Modlitba je činnost, kterou může vykonávat každý nezávisle na tom, zda se modlí poprvé či po milionté.

Naskýtá se otázka, zda jsou modlitby některých lidí účinnější než ostatních. Existují dva odlišné názory. První tvrdí, že zkušenější mají větší úspěch.

Uvádíme příklad experimentu provedeného na Rejkjavické univerzitě profesorem psychologie Erlendurem Haraldssonem, při kterém bylo zjištěno, že zkušení léčitelé dosahují výrazně lepších výsledků než lidé, kteří se modlí jen příležitostně. Tato studie zmapovala schopnosti sedmi lidí ovlivňovat růst buněk droždí ve zkumavkách. Ze sedmi účastníků tři byli léčitelé a další čtyři studenti, kteří se o oblast léčení příliš nezajímali. Celkově bylo použito 240 zkumavek. Polovina z tohoto počtu byla umístěna před subjekty, jež se několikrát pokusili, pokaždé po dobu 10 minut, urychlit růst buněk droždí v roztoku mentální metodou své vlastní volby. Subjektům bylo zakázáno se zkumavek dotýkat či se k nim přiblížit na kratší vzdálenost. Po 24 hodinách změřil pracovník laboratoře množení buněk droždí v každé jednotlivé zkumavce kalorimetrem měřícím absorpci světla. Samozřejmě nevěděl, na které zkumavky se snažili subjekty působit a na které nikoliv. Po tomto měření došli výzkumní pracovníci k závěru, že mentální koncentrace (duchovní léčení) ovlivnila růst droždí. Analýza ukázala, že šance, že by šlo o náhodu, byly v poměru 2 : 100. Větší část pozitivních výsledků byla dosažena třemi léčiteli. Když jejich úspěšnost byla analyzována odděleně, šance, že by šlo o náhodu, byly v poměru 4 : 100. Mnoho dalších testů na stejné téma dokázalo, že lidé, kteří jsou zvyklí se modlit, dosahují lepších výsledků. Tyto studie tedy ukazují, že praxe je v duchovním léčení, jehož podstatou je modlitba, významným faktorem.

Modlitba je stavem mysli charakterizovaným pocity vnitřního klidu. Experimenty potvrzují, že jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících účinnost modlitby je láska. Díky ní má léčitel během léčení pocit, že on a jeho pacient tvoří jeden celek. Většina lidí se učí milovat celý svůj život. Možná, že naučit se modlit znamená naučit se milovat.

Druhý názor na účinek modlitby tvrdí, že modlitby všech jsou stejně účinné a že praxe není nutná. Tohoto názoru je i žena, která napsala autorovi následující dopis:

"Je chybné se domnívat, že praxe hraje během modlitby nějakou roli. Jediné, na čem záleží, je láska přicházející z našeho srdce. Neměli bychom si myslet, že duchovní a kněží mají na modlitbu patent – že jsou nahoře a my ostatní kdesi dole. Zdůrazníteli důležitost praxe, odradíte nováčky. Měli bychom se snažit ostatní podpořit a povzbudit, nikoliv je od modlení odradit." Faktor praxe existuje téměř ve všech lidských činnostech, od vaření až po kulečník. Řekneme-li, že praxe je v těchto činnostech důležitá, nikomu nebrání, aby se jim nezačal věnovat. Kdokoliv se může modlit, nezávisle na délce praxe. Důležitá věc je, abychom začali.

Každý souhlasí, že modlitba musí vycházet ze srdce a že musí být upřímná. Naznačuje to, že modlitba těch, jež se začali modlit teprve nedávno, může být účinnější, neboť je to pro ně cosi nového, nikoliv rutina. Je možné, že modlitba jednoho upřímného člověka může vydat za miliony bezmyšlenkovitých modliteb.

