Železniční doprava ve Švýcarsku je příklad dokonalosti. Šlape jako pověstné švýcarské hodinky. Mimo pohodlí poskytuje návaznost i na ostatní dopravní spojení. Dopravní systém jaký je možno si jen přát. Každý Švýcar jede ročně asi 40 krát vlakem. Zatímco Rakušan asi 23 krát a pro úplnost Čech asi 18 krát za rok. V železničním cestování jsou Švýcaři mistry Evropy. Ve spojení s alpskou krajinou nabízí Ledovcový expres nezapomenutelné zážitky.

Nejpomalejší rychlík světa

Jeho jméno je Ledovcový expres a je čím dále tím oblíbenější. I když celá trasa ze Zermatu do Svatého Mořice trvá necelých 8 hodin a jízdenka stojí více než běžný železniční lístek na stejně dlouhé trati, turisté a fandové cenu rádi zaplatí.

Co je zajímavého na takovém vlaku? Tak od začátku. Nejdříve je třeba si zakoupit lístek. Rezervace je povinná. Zlí jazykové říkají, že při výši jízdného jako kdyby se sčítala délka tratě, dosažená nadmořská výška během jízdy a panoramatický výhled. Pro projetí necelých 300 kilometrů je třeba počítat s částkou blížící se 100 euro. Po absolvování trasy se všichni shodují na jednom. Za to, co viděli, a prožili to nebyla nijak vysoká cena. Každý z cestujících dobře vidí na ubíhající krajinu. Boční stěny vlaku, celého natřeného červeně, jsou prosklené a hrany kovu zabraňují ve výhledu minimálně. Jezdí se přesně podle jízdního řádu. Jakmile se ručička ukazující vteřiny na hodinách přiblíží ke dvanáctce, průvodčí zapíská, dveře vlaku se zavírají a vlak se vydává na cestu. Průměrná rychlostí je asi 36 kilometrů za hodinu. Komfortní vlak jede skrz část země, kde se prolínají přírodní krásy s horskými lesy, tichá alpská luka s šumícími potoky a vše jako na běžícím pásu doplňují malebná údolí. Ledovcový expres má jedno nej. Všichni železniční fandové vědí, že železniční spojení Moskva – Vladivostok se pyšní nejdelším železničním spojením světa. I laikové vědí, že evropský Orient expres je světovým symbolem luxusu na kolejích. Teď všichni čtenáři budou vědět, že Ledovcový expres je nejpomalejší rychlíkem nejen Švýcarska, ale i ve světě. Doba 20. let minulého století se nesla ve znamení nadšených alpinistů a především bohatší společnost z celého světa objevila šarm švýcarských Alp. Kdysi zapomenuté horské vesničky Zermatt a Svatý Mořic se přetavily během pár let v mondénní města. Na to reagovaly tři železniční společnosti zodpovědné za železniční spojení mezi západem a východem Švýcarska a rozhodly se využít probouzejícího se turizmu a v roce 1930 otevřely trať spojující kanton Vallis s kantonem Graubünden.

Start před téměř 80 lety

Dnešní městečko Zermatt byla malá pastevecká víska. Díky Matterhornu, který se svou noblesou stal vyhledávaným místem turistů, a díky Ledovcovému expresu je dnes městečko místem, kde turistická sezóna trvá celý rok, v zimě lyžařská a v létě horolezecká a po celý rok výletnická.

Dne 23. června 1930 v 7. 30 hodin vyrazil ze Zermattu směrem ke Svatému Mořici Ledovcový expres. Nabídka cestovat platila jen pro zvané. Celkem 70 pozvaných hostů se za 11 hodin ocitlo ze Zermattu ve Svatem Mořici. Do roku 1981 jezdil Ledovcový expres přes průsmyk Furka v nadmořské výšce 2162 metrů.

