Kampa není jen malebným ostrovem pod Karlovým mostem sevřeným z jedné strany Vltavou a z druhé jejím umělým ramenem Čertovkou. Je zvláštním magickým místem, naplněným něčím, co vnímáme, ale nedokážeme pojmenovat. Něčím, co v nás i v těch v nejrušnějších chvílích vyvolává pocit klidu. Magické místo, kterému se nejdřív říkalo jen Ostrov, nebo Ostrov pod mostem. A také Dolejší, na rozdíl od Střeleckého, kterému se říkalo Hořejší, či ostrov sv. Petra podle kostelíka, který tu kdysi blízko stával. Původ názvu Kampa je dodnes nejasný.

Nabízí se několik vysvětlení, ale ani o jednom nelze se stoprocentní jistotou říct, že je správné. Za nejpravděpodobnější lze považovat označení po zeti Tycha de Brahe, T. Gansgeba z Kampu, který si tady někdy v 17. století nechal postavit dům. Jiná teorie však říká, že název Kampa vychází z latinského slova campus, což znamená planina. Nebo také od zákampí, jak se kdysi označovalo stinné místo. Kampa jako úřední označení ostrova se datuje někdy od roku 1770. Vůbec první historicky doložená zpráva o ní je však už z roku 1169.

Luisa a sedm čertů

Uměle vyhloubené rameno Vltavy, mlynářská strouha oddělující ho od Malé Strany, se původně jmenovala Rožmberská. Tudy protékala voda na kampovské mlýny. Kdysi stávaly přímo na břehu řeky , který byl velice bahnitý. K jeho zpevňování došlo spíš náhodou než záměrem, protože sem po rozsáhlém požáru Malé Strany a Hradčan v roce 1541 naváželi suť a ruiny. Tím se břeh nejen zpevnil, ale i navýšil. Mlýnské strouze se říkalo také Venclíkovská a Štěpánovská, podle kampovských mlynářů. I dnešní název Čertovka má svou historii. Začíná na Maltézském náměstí v domě U Bílého koníčka. Vlastnil ho JUDr. V. Niemec, z jehož dcery se prý v důsledku toho, že ji ženich ve svatební den opustil, stala podivínka. Pronajímala pokoje s podmínkou, že nábytek bude stát alespoň půl metru ode zdi. Jeden nájemník tu podmínku porušil, takže ho vyhodila. A protože to byl malíř, tak se jí pomstil tím, že na zeď domu namaloval sedm čertů a pak rozhlašoval, že tím sedmým je ona. Teprve za mnoho let se zjistilo, že tak chránila vzácné fresky, které nechal její otec někdy začátkem osmnáctého století zabílit. Jenomže to tenkrát nikdo nevěděl a domu se začalo říkalo U sedmi čertů a strouze Čertovka. Počátkem dvacátého století se začalo uvažovat o jejím zasypání, k čemuž naštěstí nedošlo, takže Kampa jsou i nadále – Pražské Benátky.

Když vyletěla sova

Ke Kampě zcela neodmyslitelně patřily mlýny. Bylo jich deset. Mimochodem o jejich historii velice poutavě a podrobně píše Josef Klempera. První zmínky o kampovských mlýnech jsou z roku 1393, pravděpodobně tu však stály o mnoho a mnoho desítek let dřív. Byly to stavby ze dřeva, takže o požáry nebyla nouze. Zřejmě vůbec první mlýn stál pod dnešním Tyršovým domem. Aby mohl být postaven, museli Pražané vykácet kus lesa. Za oběť mu padl i staletý dub, z něhož vylétla veliká sova. Pro nový mlýn tedy dobré znamení. Začalo se mu říkat Soví. Ve slovanské mytologii je dub posvátný strom, zasvěcený Perunovi. Na Kampě byla prý podle pověsti i Perunova svatyně. Ale vraťme se k mlýnům. V Praze jich bývalo třiačtyřicet.

