neboť jejich těla vydávají záři. Definice jednotlivých slovníků znějí kromě toho "boží služebníci", "boží poslové" nebo "služebné duchovní bytosti".

Flower A. Newhouseová prohlásila, že křesťanská bible poukazuje na působení a existenci těchto zářících bytostí na 295 místech. Skutečně viděla do říše andělů a její překrásné knihy "Andělé a devové", "Světelné bytosti" a "Andělé přírody" představují autentické zprávy o jejích zkušenostech. Anděly si uvědomovala stejně jako svou rodinu a své přátele a prohlašovala: "Tento dar rozšířeného vidění, který mi dovolil vidět světelné bytosti, bude mít smysl teprve tehdy, pokud umožním spoluúčast na tomto vnímání i ostatním."

Ochránci "lotosu"

Do jejich řad náleží andělé hudby, andělé krásy a umění, andělé smrti a zrození, andělé strážní, andělé obřadů, andělé přírody a andělé-budovatelé, kteří ztělesňují prvotní myšlenky. Stejně jako nižší přírodní duchové pomáhají zahradním a lesním květinám při jejich vývoji, podporují andělé člověka při rozvoji jeho "tisícilistého lotosu" (korunní čakry nebo duchovního centra). Pokud andělé mezi sebou komunikují, používají řeč barev, s lidmi však obvykle navazují kontakt cestou telepatie. Někteří lidé, kteří vídají elfy a anděly, mají zřejmě dojem skutečných zvuků, které se projevují v jejich vlastní řeči. Swedenborg vysvětloval, že slova andělů znějí stejně zvučně jako řeč lidí, nemohou být však vnímána okolím, protože nejdříve plynou do myšlenek člověka, orgánu sluchu dosáhnou zevnitř a odsud ho také podráždí.

Víra předchází uzdravení

Jeden anděl prohlásil k Geoffreymu Hodsonovi: "Prvním předpokladem je, že musíte věřit v naši existenci." Andělé si tedy přejí, abychom otevřeli svá srdce a svého ducha, abychom byli schopni vnímat jejich blahodárný vliv a věčnou přítomnost. Pak budou moci prorazit hustým oblakem materializmu a vytvořit nezbytné kanály, kterými by mohli posílat proudy léčivých sil do nemocnic, a tím i novou naději a vedení našemu nemocnému a válkami uštvanému světu. Boj v tomto světě je totiž pouze projevem individuálního vnitřního konfliktu. Příčina spočívá v nás samých, protože všechno začíná silou myšlenek.

Andělé – léčitelé

Před mnoha lety bylo Marjorii Johnsonové dopřáno prožít zkušenost andělské blízkosti, když během bohoslužby, kterou konal bratr Manus v jedné kapli v Nottinghamu, zachytila prchavý pohled jakéhosi vznešeného zlatého anděla-léčitele. Před obřadem anděl zřejmě pomáhal soustřeďovat se na pacienty a rozděloval silný proud léčivé energie, a zatímco ošetřoval jednoho člověka s revmatickou artritidou, zářily nádherné paprsky růžového světla z aury této vznešené bytosti dolů, takže někteří z pacientů mohli natáhnout ruce a lépe chodit. Dva terapeuti pracující s barvami, kteří se zúčastnili jednoho z předchozích sezení, mi vyprávěli, že viděli, jak ten anděl vylil na pacienty se zákalem modré proudy světla a jejich oči se mnoha případech zcela vyjasnily.

Útěcha z nebes

Další zajímavý zážitek zastihl Marjorii Johnsonovou uprostřed jedné bouřlivé listopadové noci. Stála večer ve své ložnici a váhala, zdali si má jít už lehnout, když bylo náhle rozhlasem vysíláno varovné hlášení. Nastal okamžik hrozného ticha a pak se znovu rozpoutala bouře s výbušnou vášnivostí. Zvenku bylo slyšet bouchání a převalování věcí. Marjorie se tiše modlila. Za ochranu pro svou sestru, pro sebe i všechny sousedy. Najednou spatřila vedle svého lůžka zářící světelnou postavu a všechny její obavy byly rázem pryč. Cítila se klidná a silná a čekala, až na ni ta bytost promluví. Po několika minutách však záhadná postava zmizela a zanechala za sebou pokyn, aby Marjorie otevřela bibli a vyčetla z ní poselství… "Bible ležela na mém nočním stolku. Rozsvítila jsem a knihu otevřela na straně, kterou mi vnukla intuice. Otevřela se na straně s žalmy a moje oči sklouzly k žalmu č. 4, 9. verši. Slova zněla: ,Jáť u pokoji i lehnu, i spáti budu; nebo ty, Hospodine, sám způsobíš mi bydlení bezpečné’."