Horská trať ze stanice Oberwaldu do stanice Realp byla sjízdná jen ve 4 letních měsících. Jen 4 měsíce se jezdilo krajinou věčného sněhu a ledu. V ostatních měsících roku měl Ledovcový expres pauzu. Jízda s Ledovcovým expresem není zážitek jen pro železniční fanoušky. Jízdu přes desítky mostů, desítky tunelů a tři vysokohorské průsmyky ocení i klasický turista.

Zpočátku se expresem dopravovalo za rok ze Svatého Mořice do Zermattu nebo v opačném směru kolem 10 tisíc turistů. To bylo v době, kdy v soupravě byl jeden jídelní vůz, přes Oberalppasshöhe jej tahala parní lokomotiva. Za zmínku jistě stojí, že návrh na prosklený expres speciálně pro tuto trasu vyprojektoval italský návrhář automobilových karoserií Pininfarina.

Start je pod ostrým zubem Matterhornu

Vybral jsem si start v Zermattu. Vyráží se brzy po sedmé hodině ráno. Asi nikomu z cestujících se nepodaří vidět Matterhorn. Není to proto, že by bylo ráno zahaleno v mlze. I kdyby tomu tak nebylo, blýskne se údajně jen třikrát, a to na velmi malý okamžik a nikdy ne v plné kráse. Vždy z něho něco chybí.

Ze stanice Zermattu trať stále klesá. Sotva zmizí městečko a skály kolem trati z dohledu, objeví se vinice. Ano, vinná réva v nadmořské výšce dobrých 1000 metrů. Údajně výše nikde jinde v Evropě vinice nejsou. Za hodinu a půl už zastavujeme v Brigu, odkud přes Simplonský tunel vede spojení do Itálie. Nemohu si odpustit jednu historickou vzpomínku. Tady se zastavil před více než 200 lety jeden slavný Francouz, když táhl do boje. Ano, Napoleon Bonaparte zde překonal Alpy. Ledovcový expres se vydává na další cestu. Z reproduktoru jsou cestující upozorňováni německy, anglicky, francouzsky a italsky na zajímavosti, které je možno přes skla vagonů vidět a jež stojí za zhlédnutí. Ze zážitku z krajiny vytrhne mladá servírka a nabídne valliský talíř. Dříve pro posilnění tělesné schránky byly dvě možnosti, restaurační vůz nebo minibar. Od roku 2006 se jídlo servíruje přímo u cestujícího. Jsou to různé kombinace od polévky přes maso s přílohou, ale i šunka, okurka, zelenina, zákusek a ke všemu je pivo nebo víno. V každém případě vás upoutají "pokroucené," jiní turisté tomu říkají zkosené, nožičky skleniček. Proč tomu tak je? Důvod je praktický. Nechají se natáčet podle potřeby, pardon podle velikosti stoupání tratě. Tím se zabraňuje na měnícím se sklonu případnému vylití vína ze skleniček.

Vzhůru na ledovec

Ledovcový expres je produktem moderní technologie, cíleného marketingu a pověstné švýcarské přesnosti a kvality. Klimatizace, pohodlí a čistota jsou samozřejmostí.

Přispěly k tomu především investice do infrastruktury, klimatické a panoramatické vozy, exkluzivní služby, jídlo servírované až k sedadlu, organizace zvláštní jízdy a pestrá paleta paušálů a zajištění místenky zpočátku poštou a dnes poštou elektronickou. Při jízdě Ledovcovým expresem zažije cestující svit slunce a zanedlouho hustou chumelenici. Jedu Ledovcovým expresem a žádný ledovec jsem dosud neviděl. A musím jedním dechem dodat, že ani neuvidím. Od roku 1973 -1982 se podařilo vybudovat Furka – tunel a od roku 1982 začal Ledovcový expres jezdit celoročně.
Do roku 1981 vystoupal Ledovcový expres okolo Rhônského ledovce k průsmyku Furka do nadmořské výšky 2162 metrů. Právě mezi stanicemi Oberwald do Realp bylo možno vidět Rhônský ledovec. Dnes, a to trvá už od roku 1981, po vybudování Furka – tunelu už rhônský ledovec není vidět. Pro úplnost je třeba dodat, že to byl to právě on, který dal Ledovcovému expresu svoje pojmenování. V originálu se Ledovcový expres jmenuje "Glacier express" podle francouzského glacier, což znamená ledovec.

