Bráníme se životu. Být naživu vzbuzuje největší strach, jaký lidé znají. Více než smrti se obáváme rizika žít a vyjádřit, kým skutečně jsme. Naučili jsme se žít tak, že zkoušíme uspokojit požadavky druhých, neboť se bojíme toho, že budeme odmítnuti. Chceme-li být doopravdy šťastní, je třeba postavit se tomuto světu falešných iluzí.
První dohoda: Nehřešme slovem
Tato dohoda je nejdůležitější a je rovněž nejtěžší ji dodržovat. Zní velmi prostě, ale je v ní obrovská síla. Slovem vyjadřujeme tvůrčí schopnosti, vyjevujeme jím své úmysly. To, o čem sníme, co cítíme a co skutečně jsme, je vyjádřeno slovem. Slovo je nejmocnějším nástrojem, který jako lidé máme. Ale stejně jako má meč dvě ostří, dokáže i naše slovo vytvořit ten nejkrásnější sen, anebo vše okolo nás zničit. I jediné slovo může být tak mocné, že změní životy milionů lidí. Vzpomeňme na Hitlera, který vedl zemi do války pouhou silou svého slova. Přesvědčil jiné, aby se dopouštěli těch nejzrůdnějších násilných činů. Nehřešit slovem znamená nepoužívat slovo proti sobě samému. Řekneme-li někomu, že je hloupý, vypadá to, že jsme použili slovo proti němu. Ve skutečnosti jsme však použili slovo proti sobě, neboť dotyčný nás kvůli tomu začne nenávidět a jeho nenávist není pro nás ničím dobrým. Pokud se máme rádi, vyjádříme tuto lásku při vzájemných stycích s ostatními a náš čin poté vyvolá podobnou reakci. Nehřešit slovem znamená správné využívání naší energie – ve směru pravdy a lásky k sobě. Uzavřemeli se sebou dohodu, že nezhřešíme slovem jen s tímto úmyslem, bude z nás vycházet pravda a zbavíme se veškerého emocionálního jedu, který v nás byl.
Pomluva
Pohlédněme na každodenní lidské kontakty a představme si, kolikrát asi "začarujeme" někoho jiného svým slovem. Za čas se z toho stává nejhorší podoba černé magie, které se říká pomluva. Dohoda nás naučila, jak pomlouvat. Když jsme byli dětmi, slyšeli jsme, jak dospělí kolem nás neustále někoho pomlouvají a bez okolků vyjadřují své názory o druhých lidech, a to dokonce i o těch, které vůbec neznali. Emocionální jed byl předán společně s názory a my jsme se naučili pokládat to za normální způsob komunikace. Přirovnáme-li lidskou mysl k počítači, je pomluva jako počítačový virus. Virus je kusem počítačového jazyka napsaného ve stejné řeči jako jiné kódy, ale s úmyslem uškodit. Tento kód je vpašován do programu počítače, když to nejméně čekáme. Poté přestane fungovat, neboť kódy jsou natolik promíchány s konfliktními zprávami, že se nedopracujeme použitelných výsledků. Lidská pomluva pracuje stejným způsobem. Jeden kousek zavádějící informace může zničit komunikaci mezi lidmi, způsobit, že každý člověk, kterého se dotkne, bude nakažen a nakazí další. Představme si například, že ve škole dostaneme nového učitele. Předem se už na něj těšíme. Pak však potkáme někoho, kdo nám řekne: "Ten učitel, to byl takovej namyšlenej hlupák! Vůbec nevěděl, o čem mluví, dej si na něj pozor!" Tato slova a jejich emocionální kód se do nás vryjí, ale neuvědomíme si, co k tomu dotyčného motivovalo, když nám to říkal.
Užívejme slovo ke sdílení lásky
Léta nás pomlouvali a zaklínali pomocí slov jiní lidé. Léta jsme totéž činili sami sobě. Často jsme si například říkali: "No tedy! Jsem pěkně tlustej a ošklivej. Stárnu…jsem hloupej a nic nepochopím…" atd. atd. Musíme začít chápat, co je slovo a co dělá. Pokud porozumíme první dohodě, začneme si uvědomovat, jak se vše v našem životě mění. Nejprve se změní způsob, jak zacházíme sami se sebou, a později i způsob, jímž zacházíme s jinými lidmi. Když nebudeme hřešit slovem, poskytne nám to rovněž imunitu vůči tomu, aby nás někdo negativně "očaroval". Negativní idea vstoupí do naší mysli jen tehdy, když je tam pro ni úrodná půda. Míru čistoty svého slova můžeme měřit úrovní své sebelásky. Jak moc se máme rádi a jaké máme o sobě pocity, je přímo úměrné kvalitě a integritě našeho slova.