Nikdy nejsme sami

Setkání s andělskými bytostmi člověka mnohdy zasáhne natolik intenzivně, že jeho život už není stejný jako dřív. Silná vzpomínka, vnitřní jistota příslibu přinášejí požehnání šedým jednotvárným dnům i fázím zkoušek, které neodmyslitelně patří k našim každodenním lekcím na zemi. Emma S. Kingová z Austrálie poslala Marjorii Johnsonové následující výňatky ze svého deníku…

"Po léčení švagrové jsem se cítila velmi vyčerpaná silou, která mnou proudila a položila jsem se na břicho na podlahu, abych si znovu dodala síly. Vtom se nade mnou objevil překrásný anděl a moje vědomí se úctyhodně zvedlo. Byl dobré dva metry vysoký a jeho aura vyplňovala celou místnost. Zářila v jasně bílé se zlatým okrajem a v jeho středu se otáčely asi šedesáticentimetrové propojené kruhy zlatavého světla. Nohy anděla se dotýkaly mého pravého boku. Moje srdce bylo naplněno mírem a důvěrou. Ležela jsem tam v absolutní blaženosti fyzické, astrální i mentální. Pak jsem si vlevo všimla něčeho, o čem jsem nepředpokládala, že by mohlo existovat. Přesně metr ode mne stálo ztělesnění temných mocností, i když nádherná postava, jak stavbou těla, tak i vzhledem. Byla jsem nanejvýš udivená a hluboko v sobě, téměř mechanicky, jsem ji vyzvala: Odejdi! Tehdy jsem si všimla, že se anděl na tu bytost temnot přímo dívá, takže se přes svou sílu nemůže hnout z místa. V bezpečí, v ochranitelské auře anděla, naplnilo náhlé poznání hrůzy a utrpení takového života moje srdce hlubokým soucitem. Stačila už myšlenka, že nějaká bytost musí za takových okolností vůbec existovat. Když vzhůru stoupala moje soucitná modlitba, objevila se těsně nade mnou postava našeho Pána a nějaký hlas mne vyzval, abych nad temnou postavou učinila znamení kříže. Poslechla jsem a bytost pomalu zmizela."

Nebeský koncert

"Od raného dětství jsem studovala hudbu," napsala Marjorii Johnsonové M. K. Thornleyová z Cromwallu, "to s sebou nejspíš také přináší schopnost interpretace vibrací ve formě a významu s pomocí zvuku. Dosud se tak dělo zřejmě na subjektivnější úrovni, jindy však opět skutečným vnímáním věcí a bytostí zvenčí, které ke mně nemají žádný osobní vztah… Během první světové války jsem musela hrát často na housle, i když jsem nikdy nebyla se svým přednesem naprosto spokojená, protože jsem měla ruce drsné od ostrých chemikálií a tvrdé práce v nemocnici, a navíc jsem nikdy neměla možnost před koncertem dostatečně dlouho cvičit. Roku 1915 mne přivezli do nějaké haly, kde jsem měla hrát. Velmi na mne zapůsobila krásná pěvkyně, která jasným hlasem zazpívala nějaký velikonoční hymnus. Zlatě, jako průsvitný jantar, se řinuly tóny z jejích rtů. Její zpěv se podobal projevu instrumentalistky, která každou jednotlivou notu přiřazuje vlastnímu řádu. Poselství tohoto hymnu jako by prýštilo přímo z jejího srdce a ona ho zprostředkovávala všem posluchačům. První sloka za doprovodu klavíru zněla jako sólo. Ke konci však vpadly do melodie další hlasy, což se v následujících slokách ještě stupňovalo, přičemž hlas pěvkyně jasně převzal vedení, i když to vypadalo, jako by ji doprovázelo stále více hlasů. Tato nepopsatelná harmonie se pak slila do neuvěřitelně nádherného chvalozpěvu. Hlavou mi samozřejmě proběhlo, zdali v zákulisí nejsou další zpěváci, možná nějaký neviditelný sbor. Plaše jsem se zeptala přítelkyně vedle sebe, ona však jen potřásla hlavou; žádné další hlasy neslyšela. Nemohu to vysvětlit, ale jsem nekonečně vděčná, že jsem směla ten zástup nebeských pěvců slyšet."

Setkání s Bohem

Následující zážitek pochází znovu od Emmy S. Kingové, která se roku 1944 účastnila vystoupení známé pěvkyně Marjorie Lawrenceové v Melbourne. Umělkyně při jednom koncertu v Mexiko City onemocněla obrnou, od té doby se však srovnala natolik, že mohla cestovat letadlem ve svém kolečkovém křesle a koncertovat po táborech a nemocnicích. Při koncertě, který Emma navštívila, musela Marjorie vystupovat vsedě, protože nohy měla ještě ochrnuté.

"Když byla připravena ke zpěvu, vzhlédla k jednomu úžasnému andělu hudby, který se vznášel vysoko nad posluchači uprostřed haly," líčí svůj zážitek Emma Kingová. "Mezi ní a touto bytostí vznikla dokonalá spolupráce a spolu s přijetím síly zazněla první nota. Když se zpěvem skončila, andělovi poděkovala dřív, než se uklonila publiku. Při obtížnějších partiích jejího programu spojení mezi ní a andělem sílilo, až při Brunhildinu loučení se Siegriedem se snášel stále blíže k pěvkyni a nakonec se vznášel přímo před ní na jevišti a předával jí svou sílu… Závěr tvořilo Halleluja. Pod kupolí se objevil obrovský anděl, vyzařující bílé světlo, a když hudba dosáhla svého vrcholu, utvořili menší andělé kruh pod vnějším okrajem kupole. Světlo, které z nich vycházelo a vypadalo jako bílý oheň, se jako požehnání sneslo na publikum." Emma Kingová měla pocit, že zažila něco, co musel kdysi prožít Händel, protože pak řekla svému příteli: "Myslím si, že jsem viděla před sebou celá nebesa a vznešeného Pána samotného."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu PHOENIX  v měsíci únoru 2008.