V předchozích dvou kapitolách jsme prostřednictvím knihy mexického autora a šamana Miguela Ruize nahlédli do tajů moudrosti starých Toltéků, moudrosti, jež otevírá člověku cestu k jeho skutečné svobodě. Seznámili jsme se s prvními třemi dohodami, které představují účinný prostředek jak tohoto cíle dosáhnout. V dnešním závěrečném díle si toltécký systém doplníme ještě poslední ze čtyř mocných dohod.

Čtvrtá dohoda: Vždy dělejme vše, jak nejlépe dovedeme

Za všech okolností dělejme všechno, jak nejlépe dovedeme, ne více a ne méně. Ale mějme na mysli, že naše nejlepší konání nebude v každém momentě stejné. Vše je živé a neustále se proměňuje, takže naše konání bude mít někdy vysokou kvalitu a jindy tak dobré nebude. Naše počínání závisí na tom, zda se cítíme zdraví, spokojení a odpočatí, anebo zda jsme rozhození, unavení či naštvaní. Nezávisle na okolnostech se vždy snažme dělat vše, jak nejlépe dovedeme. Ne méně – jinak se dostaví frustrace a my se budeme obviňovat. A ne více – budeme-li se moc snažit, ztratíme energii a výsledek nebude tak dobrý, jak by mohl být.

Ne méně, ne více…

Jednou se chtěl jeden člověk zbavit utrpení, a tak šel do buddhistické svatyně, aby nalezl někoho, kdo by mu pomohl. Šel za Mistrem a zeptal se ho: "Mistře, buduli meditovat čtyři hodiny denně, jak dlouho bude trvat, než dojde ke změně?" Mistr se na něho podíval a řekl: "Budeš-li meditovat čtyři hodiny denně, bude to trvat tak deset let." Muž přemýšlel, zda by to nemohl dělat lépe, a pak řekl: "Mistře, když budu meditovat osm hodin denně, jak dlouho pak bude trvat, než dojde ke změně?" Mistr na něho pohlédl a řekl: "Když budeš meditovat osm hodin denně, bude to trvat tak dvacet let." "Ale proč by mi to mělo trvat déle, když budu meditovat více?" zeptal se muž. Mistr odpověděl: "Nejsi zde proto, abys obětoval svou radost nebo život. Jsi zde proto, abys žil, abys byl šťastný a miloval. Dokážeš-li udělat to nejlepší, čeho jsi schopen, ve dvou hodinách, ale ve skutečnosti tím strávíš osm hodin, jen se unavíš, mineš vyvrcholení a nebudeš mít radost ze života."

Práce jako zdroj potěšení

Budeme-li konat vše, jak nejlépe dovedeme, prožijeme intenzívní život. Budeme výkonní a budeme se k sobě dobře chovat, protože budeme své rodině i komunitě odevzdávat to nejlepší. Ale to, co nás skutečně učiní šťastnými, jsou činy. Konat vše co nejlépe znamená být aktivní, ale ne proto, že čekáme odměnu, nýbrž proto, že to tak máme rádi, že nás takové jednání těší. Většina lidí chodí každý den do práce jen s myšlenkou na peníze, které dostanou. Ani se nemohou dočkat víkendu. Snaží se činům vyhýbat, takže nemohou dělat vše tak, jak nejlépe dovedou. Celý týden tvrdě pracují, trpí prací, trpí svou činností, protože cítí, že pracovat musí. Mají dva volné dny na to, aby si dělali, co chtějí. A co dělají? Snaží se jim uniknout. Třeba se opíjejí, protože nemají rádi sami sebe, svůj život, který vedou. Na druhé straně děláme-li něco jen proto, že se nám to líbí, aniž bychom za to očekávali odměnu, zjistíme, že budeme mít potěšení ze všeho, co podnikneme.

Jednat znamená být naživu

Pokud se snažíme dodržovat čtvrtou dohodu, náš vnitřní Soudce nemá šanci nás obvinit. Když jsme něco udělali, jak nejlépe to umíme, a Soudce se nás pokouší soudit podle naší Knihy zákona, odpovíme mu: "Dělal jsem to nejlépe, jak dovedu." V takovém případě nemáme čeho litovat. Tímto postojem získáme obrovskou vnitřní svobodu. Být činorodý znamená naplňovat život. Nečinnost je způsob, jímž život popíráme. Když jsme nečinní, můžeme např. celá léta vysedávat doma před televizí a dávat tak najevo, že se bojíme být naživu a vyjadřovat, co jsme. Můžeme mít v hlavě všelijaké nápady, ale bez akce nejsou k ničemu. Dobrým příkladem je příběh o Forrestu Gumpovi. Neměl žádné velké nápady, ale začal jednat. Byl šťastný, protože všechno dělal, jak nejlépe mohl. Aniž očekával nějakou odměnu, nakonec byl bohatě odměněn.

Začněme snít nový sen

Narodili jsme se s právem být šťastní, s právem na lásku a radost. Jsme živí, tak život vezměme a těšme se z něho. Nejlepší způsob, jak říci: "Děkuji ti, Bože," je nezabývat se minulostí a žít v přítomném okamžiku, právě tady a teď. Ať již nám život vezme cokoliv, nechme to být. Když se vzdáme minulosti, umožní nám to vychutnat sen, který se odehrává právě nyní. První tři dohody budou fungovat jen tehdy, budeme-li dělat vše, jak nejlépe dovedeme. Neočekávejme, že budeme vždy schopni nehřešit slovem, že nebudeme nikdy brát nic osobně, že si již nikdy nevytvoříme žádnou domněnku. Určitě však můžeme vždy dělat vše, jak nejlépe dovedeme. Při takovémto způsobu konání budeme sami se sebou spokojeni a naše návyky zneužívat slovo, brát věci osobně a vytvářet domněnky budou postupně slábnout.