Modlitba působí na všechny živé věci

Účinky modlitby nejsou omezeny pouze na lidské bytosti. Bylo dokázáno, že modlitba působí prakticky na všechny živé věci – lidské bytosti, různé buňky a tkáně, zvířata, rostliny a organizmy i bakterie. Jak již bylo zmíněno, důkazů je celá řada a zahrnují více jak 130 experimentů. Některým lidem činí potíže výsledky těchto studií přijmout, neboť si nedokáží představit, jak se někdo může modlit za bakterii či jinou nižší formu života. Rozhodně to však není záhada pro miliony milovníků zvířat. Pro ně zvířata nejsou cosi "nižšího" než člověk. Některá náboženství jako hinduizmus přistupují ke zvířatům se stejným respektem, jaký projevujeme našim bližním. Vědci začali zkoumat vliv domácích miláčků na jejich pány. Tyto studie přináší zajímavé po znatky napomáhající porozumět modlitbě.

Aaron H. Katcher, jenž je lékařem na Pennsylvánské univerzitě, spolu se svými kolegy zjistil, že 98 % majitelů psů se svými psy hovoří, 75 % se domnívá, že jejich psi jsou citliví vůči jejich duševnímu rozpoložení a 28 % se jim dokonce svěřuje se svými potížemi.

Katcher věří, že pozitiva, která jsou důsledkem tohoto vztahu, se do jisté míry podobají pozitivům, jež přináší modlitba. Říká: "Je možné uvažovat o podobnostech mezi útěchou, již přináší modlitba, a útěchou, kterou přináší rozmluva s domácím miláčkem". Modlitba je často doprovázena senzorickými podněty, jakými jsou např. hudba, či vůně kadidla. Dialog se zvířetem je doprovázen hlazením, teplem a vůní. V obou případech hrají smysly důležitou roli. Anna Cainová, profesorka psychiatrické péče na Marylandské univerzitě v Baltimore, zkoumala sociologický vliv zvířat v šedesáti rodinách, které vlastnily domácí miláčky. Zjistila, že v řadě těchto rodin poté, co si pořídili nějakého zvířecího miláčka, trávili jejich členové více času společně, méně často mezi nimi docházelo k hádkám a ke slovním střetům. "Jedna žena dokonce v případě rodinných hádek používala svého psa," říká Cainová – "Přestaňte se hádat, škodíte našemu psovi," byla její oblíbená věta.