Kdo si nechce nechat ujít pohled na ledovec, musí vystoupit. Obvykle se doporučuje v železniční stanici Andermatt a vydat se na horskou túru k Rhônskému ledovci.

Na Oberalppasshöhe

Po několika minutách po výjezdu ze stanice Andermatt pocítíte, že se podlaha naklonila více, než tomu bylo předtím. "Výstup" na Oberalppass ve výšce 2033 metů nad mořem lze dosáhnout jen pomocí ozubnice. Tam se setkáte se sněhem i v létě. Mně se to povedlo na konci června. Tam jsem udělal i následující zkušenost. Na Oberalppasshöhe je klasická zastávka. Důvod pro mne k "udělání" fotografie.

To si nemohu nechat ujít. Expres dosáhl nejvyšší nadmořské výšky. Fotografuji a najednou slyším pískot. Nikdo jiný venku není jen já. Pochopil jsem, zdržuji. Pan průvodčí mě drží otevřené dveře vagonu. Sotva nastoupím, vlak se dává do pohybu. Na moje kroucení hlavy se průvodčí mimickou mluvou diví, proč to nechápu. Aniž se na něco ptal, vysvětluji, že u nás na dráze nejdříve pískne a počká, až všichni nastoupí a pak se jede. Pan průvodčí mi rozhozením rukou naznačil, že jiný kraj jiný mrav. A pak přece jen promluvil: "Jste ve Švýcarsku. Přesnost je první ze zásad Ledovcového expresu. Na náš pravidelný příjezd čekají po trati další přípoje. Pochopte, že naše trasa je dlouhá kolem 300 kilometrů. Víte, kolik máme vlakových přípojů?" "Nevím, ale jistě mnoho." Vlastně nic jiného se nedalo říci. A průvodčí zakončuje rozhovor. "Jednal jsem s vámi gentlemansky, počkal jsem, až nastoupíte. Mám zkušenosti, že Evropané nejsou disciplinovaní. A vy nevypadáte, že jste přijel z Japonska." Nezbývá než se omluvit a poděkovat. A v očích pana průvodčího jsem měl zřejmě číst: "Vidíte, že je to pochopitelné." Já jsem však četl: "Vidíte, že to jde, když se chce."

Do Vietnamu a zpět

Elektrizace trati z Oberwaldu do Disentisu, kde začíná Rhätská dráha, odsunula parní lokomotivy, které zajišťovaly dopravu před elektrizací tratě přes nejvýše položená místa na nepotřebnou kolej. Některé lokomotivy z celkového počtu 10 kusů byly sešrotovány, jiné zapůjčeny jiným ozubnicovým drahám ve Švýcarsku, nebo prodány přímo jiným drahám. Jedna z nich skončila v muzeu ve městě Blonay – Chamby. Jednu lokomotivu v roce 1956 smetla lavina. Dvě z nich skončily, jsme časově těsně po 2. světové válce, v tehdejší Indočíně, dnešním Vietnamu. Tak obstarávaly dopravu na ozubnicové trati Song Pha až do roku 1975. Pak byly vyřazeny z provozu. V roce 1972 nebyla v provozu už ani jedna parní lokomotiva. V roce 1983 si vzal Obervalliský železniční amatérský klub do hlavy znovu oživit zvláštní jízdy – nostalgické jízdy přes Oberpasshöhe pomocí parních lokomotiv. Klub měl štěstí. V roce 1985 objevil švýcarský geolog Dieter Meyer-Rosa ve Vietnamu 4 lokomotivy. Dvě byly z původní dráhy přes Furku a dvě, které byly do Vietnamu dodány přímo lokomotivkou ve Winterthuru. Pod heslem "Back to Switzerland" se podařilo lokomotivy dopravit zpět do Švýcarska. Byly sice v dezolátním stavu, ale byly to původní lokomotivy. Ze čtyř lokomotiv se podařilo sestavit a dát do provozu jen dvě. Další dvě posloužily na náhradní díly. Lokomotivy byly černě natřeny, tedy původní barvou, a nastoupily na jízdy nostalgických vlaků.

