K nejimpozantnějším stavbám starého Egypta patřil chrám bohyně Isis. Podle líčení Platona, který chrám navštívil na svých cestách, byla uvnitř chrámu svatyně nepřístupná běžným návštěvníkům a nad vchodem do ní nápis: "Já jsem to, co bylo, co jest a co bude. Žádný smrtelník dosud nepozdvihl můj závoj."

Dr. Paul Brunton, autor duchovní literatury první poloviny minulého století, je uznáván hlavně tím, že uvedl jógu a meditaci na Západ a podal vysvětlení jejich filozofického pozadí přístupným způsobem. V jedné ze svých knih nazvané "Nadjá," – ale v podstatě v každé – se zabývá schopnostmi jak ovládat svou mysl a tím i svůj život, protože "chybujeme nejprve v myšlení a pak v činnosti". "Dospívající lidstvo musí konečně vzít na svá bedra intelektuální a duchovní zodpovědnost počínající dospělosti". Domnívá se, že pravá útěcha a neomylná moudrost spočívá právě v duchovních hlubinách jáství. Toto pronikání do vlastního nitra, ať se již nazývá pozdvihováním závoje nebo – podle bible – tlučením na dveře, je úkolem každého z nás, ať jsme si toho vědomi či nikoliv. "Hledající musí nejprve zvítězit nad tím, co ho omezuje na smrtelnosti, tj. nad pomíjejícím, osobním egem."

Pravé lidské Já

"Člověk zná sám sebe méně než cokoli jiného ve světě. Není si však vědom této nevědomosti a uvědomí si ji až tenkrát, když se zamyslí nad svým pocitem totožnosti. Ze snahy člověka pochopit své pravé Já vznikla všechna náboženství, velká i malá, mnoho filozofických soustav a několik vědních oborů. Navzdory všem těmto snahám však nalezneme jen těžko někoho, kdo je se svým chápáním i ovládáním života spokojen." Většina lidí dnes přesunuje svůj osud, a dokonce i obsah svých myšlenek někam mimo své možnosti řízení a soustřeďuje se výhradně na rozmnožování hmatatelných statků. Několik málo filozoficky laděných jedinců pak přijímá pohodlný, ale úpadkový názor, že "tajemství života nebylo nikdy určeno k tomu, aby bylo člověkem vyřešeno. Tento postoj, který někdy nešťastně degeneruje v lenivost a netečnost k duchovnímu aspektu života, není určitě hoden člověka, který je dnes zdánlivě nejinteligentnějším a nejmocnějším ze všech tvorů". A přece snad každý z nás někdy pocítí, že nejsme obklopeni jen materiálním řádem života. Bohužel však to, co se vymyká potvrzení našich pěti smyslů, pokládáme za iluzorní. A tak se moderní člověk stal podivným tvorem, který se živí u prsou Božství a přitom o tom neví."

Je samozřejmé, že vesmírný řád by nemohl fungovat tak, jak se děje, a ani nebeská tělesa včetně zeměkoule by se nemohla otáčet pravidelně kolem své osy, kdyby v jejím středu nebyla energie vyššího řádu, ale to však zatím pro lidskou mysl není ničím jiným než předmětem geofyzického zkoumání. "Člověk nepochybuje o existenci své mysli, avšak nedbá na ujištění psychologů, že větší část jeho mysli – a tedy jeho samého – je činná, aniž by si toho byl vědom, a že tato skrytá část ho ovlivňuje daleko více, než chce připustit". Člověk se zabývá gigantickými projekty, které způsobují drastické změny na tváři naši planety, a to ne vždy k dobrému, ale bohužel neusiluje o to pochopit, kam směřuje jeho vlastní život. Ti, kdo se pokouší obrátit svou pozornost do nitra a zkoumat zdroj vlastní bytosti a tím i světa, tvoří jen nepatrný zlomek lidské populace.

Odpověď se skrývá v nitru

Podle Bruntona je tu však přece jen něco, co se mění: "teorie relativity, kvantové teorie a vlnová mechanika přetvářejí náš pohled na vesmír. Rozbitím nového atomu na elektrické náboje a rozpuštěním do původního éteru byl materialista oloupen o svou hmotu." Lidstvo sahá k moudrostem nauk starých národů Babylonie, Egypta a Indie, ale činí to ve světle moderního vědeckého pokroku. "Vesmír se stává řadou symbolů, které mají matematické vztahy." V budoucnosti se dá předpokládat další pokrok. Není náhodou, že slavní vědci jako Kalvin, Poincaré, Rayleigh byli nuceni změnit své představy tváří v tvář objevům, které byly učiněny již koncem 19. století. Brunton se dožil jen počátků dalších převratných změn našeho světa – zemřel počátkem osmdesátých let minulého století. Stal se však v určitém smyslu prorokem. Doporučuje počít sebezpytováním a hledáním odpovědí v nitru. A jaké jsou otázky? Třeba tyto: "Kdo, nebo co je duše? Existuje nesmrtelnost? Jaký je význam věčnosti?"