Dr. Herbert Benson z Harvardské univerzity zjistil, že modlitba může potlačit stress a snížit krevní tlak. Psy lze pokládat za čtyřnohou formu modlitby, neboť i jejich prostřednictvím lze dosáhnout těch samých výsledků. Nacházíme-li se v je jich přítomnosti, náš krevní tlak jde dolů, zjistil Katcher. Že psi boří překážky mezi lidmi, zjistil Peter R. Messent ze Střediska výzkumu zvířat v Leicestershire v Anglii, když požádal osm majitelů psů, aby šli na vycházku do parku – jednou se svým psem a jednou bez něj. Jeho asistenti sledovali reakce lidí, kteří je míjeli. K častějším kontaktům s těmito náhodnými chodci docházelo, jestliže majitelé psů měli své čtyřnohé miláčky s sebou. Mohou se zvířata modlit? Podstatou modlitby je láska, a tak odpověď může znít ano. Je-li tomu tak, může mít "zvířecí modlitba" léčebný účinek? Většina odborníků si je vědoma pozitivního vlivu zvířat na psychiku pacienta, avšak "psí modlitbu" by nejspíše nedoporučila. Řada majitelů domácích miláčků je však přesvědčena, že jejich pejsek či kočička jim pomáhá podobným způsobem jako modlitby druhých. Existuje nějaký racionální důvod, proč by měla být modlitba výhradně záležitostí lidských bytostí? Bude-li modlitba našich zvířecích miláčků potvrzena, stane se dalším krokem v demokratizaci modlitby. Až příště onemocním, pokusím se do modlitebních seznamů zahrnout co nejvíce pejsků, kteří mě mají rádi. Předsudky brání v uzdravování. V roce 1944 vážně onemocněl milovaný čtrnáctiletý pes veterinářky MUDr. Hilary Petitové v Sacramentu ve státě Kalifornia. Nebyl schopen stát a chtěl-li se pohybovat, musel se opírat o zeď či plot. Doktorka Petitová měla obavy, že trpí rakovinou. Před čtyřmi lety mu bylo odoperováno oko, neboť přilehlá tkáň musela být v důsledku rakoviny chirurgicky odstraněna. Nádor nebyl odstraněn celý a po operaci musel být pes ozařován. Rozšířila se rakovina do dalších částí těla a je příčinou stávajících potíží? Dr. Petitová léčila svého psa všemi dostupnými vhodnými léky, ale vše selhalo. Říká, co se stalo potom: "Když jsem již nevěděla, jak dál, jedné noci mne napadlo požádat o jakoukoliv pomoc, ať již se díky ní uzdraví, nebo mně pomůže rozhodnout se, že je načase, abych jeho trápení ukončila injekcí. Den poté, co jsem požádala o pomoc, udělal několik kroků, aniž by se musel opírat o plot. Další den udělal již nějakých dvacet kroků, poté se na chvíli opřel o plot a pak překonal vzdálenost od mého automobilu k bytu. Bez pomoci byl schopen se pohybovat alespoň šest týdnů." Nepochopitelný paradox je, že Dr. Petitová nebyla překvapivou změnou ve zdravotním stavu svého psa příliš nadšena. "Smutnou částí tohoto příběhu je, že mě to do jisté míry vyděsilo. Nebyla jsem schopna si jeho uzdravení vysvětlit svými znalostmi získanými během mých studií – částečně tomu tak bylo díky rychlosti uzdravení a z části proto, neboť jsem přestala se všemi léčebnými procedurami s výjimkou modlitby. V důsledku tohoto duševního zmatku jsem se třetí noc (druhou noc po jeho uzdravení) již nemodlila. Následující den se jeho stav neustále zhoršoval a po dvou týdnech jsem jeho trápení ukončila." Doktorka Petitová dále hovoří o svých po citech spojených s oněmi událostmi: "Když jsem se za něj začala modlit, udělala bych všechno proto, abych mu pomohla. Moje obvyklé představy o tom, co je a co není možné, ustoupily stranou. Pak mě však jeho uzdravení zcela zaskočilo a cosi ve mně ho odmítalo, přestože zlepšení jeho zdravotního stavu mně udělalo radost. V duchu jsem si říkala – to přece není možné. Když jsem se snažila usmířit svoji vědecky orientovanou levou stranu mozku se zcela nevědeckým uzdravením, pociťovala jsem strach z toho, co jsem udělala. Ten se pak promítl v mých činech. Přestože jsem pak své modlitby opakovala, nikdy již nebyly takové jako předtím, protože jsem se bála, že bych mohla zjistit, že pomocí modlitby je možné dosáhnout nevysvětlitelných výsledků." Stejně však tyto události doktorku Petitovou změnily: "V důsledku těchto událostí jsem začala zkoušet malé modlitby na malé věci. Když jsem například měla během operace nějaké potíže, řekla jsem si v duchu – Bože, pomoz mně – a v naprosté většině případů byla moje modlitba vyslyšena. Tyto události mně vedly k tomu, abych přehodnotila své dřívější postoje a abych se nově nabyté poznání snažila využívat pro dobro svých pacientů. Přestože náboženství v mém životě nehraje nejdůležitější roli, vždy jsem se zajímala o duchovní a nevysvětlitelné aspekty života. Vždy jsem se však domnívala, že tyto věci se mohou přihodit ji ným, nikoliv mně. Je v pořádku, je-li někdo schopen dělat zázraky. S tím nemám žádný problém. Z jakéhosi důvodu se však cítím velmi nesvá, uvědomím-li si, že tutéž věc mohu dokázat i já. Uvědomuji si, že je to neracionální." Autor pevně věří (a my všichni s ním), že lékaři se se svými obavami spojenými s modlitbou vyrovnají co nejdříve. Na příkladu doktorky Petitové vidíme, jak skepticky mohou lékaři na modlitbu reagovat.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 2/2008.