Do souboru Staroměstských mlýnů patřil například Myslivečkovský, dnes Muzeum B. Smetany. Jeho majitelem byl Matěj Mysliveček, který v roce 1728 koupil ještě Sovovský mlýn na Kampě. Tam se také vyučil mlynářskému řemeslu jeho syn Josef Mysliveček, pozdější hudební skladatel, kterému říkali Božský Čech – Il divino Boemo. Byly tu Olbramovské mlýny, v místech dnešního Rudolfína, na protějším břehu Vltavy pak, u Klárova, mlýny zvané Na Pískách. Oba mlýny tehdy spojoval jez, který však v roce 1342 zničila povodeň. Pak už ho nikdo neopravoval. Na Smetanově nábřeží to byl Suchý mlýn atd. K nejznámějším však patřily mlýny na Kampě. Na levém břehu Čertovky býval mlýn Velkopřevorský, Zlomkovský a Huťský. Zlomkovský býval v místech nosticovské jízdárny. První zmínka jako o Zlomkovském je z roku 1532, kdy ho koupil mlynář Pavel Zlomek. Historie tohoto mlýna je složitá jako ostatně u většiny těchto staveb, zničených válkami nebo požárem. Později se stal majetkem Viléma z Rožmberka. Jak přecházela staletí, docházelo k různým přestavbám, Fr. V. Nostic v roce 1765 tu například nechal zřídit prádelnu s mandly. Měla deset měděných kotlů, jeden železný a třiačtyřicet žlabů. Samozřejmě, že tím dům trpěl, a tak prádelnu prodali. V roce 1810 byl opět v majetku Nosticů, kteří ho nechali přestavět. Po roce 1924 se stal majetkem ministerstva školství.

U horního toku Čertovky stávaly Huťské mlýny. Zmínka o mlýnu Na Huti z Všehrdovy ulice pochází už někdy ze 13. století. Na Huti se jim říkalo proto, že v jejich blízkosti stála huť a cihelna. Ve mlýně Na Huti se mlelo až do roku 1814, používal se k bydlení, ale prý i jako skladiště. Naposledy vyhořel v r. 1953 a k tomu ještě nadvakrát. Mlýnské kolo s přístřeškem je už novodobé.

A pak je tu renezanční patrová budova, Velkopřevorský mlýn, ležící mezi Velkopřevorským náměstím a Čertovkou. Říkalo se mu i Štěpánovský podle mlynáře Štěpána, který ho koupil v roce 1526 od mlynáře Noska a ten zase v r.1519 od Jana z Rožmberka, podle kterého byla tehdy strouha Čertovka nazývána Rožmberskou. Je třeba uvést, že Velkopřevorský mlýn už před požárem v roce 1420 patřil řádu maltézských rytířů, kteří ho pronajímali. Mezi maltézskými rytíři a Malou Stranou docházelo k neustálým sporům o vlastnictví. Teprve v roce 1711 připadl mlýn do maltézského velkopřevorství. Jenomže po povodni v r.1733 neměli rytíři peníze na opravy, takže v roce 1793 ho prodali do dědičného držení. V 19. a 20. století patřil rodině mlynáře Veselého, který se přátelil s Janem Nerudou. Pak přešel do vlastnictví rodiny O. Šebka. V roce 1938 vyhořel, ale díky památkářům nebylo zrušeno mlýnské kolo. Velkopřevorský mlýn se svým zachovaným osm metrů vysokým vodním kolem na spodní vodu je tak stále vděčným turistickým objektem, pražskou zajímavostí. Je vlastně stejné jako za minulých století.