Starověké nauky a primitivní kultury obsahují ryzí a správné odpovědi na tyto záhady. Bohužel se stává, že "když jsou pravdy předkládány starým způsobem, zdá se, že nemají reálnou hodnotu, jsou zcela nepoužitelné. Moderní úprava je nezbytně nutná." Za nejvhodnější pro dnešek vidí Brunton nauku pocházející z Indie. "Indie je matkou nejhlubších myšlenek člověka, tak jako Egypt byl otcem nejobdivovanější magie a Řecko rodičem snah člověka po tvoření krás."

Poznej sama sebe

Brunton, který sám denně pěstoval hlubokou meditaci, ji doporučuje každému, kdo se zabývá otázkou "jaká hlubina se ukrývá pod povrchem naší bytosti". Ač jeho učitelem byla Patanžaliho metoda, Brunton zjišťuje, že "táž podstata prostupuje mysl celého světa od východu na západ a všechny učí téže prastaré cestě: člověče, poznej sama sebe." Brunton uvádí známé příhody například o Sokratovi, který také praktikoval hlubokou meditaci. Svými vstupy do pohroužení, nebo chcete-li tranzu, iritoval své okolí. Tak jednou prý na cestě na jakousi hostinu nechal svého přítele Aristoténa jít napřed. Když se dlouho nedostavoval, vyslali za ním sluhu, který ho nalezl opřeného o sloup nedalekého domu a zřejmě v jakémsi vytržení. Sluha byl z toho vyděšen, ale Aristoténes uklidňoval jeho i další přítomné, že to je jen jeden z jeho způsobů odpočinku. Ač sám přívrženec východní moudrosti připouští Brunton, že pro některé typy lidí ze Západu může být vhodná cesta mystiky. Jmenuje pak křesťanské světce, jako byli sv. Augustin, Justin, Jan z Kříže, sv. Terezie nebo Tomáš Kempenský, kteří ve své extázi zahlédli cosi z pravé skutečnosti. Dosahovali toho rozjímáním nad "mentálním obrazem, životem a učením Ježíše Krista". Cest vedoucích k jednomu cíli je tedy více. Podle Bruntona jsou ale všechny založeny na jednom principu: "vyřadit vědomou mysl z chodu pomocí nějaké fyzické, mentální nebo citové pomůcky proto, abychom si mohli uvědomit hlubší úrovně mysli". Těm, kdo mají sklon k analytickému myšlení, doporučuje Brunton cestu "introspektivního sebezkoumání, která v sobě spojuje rozumovou stránku analýzy se silou meditace". Brunton se domnívá, že tato cesta připravuje člověka na "cestu ještě vyšší, až k nejvyšší Skutečnosti". Avšak slibuje již pro přítomnou dobu možnost "osvobodit mysl od neklidu, dát jí mír, naučit ji obracet se do nitra a zaostřit sílu její koncentrace".

Fyzické a emocionální Já

Brunton říká, že na počátku bude nutné, aby si adept ujasnil, co je to Já? Víme, že jednotlivé části těla ani smysly nejsou jástvím a že ani jejich souhrn tedy nemůže být pravým vědomím jáství. Bere si na pomoc sny, které jsou podle něj popřením domněnky, že fyzický svět je jediným světem, který existuje. "Zkušenost snu zrcadlí vědomí stejně skutečně jako to, které zrcadlí zkušenosti bdělého stavu." Přitom však "nikdy během spánku necítící tělo netvrdí, že ono je Já. Proč? Protože Já je nadfyzické, tj. mentální, a opustilo tělo pro zcela mentální svět. Proto skutečná existence ega je v mysli a nikoli ve hmotném těle". Brunton tím dokazuje, že ego je od těla neodvislé. Dále z toho odvozuje, že "jáství není tělem, nýbrž vědomou jsoucností, je tím, co se s tělem sjednocuje, když je do něho plně pohrouženo". Brunton pokládá tělo za nástroj, jímž člověk poznává objektivní svět, který však je od vnitřního světa jáství zcela odlišný. "Počitky, které zaznamenává naše mysl, jsou spojovacími články a objektivním světem". Bertrand Russel byl nucen přiznat, že "to co fyziolog vidí, když zkoumá mozek, je ve fyziologii a ne v mozku, který prohlíží". To ovšem nic nemění na skutečnosti, že "jáství je ta jediná věc na světě, která je skutečně nepochybná". Poté, co bylo pátráno po kořenech osobnosti člověka v jeho těle, věnuje se Brunton analýze emocionálního Já. A stejně jako v prvním případě i zde dochází k tomu, že ač jáství i emoce jsou svou podstatou nehmotné, nelze rozhodně mezi ně klást rovnítko. "Fakt, že jsem si vědom emocí, neznamená, že emoce vytvářejí mé jáství. Emoce, které vznikají a zanikají, nemohou být trvalým jástvím." Přesto Brunton radí, abychom se zamýšleli nad spojením mezi vlastní Já a láskou, zlobou, touhou, vášní, obavami či radostmi, které nás ovládají. Víme, že emoce nemohou být odděleny od myšlenek, bez nichž by nemohly existovat. A podle Bruntona "emoce a myšlenky vznikají ze stejného základu, totiž z mysli v širším slova smyslu".

