Když mi bylo deset let, byl to první rok, kdy všichni v naší rodině měli práci. Táta sice přišel o řádné zaměstnání, ale našel si práci lakýrníka a tesaře, takže pracoval různě po celém městě.

Maminka šila kostýmy na maškarní plesy a pekla koláče pro dobře zaopatřené lidi a já po škole a o víkendech pracovala pro paní Brennerovou, sousedku, která se věnovala chovu kokršpanělů. Chodila jsem tam moc ráda, zvlášť když mi svěřila péči o hravá štěňata a jejich krmení. Pyšně jsem předávala svůj výdělek mamince, abych nějak vypomohla, ale práce mě tak bavila, že bych ji vykonávala i bez odměny. V těch "těžkých dobách" mi ke spokojenosti stačilo oblečení z bazaru a vybledlé džíny. Zamávala jsem na rozloučenou štěňatům, která odcházela do nóbl rodin bez sebemenší lítosti. Ale to všechno se změnilo, když do štěněčího domu přibyl vánoční vrh. Tahle šestice štěňat byla poslední k odběru před Vánocemi.

Už při prvním krmení mi srdce udělalo přemet. Jedno bílozrzavé štěně se smutnýma hnědýma očima vrtělo ocáskem a vrhlo se ke mně, aby mě pozdravilo. "Vypadá to, že už jste kamarádi," řekla paní Brennerová se smíchem. "Vezmi si na starost krmení." "Koleda," zašeptala jsem a držela jsem štěně blízko u srdce; hned jsem poznala, že ta fenka je výjimečná. Každý následující den se mezi námi vyvíjelo nevysvětlitelné pouto. Vánoce se blížily a jednou jsem u večeře dopodrobna vykládala, jak zvláštní vlastnosti Koleda má – už snad posté. "Poslouchej, kamarádko," tatínek odložil vidličku. "Možná jednou budeš mít svoje štěně, ale teď jsou hodně špatné časy. Víš, že jsem přišel o práci u podniku. Kdyby si tenhle měsíc neobjednali předělání kuchyně, nevím, co bychom si počali. "Já vím, tati, já vím," zašeptala jsem. Jeho bolestný výraz ve tváři mě přímo trýznil. "Tenhle rok to budeme muset nějak vydržet," povzdechl si.

Na Štědrý den už zbyla jenom Koleda a jeden velký pes. "Přijdou si pro ně později," vysvětlila mi paní Brennerová. "Znám tu rodinu, která si vezme Koledu," pokračovala. "Užije si velmi, velmi lásky." Nikdo ji nemůže mít tak rád jako já, pomyslela jsem si. "Mohla bys přijít zítra ráno? Budu odstavovat další štěňata, takže bude potřeba zamést podlahu a připravit podestýlku pro nový vrh. Byla bys tak laskavá a nakrmila také psy v psinci? Budu mít dům plný hostů. A řekni tátovi, ať se s tebou zastaví. Potřebuji trochu upravit dvířka u kuchyňské linky." Přikývla jsem, stěží schopna soustředit se na její slova. Nová štěňata budou roztomilá, ale žádné už nikdy nebude jako Koleda. Představa, že moje štěně bude vychovávat někdo jiný, mi připadala nesnesitelná. O Vánocích ráno jsme po návštěvě bohoslužby otevřeli skromné dárky. Maminka předvedla model zástěry, kterou jsem vyrobila v hodinách nauky o vedení domácnosti, jako by na sobě měla večerní toaletu z Paříže. Tatínek vysloveně jásal nad řemínkem na hodinky, který jsem mu dala. Nebyl ani kožený, ale on si ho hned vyměnil za ten starý a díval se na něj, jako by byl ze zlata. Podal mi knihu Nádherný Joe a já je oba objala. Jeden pro druhého žádný dárek neměli. Byly to strašně smutné Vánoce, když jsme dělali, jako že smutné vůbec nejsou. Po snídani jsme se s tatínkem převlékli a vydali se k paní Brennerové. Cestou jsme si povídali, zdravili kolemjdoucí sousedy a záměrně se vyhýbali tématu Vánoc a štěňata. Tatínek mi zamával na rozloučenou a šel do kuchyně paní Brennerové. Já si to namířila rovnou ke kotci se štěňaty na zadním dvorku.

Když se člověk ohlíží za dětskými léty, je to někdy zvláštní. Některé události jsou rozmazané, některé jsou jasné. Návrat domů tehdy odpoledne o Vánocích si pamatuji úplně přesně. Vešla jsem do kuchyně, maminka si odkašlala a zavolala na tatínka. Podivným chraplavým hlasem zašeptal: "Veselé Vánoce, kamarádko," a s úsměvem mi něžně předal do náruče Koledu s červenou mašlí kolem krku. Láska mých rodičů ke mně se sloučila s mou láskou ke Koledě a vytryskla z mého srdce jako jiskřivá fontána radosti. V té chvíli bezpochyby nastaly moje nejúžasnější Vánoce.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2008.