Druhá dohoda: Neberme si nic osobně
Ať se děje kolem nás cokoliv, neberme si to osobně. Když například na ulici potkáme člověka a ten nám řekne: "Ty seš ale pitomec," aniž by nás znal, není to o nás, ale o něm. Jestliže si to vezmeme osobně, pak snadno uvěříme, že jsme pitomci. Možná si pak pro sebe pomyslíme: "Jak to ví? Je snad jasnovidec nebo každej vidí, jakej jsem pitomec?" Bereme to osobně, protože souhlasíme s čímkoli, co se řekne. V tom okamžiku se ocitáme v pasti, do níž nás zavedl pocit osobní důležitosti. Osobní důležitost je výrazem maximálního sobectví, neboť vychází z domněnky, že všechno se týká nás. V průběhu výchovy – našeho ochočování – jsme se naučili brát všechno osobně, myslíme si, že jsme za vše zodpovědní. Avšak nic z toho, co jiní lidé dělají, nedělají kvůli nám. Dělají to kvůli sobě. Všichni žijí ve vlastních snech, ve vlastní mysli; nacházejí se ve zcela odlišném světě, než je ten náš. I když se nějaká situace jeví jako osobní, i když nás druzí přímo urážejí, nemá to s námi nic společného. To, co říkají a dělají, je v souladu s dohodami v jejich myslích. Jejich názory pocházejí z naprogramování, kterého se jim dostalo v průběhu ochočování. Pojímání věcí osobním způsobem z nás činí snadnou kořist těchto predátorů, kteří snadno upoutají naši pozornost a pak nás začnou zahlcovat emocionálním jedem.
Chaos v naší mysli
Také názory, které máme o sobě, nejsou nezbytně pravdivé; proto nemusíme brát vše, co nám probíhá hlavou, osobně. Mysl má schopnost přijímat i informace, které přicházejí z jiných říší. Žije ve více než v jedné dimenzi. Mohou být období, kdy máme nápady, jež nevznikají v naší mysli, ale které naše mysl vnímá. Máme právo těmto hlasům věřit nebo nevěřit, máme právo nepřijímat je osobně. Mysl může naslouchat sama sobě a rozmlouvat sama se sebou. Když hovoří současně tisíc částí naší mysli, je to problém. Toltékové tomuto zmatku říkají mitote.
Mitote můžeme přirovnat k obrovskému tržišti, kde hovoří a smlouvají tisíce lidí najednou. Každý má jiné myšlenky a pocity, jiný názor. Každá dohoda je samostatná bytost s vlastní osobností a vlastním hlasem. Existují konfliktní dohody, jež se staví proti jiným dohodám, až z toho v mysli vznikne válka. Mitote je důvodem, proč lidé pořádně nevědí, co chtějí.
Jestliže učiníme z této druhé dohody návyk, zjistíme, že nás už nic nemůže dostat zpátky do pekla. Když nebudeme brát nic osobně, dostane se nám obrovského množství svobody.
Třetí dohoda: Nevytvářejme si žádné domněnky
Máme sklon vytvářet si o všem domněnky, v jejichž pravdivost bezmezně věříme. Vytváříme si domněnky o tom, co jiní lidé říkají nebo dělají, bereme to osobně, a pak je obviňujeme a reagujeme tak, že svými slovy vysíláme jed. Zákonitě si tak vždy koledujeme o nějaký problém. Velká mitote v naší mysli vytváří spoustu chaosu, který vede k tomu, že nevnímáme věci tak, jak jsou. Jsme navyklí snít, aniž bychom byli zakotveni ve skutečnosti. Vidíme a slyšíme jen to, co chceme. Když vyjde pravda na povrch, praskne náš sen jako bublina a my zjistíme, že všechno je úplně jinak. Jdeme třeba po ulici a potkáme člověka, kterého tajně milujeme. On se na nás usměje a jde si dál svou cestou. Na základě tohoto jediného prožitku si pak můžeme vytvořit spoustu domněnek. Začneme si například myslet: "Ten člověk mě má doopravdy rád." V naší mysli se začne vyvíjet vztah. Možná se v tomto fantastickém světě s dotyčným dokonce zasnoubíme, celá fantazie je však pouze v našem osobním snu.
Často si vytváříme domněnky, že náš partner ví, co si myslíme, a že nemusíme říkat, co vlastně chceme. Předpokládáme, že bude dělat to, co chceme, protože nás dobře zná. Když to nedělá, cítíme se zraněni a říkáme si: "Jak se mohl takhle zachovat? Měl to přece vědět."
Každý žije svůj vlastní sen
Vytváříme si domněnku, že každý vidí život stejně jako my. Z tohoto důvodu máme strach být uprostřed jiných sami sebou. Protože si myslíme, že nás každý bude soudit, dělat z nás oběť, zneužívat nás a obviňovat, jako to děláme my sami. Proto se zavrhneme ještě dřív, než mají příležitost udělat to druzí. Tak funguje lidská mysl. Když vstupujeme do vztahu s někým, koho máme rádi, musíme často sami sobě potvrzovat, proč toho člověka máme rádi. Vidíme jen to, co chceme vidět, a popíráme, že má vlastnosti, které se nám nelíbí. Lžeme sami sobě, abychom se utvrdili, že máme pravdu. Jednou z nejčastějších domněnek je: "Má láska toho člověka změní". Pak se něco mezi námi stane a my se cítíme zraněni. Nyní musíme ospravedlnit svou emocionální bolest a obvinit jiné za svou volbu. Představme si den, kdy si přestaneme vytvářet domněnky o svém partnerovi a nakonec i o každém jiném člověku v našem životě. Náš způsob komunikace se zcela změní a naše vztahy již nebudou trpět konflikty vytvářenými chybnými domněnkami. Způsob, jímž se můžeme vyvarovat vytváření domněnek, je klást otázky. Mějme odvahu ptát se na to, co chceme vědět. Pokud něčemu nerozumíme, je lepší se zeptat a udělat si jasno, než si vytvořit nějakou domněnku. Poté budeme komunikovat přesně a jasně, bez emocionálního jedu. Bez vytváření domněnek bude naše slovo bez hříchu.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2008.