Intelektuální Já

Po analýze vztahu Já k tělu a emocím přicházíme nyní k poslední velké kategorii lidské podstaty člověka – jeho intelektu. Slovo intelekt je zde použito pouze k označení souhrnu myšlenek, pojmů, představ a mentálních dojmů, které procházejí vědomím. Není míněno označení selektivního logického uvažování, toho, co hodnotí myšlenky a rozhoduje o jejich pravdivosti. Podobně jako tomu bylo u těla, i zde Brunton konstatuje, že v bezesném spánku, v bezvědomí i v tranzu zaniká myšlení jako činnost. Při probuzení se však objeví jako první myšlenka Já. "Cogito, ergo sum. Myslím, tedy jsem." Ve známé větě cítíme bezpečnou jistotu: myšlení předpokládá myslícího. Brunton dochází k závěru, že ani když zmizí myšlenky, jáství skutečně nezmizí. Z toho vyvozuje, že tělo i intelekt existují uvnitř samého jáství a dále že nezávislé jáství řídící se vlastními zákony je myslícím vědomím, jež stojí nad myšlenkou. "Intelekt je nástrojem jáství, jeho prostřednictvím vchází Já do styku s hmotným světem. Oko by nemohlo vidět, kdyby za ním nebyla mysl působící jako vidoucí činitel. Podobně intelekt by nemohl pracovat, kdyby za ním nebyl živoucí princip jáství, který oživuje jeho činnost. Intelekt je nižší fází a rozum vyšší fází jedné a téže mysli." Podle Bruntona pochopit tyto pravdy vyžaduje dobře vycvičenou mysl. Neovládané mysli vyčítá pýchu, nadutost a často přezíravost při řešení transcendentálních problémů. Je k tomu třeba skutečné odhodlanosti umět sledovat neobvyklé myšlenky až k jejich nejneobvyklejším závěrům. "Především to vyžaduje, aby člověk byl prost osobních předpojatostí a světské připoutanosti a konečně zastření intelektu do jemnosti ostří břitvy, takže bude způsobilý zabývat se i nejjemnějšími abstraktními pojmy". Právě tohle vše podporuje jogínská technika, při níž se člověk učí mentálnímu klidu, trvalé koncentraci myšlenek a schopnosti vyloučit představy a pocity, které jsou tomuto soustředění na překážku. Navzdory mnohým přednostem však jogínská technika postrádá podporu rozumové analýzy, a proto Brunton doporučuje kombinovat ji s jiným, zejména filozofickým "výcvikem". Brunton pak zkoumá dále analyzované jáství, jaké skutečně je, "nemíšené s myšlenkami a city a nespoutané s hmotným tělem". Touto cestou jde skutečně jen málokdo a nezdá se, že by poutníků přibývalo. Brunton říká, že právě tohle je cesta "která nám umožní nalézat skutečnou pravdu o člověku a osvobodí nás od mnohých břemen, která sužují naši duši neznalostí naší pravé vnitřní podstaty".

Ego pozoruje myšlenku

Tyto úvahy vedou k poznání, že tak jako spojení s vnějším světem získáváme pomocí smyslových orgánů, tak nám pro spojení s vnitřním světem poslouží soustředěná pozornost. Každý, kdo někdy zkusil udržet pozornost na jednom objektu, dobře ví, že se to zpočátku zdá být zcela nemožné. Brunton radí zvolit jako objekt ego. To ovšem neznamená o něm rozmýšlet. Mentální činnost teď ustoupí mentálnímu klidu. "Pozornost je základem myšlenek a tím o jednu úroveň výše než myšlení. Proto jenom soustředěná, bdělá pozornost může pozorovat ego, myšlenku". Brunton říká, že myšlení jako by dosáhlo vrcholu svých možností, když je samo potlačeno a postupuje své místo čisté, nerozptýlené pozornosti, která "netěká od jedné představy ke druhé, ale pevně se soustředí na ego". Teprve když zaniknou vedlejší myšlenky, můžeme proniknout do podstaty jáství, ega. Nesmíme si ale představovat ego jako nějakou metafyzickou postavu. Vidíme ho spíše jako "nejvyšší hnací sílu našeho individuálního života". Chceme-li tedy shrnout jednotlivé kroky našeho postupu, bude to vypadat asi takto: nejprve odpoutáme myšlení od těla a vidíme tělesný život jako vnější, totéž učiníme s citovou podstatou, na kterou též nutno pohlížet jako na cosi odděleného. Nakonec vnímáme myšlenky jako cosi objektivního, vně našeho já. Nyní, když jsme obrátili pozornost od vnějšího světa k vnitřnímu, zjišťujeme, že ego nemůže existovat mimo nás, ale jen v hloubi duše. Bible nás učí, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Ten obraz je v našem nitru. "Bůh je stále ve středu člověka, jako člověk je ve středu Boha."

Inspirováni vyšší silou poté začneme hledat vlastní duši a mnohé se nám ujasní. "Buďme si jisti, že máme v sobě stejnou dávku božského ohně, jako měli ti nejvýše stojící světci. Oni si však byli svého ohně vědomi, zatímco my spíme."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2008.