Zničení starých dohod

Vidíme-li dvouleté, tříleté dítě, nacházíme v něm svobodného člověka. Proč je dítě svobodné? Protože dělá to, co chce. Je to divoký člověk. Stejně jako květina, strom nebo zvíře, které nebyly domestikovány a jsou divoké. Malé děti se nebojí vyjádřit, co cítí. Jsou tak pomilování hodné, že se jim dostává spousta lásky, doslova se v ní koupou. Vůbec se nebojí milovat. Nestydí se za minulost ani se nebojí budoucnosti. Co se ale stalo s dospělým člověkem? Máme Knihu zákona, velkého Soudce a Oběť, jež vládnou nad naším životem a znemožňují nám být tím, kým skutečně jsme. Podívámeli se na své životy, vidíme, že většinu času děláme něco, abychom potěšili jiné, aby nás druzí přijímali. To je to, co se stalo s naší svobodou. Mnozí z nás si navíc ani neuvědomují, že nejsou svobodní. Nikdy nepřijdou na to, že jejich mysl ovládají Soudce a Oběť, a proto nemají šanci se osvobodit. Prvním krokem k osobní svobodě je proto uvědomění.

Vědomí vlastní nesvobody

Uvědomění je vždy prvním krokem, protože pokud k němu nedojde, pak zde není nic, co bychom mohli změnit. Jestliže si neuvědomíme, že naše mysl je plná ran a emocionálního jedu, nemůžeme začít s nápravou a budeme dál trpět. K utrpení však není žádný důvod. Uvědomíme-li si to, vzbouříme se a řekneme si: "Už toho bylo dost!" Můžeme pak začít hledat způsob, jímž bychom změnili svůj osobní sen. Jestliže začneme tento sen rozebírat a zkoumat, zjistíme, že jsme celá léta trpěli zbytečně, neboť systém víry, který byl vložen do našich myslí, je založen na lžích. Je tedy důležité, abychom ovládli svůj vlastní sen – proto se Toltékové stali mistry snu. Náš život je manifestací našeho snu, je to umění. Mistři snu vytvářejí z života mistrovské dílo, kontrolují sen vlastní volbou. Být Toltékem je způsob života, v němž nejsou žádní vůdci ani žádní podřízení, v němž má každý svou pravdu a žije podle ní. Tolték je moudrý, divoký a svobodný.

Umění proměny

Již dříve jsme si řekli, že sen, ve kterém nyní žijeme, je důsledkem vnějšího snu, jenž upoutává naši pozornost a vyživuje všechny naše názory. Proces ochočování můžeme nazvat snem první pozornosti, neboť takto byla naše pozornost využita poprvé – k vytvoření prvního snu našeho života. Jedním ze způsobů jak změnit názory je soustředit pozornost na všechny stávající dohody a předělat je. K tomu použijeme svou pozornost podruhé. Rozdíl oproti prvnímu případu je v tom, že nyní již nejsme nevinní. Když jsme byli dětmi, bylo to jiné, neměli jsme jinou volbu. Nyní je na nás, abychom si vybrali, v co věřit a v co nevěřit. Prvním krokem je uvědomit si mlhu v naší mysli – to, že celé drama našeho života je důsledkem toho, v co věříme, a že to, v co věříme, není skutečné. Dále si musíme uvědomit všechny omezující, na strachu založené názory, které vedou k tomu, že jsme nešťastní. Udělejme si seznam všech našich dohod. Toltékové tomu říkají umění proměny. Jde o to změnit názory, jež nám působí utrpení, a nově naprogramovat mysl. Každou dohodu, která vede k utrpení, musíme nahradit novou dohodou, jež nás učiní šťastnými. Tento proces je pomalý, musíme tedy trpělivě postupovat krok za krokem. Způsob, kterým nyní žijeme, je výsledkem dlouhé řady let ochočování. Nelze proto očekávat, že se jej zbavíme ze dne na den.

Odpuštění je klíčem ke svobodě

Lidská mysl je stejná jako naše pokožka. Dotkneme-li se zdravé kůže, je to báječný pocit. Dotkneme-li se zanícené rány, bude to bolet, takže si tuto ránu budeme chtít zakrýt, abychom ji chránili. A teď si představme, že všichni lidé mají takové zanícené rány. Nemohou se navzájem dotýkat, protože je to bolí. Každý člověk má emocionální tělo pokryté zanícenými ranami. Každá rána je nakažená jedem, jako je nenávist, zlost, závist a smutek. Nespravedlivý čin otevře ránu v mysli a my reagujeme emocionálním jedem, protože "víme", co je spravedlivé a co ne. Lidé trpí duševní chorobou, které se říká strach. Někdy jsou rány tak bolestivé, že se zdá být lepší přerušit kontakt s vnějším světem. Pokládámeli stav mysli za nemoc, pak vězme, že existuje i léčba. Nejprve potřebujeme pravdu, jíž bychom rány otevřeli, aby jed vyšel ven a postižená místa se zahojila. Jak to uděláme? Odpustíme všem, o nichž se domníváme, že nám ublížili, a to nikoliv proto, že by si odpuštění zasluhovali, ale protože se máme natolik rádi, že nechceme dále platit za nespravedlnost. Odpuštění je jedinou cestou k léčbě. Nejprve odpustíme rodičům, sourozencům, přátelům a Bohu. Pak můžeme odpustit i sami sobě. Jakmile to učiníme, zmizí z naší mysli sebeodmítání. Objeví se sebeláska, která nám umožní přijímat se takoví, jací doopravdy jsme. A právě toto je počátek skutečně svobodného člověka…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2009.