Vůbec nejstaršími mlýny na Kampě jsou Sovovy. První historický doklad o tom je z roku 1393, ale pravděpodobně jde o záležitost ještě daleko starší. Říká se, že to byl první mlýn, který dodával mouku na Pražský hrad. První mlýny na Kampě vzaly za své v době husitských válek, tenkrát ještě šlo o dřevěné objekty. V roce 1478 z rozhodnutí radních Starého Města si tady směl Václav Sova z Liboslavě postavit dům, hamr s brusírnou a mlýn na výrobu mouky pro měšťany. Proto Sovovy mlýny. A zase se opakovala po staletí stejná historie. Měnili se majitelé, docházelo k požárům a přestavbám. V roce1840 už však byly Sovovské mlýny úzce propojeny s mlynářskou generací Odkolkových, za níž došlo k jejich prudkému rozmachu. V roce 1896 však znovu vyhořely. Vnitřek i vnějšek parního mlýna "amerikánského" byl zničen. Po smrti Jindřicha Odkolka chtěla jeho sestra Zdenka, provdaná za JUDr. Ladislava Pinkase mlýny obnovit, ale pražská obec nedala svolení. Několik let zůstal dokonce bez střechy a chátral. Už v době mezi oběma válkami se uvažovalo o zřízení galerie moderního umění, ale k její realizaci došlo až zásluhou Jana a Medy Mládkových.

Vodník Kabourek a japonský kappa

Ke každému mlýnu patří zcela neodmyslitelně vodník. Kdysi dávno bylo na Kampě deset mlýnů, takže i deset vodníků. Každý z nich měl jiné způsoby, jinou povahu, jiné záliby. Jak jsem se dočetla, nejznámějším vodníkem na Čertovce byl pan Prejz. Vedle svého vodnického řemesla vyráběl fajfky a velice se urazil, když jeho fajfku člověk nekoupil. To pak dal svou nespokojenost velice zřetelně najevo. Naháněl vodu do povětří a dotyčnému vlhčil tabák tak, že si dlouho nezapálil. Takový odmítavec neměl pokoj, dokud se k Prajzovi nevrátil a fajfku si od něho nekoupil.

Nebo vodník, který prý hrál strašně rád na housle, jenomže falešně. Celá Kampa to musela poslouchat. Dal si pokoj, až když se zamiloval a oženil s mlynářovou dcerou. Bylo to prý dobré manželství, jenomže žena umřela a on to na Kampě bez ní už nevydržel. Odešel a nikdo neví kam.

Do Sovových mlýnů chodil k panímámě na smetanu zase jiný vodník, pan Purkrábek. Nahříval si záda za komínem, ale po požáru se odstěhoval a bůhví, kde je mu konec.

A pak tu byl pan Kabourek. Ten si zase rád přihnul, a aby mu ze šosů nevyschlo, nosil s sebou všude kbelík s vodou. Ale to už je dávno. Z kampovských mlýnů je turistická atrakce a vodníci se přestěhovali bůhvíkam. Jeden tu však přece jen zůstal…

Jmenuje se Seisuke Tsukahara a bydlí na horním konci ostrova. "Připlaval" prý do Prahy ještě za vlády Karla IV., místo čtvrtý říká čtvrtek a je prý z rodu japonských vodníků 0 kappů. Na Kampě žije se ženou Terezou a dvěma dcerami. Japonský vodník – kappa se od českého poněkud liší, třeba tím, jak si doplňuje vodu. Na rozdíl od českých vodníků, například pana Kabourka, který si kbelíček nosil s sebou, mají japonští kappové na hlavě prohlubinku, nebo mističku, ve které si nosí vodu. A protože Japonci jsou dobře vychovaní a na každý pozdrav musí odpovědět úklonou, voda se jim z prohlubinky vždycky vylije, a kappa tak ztrácí sílu. Toho, kdo jim vodu doplní, neutopí, ale odmění rybou. Přestože pan Tsukahara na hlavě žádnou prohlubinku nemá a je grafik a také průvodce turistů, kteří mu říkají podle poznávacího znamení – hůlky zakončené pacičkou – pan Pacička, věřím, že vodník je. Už proto, jak stráží Kampu a vltavský břeh.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2008.