Zážitek zvláštního druhu

Na nádraží v Disentisu končí Matterhorn – Gotthardbahn a soupravu přebírá Rhätská dráha. Mezi Reichenau a Ilanem se projíždí soutěskou řeky Rýna, které se oficiálně říká švýcarský Grand Caňon. Po stranách soupravy se zdvíhají vápencové skály a z vlaku se zdá, že až do nebe. Soutěsku lze projet jen dvěma dopravními prostředky, a to vlakem a nebo na nafukovacím člunu po vodě.

Na foto-fanoušky čeká nejhezčí a nejspektakulárnější stavební dílo na celé trati – kamenný, celých 65 metrů vysoký Landwasser viadukt se 6 kamennými oblouky. Chcete–li udělat foto kroutícího se vlakového hada, tak nejlepší místo je na konci vlaku. Není to nejvyšší, ani nejdelší viadukt na světě, ale jistě nejfotografovanější viadukt v železničním světě naší planety. Landwasser viadukt se stal symbolem Rhätské dráhy. Podél železniční tratě na Rhätské trati vede naučná informativní turistická stezka, kde jsou tabulky, které seznamují s historií tratě.

Krása a bohatství

Za sedm a půl hodiny vlak zastaví ve Svatém Mořici. Z místního vlakového rozhlasu naposledy, než se s vámi rozloučí společnost provozující Ledovcový expres, uslyšíte: "Jste u cíle cesty. Ledovcový expres se s vámi loučí a těšíme se na další shledání na palubě Ledovcového expresu." Léčivé prameny ve Svatém Mořici fungují od roku 1500 před naším letopočtem, tedy od doby bronzové. Zato turizmus je mladšího data a datuje se rokem 1859, kdy se ve Svatém Mořici objevil první lyžař. Turismus přinesl do kraje razantní ekonomický rozvoj. Ve 30. letech minulého století se objevila další turistické atrakce, Ledovcový expres. A od té doby, jak si historie vzpomíná, se zde setkávají ty nejkrásnější ženy a ti nejbohatší muži světa. Svatý Mořic je mondénní město a k jeho světové slávě přispívá i Glacier express.

Tah manažerů

V roce 1984 dopravoval, a lepší to nebylo ani v předešlých letech, Ledovcový expres necelých 90 tisíc turistů za rok. Pak se do toho dali obchodní manažeři. Byli pozváni novináři z celého "cestovatelského" světa, tedy Japonska, USA a Evropy a ubytováni v luxusním hotelu ve Svatém Mořici. Podnikli jednu jízdu Ledovcovým expresem a byly jim nabídnuty pamětihodnosti a exkurze do různých přitažlivých míst, kterými Ledovcový expres projíždí jako "továrny" na výrobu sýra, nebo čokolády. Nebylo zapomenuto ani na bankovní sejfy. Novináři podnikli svoji expedici na přelomu února a března 1985. Všechny deníky, které vyslaly svoje novináře, včetně New York Times, referovaly o Ledovcovém expresu na prvních stranách. Výsledek se dostavil. V letní sezóně téhož roku bylo Ledovcovým expresem přepraveno necelých 185 tisíc turistů. Tedy více než dvojnásobek. Tím to neskončilo. "Nával" na Ledovcový expres trvá dále. V průměru se jím přepravuje asi 250 tisíc cestujících ročně. Ledovcový expres díky moderní technologii a celkovému marketingu přispěl k nezaměnitelnému turistickému prostředku té nejvyšší kvality. Jízdenku na Ledovcový expres si je možno koupit na vybraných evropských nádražích. Bez rezervace, a ta se dělá i měsíce dopředu, nemáte v sezoně na svezení Glacier Expressem téměř žádnou šanci.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2008.