Je bulvární astrologie bezcenná?
-
Vytvořenostředa 3. říjen 2018 11:48
-
Autordr. Jarmila Gričová
-
Oblíbené313 Je bulvární astrologie bezcenná? /lektori-setkani/item/313-je-bulvarni-astrologie-bezcenna.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Když se podíváte na nejrůznější astrologická fóra, kterých je naštěstí dost, určitě se tam dříve nebo později začne řešit téma bulvární astrologie. Počítají se do ní všechny novinové horoskopy, na mobilu, na internetu apod. Občas se dokonce dostane i na označení "jarmareční astrologie", což jsou akce, kde hvězdopravec se svým počítačem sedí někde v rohu (většinou za paravánem) a návštěvníci akce si k němu chodí pro radu, nebo se jen tak zeptat, co je čeká a nemine (přiznám se, že jde o frázi, na kterou jsem už opravdu alergická).
V dobách svých astrologických začátků jsem měla v tom, zda se věnovat takovému provozování astrologie, naprosto jasno: všechny takové nabídky jsem odmítala, klienty přijímala po pečlivé přípravě doma, oblečená do speciálního oblečku se zvláštními šperky (když se na to podívám s odstupem skoro dvacetiletým, mám pocit, že to na mě fungovalo tak trochu jako stopařský postroj na psa, a podobné vystrojení mi pomáhalo při soustředění). V posledním roce minulého tisíciletí jsem však názor změnila a pokud budete mít trochu trpělivosti, můžete si v následujících řádcích přečíst, jak k tomu došlo.
Těsně před Valentýnem v roce 2000 mi zavolala kamarádka. Do telefonu vychrlila, že je v pěkném průšvihu. Kdysi v listopadu si totiž pronajala jednu z tehdy čerstvě dokončených pasáží v centru Prahy, kde hodlala mít valentýnský jarmark. Valentýn tehdy nebyl zdaleka tak populární svátek, jakým je dnes, kdy se k tomu, zda ho slavit, vyjadřuje každý, kdo něco znamená – a ona zjistila, že stánků má na jarmarku málo a pasáž zeje prázdnotou. Chopila se tedy telefonu a začala obvolávat známé. Hned na počátku jsem ji chtěla odmítnout, ale když mi v telefonu skoro brečela, sama jsem usoudila, že je potřeba pomoci a že zásady mohou jít na chvíli k ledu. Plačící Ryba najednou změnila od základů náladu (všimli jste si, jak rychle umí plačící Ryby doplakat, když je po jejich?), udala mi místo, kde se sejdeme, a spokojeně zavěsila. Za pár dní jsem se vypravila s velmi rozporuplnými pocity na akci. Přiznám se, že jsem se zpočátku cítila tak trochu jako blb. Lidé na mě stáli ve frontě, ptali se na milence, manžely a lásky (co taky jiného, když bylo Valentýna), a já jsem odpovídala jako o život. Mezi tímto druhem návštěvníků nesmrtelně vynikl pán, který po odchodu od mého pultíku nadšeně vykřikoval: "Vidíš, mámo, že nejsem kurevník, paní doktorka říkala, že dobrý vztah k ženám mám v horoskopu, takže za to vůbec nemůžu!" Kdyby pohled, jímž mě vzápětí jeho žena stihla, mohl mordovat, asi bych tyto řádky dnes nepsala. Den byl dost únavný, pomalu se blížil večer, kdy jsem měla končit a najednou se objevil kluk. Něco přes dvacet, džíny, bunda, na první pohled velice nenápadný a skoro by se chtělo říct, že až nezajímavý. Zajímavá byla ale jeho otázka. Neptal se ani na lásku, ani na to, zda si pojede vydělat do Ameriky (jde o rok 2000!), ba ani na to, jak se bude odvíjet jeho další kariéra. Otázka zněla asi takto: "V posledním půl roce jsem třikrát přežil svou smrt. Proč jsem tu zůstal a co tu mám za úkol?" Pocítila jsem vážnost chvíle a dala se do práce. Najednou čas neměl důležitost, dali jsme si kávu a kluk vyprávěl, jak se vracel s kamarády z maturitního večírku, jak tancovali po kolejích a jak mezi ně vjel vlak, který jel ale strašně pomalu a ještě brzdil, takže nikoho nezabil a jenom je rozhodil kolem kolejí. On sám byl prý slušně pomlácený, ležel v nemocnici, ale vrátil se ve zdraví a nakonec stihl i odmaturovat. Těsně po maturitě vyjeli s kamarádem na oslavu na nějaký koncert pod širým nebem a jak tak jeli, utrhla se krajnice. Auto vletělo do pole, kde udělalo pár kotrmelců a nakonec začalo hořet. Kdyby v něm kluci byli, asi by nepřežili. Oni v něm však nebyli, protože neměli zapnuté pásy a hned při prvním kotrmelci vyletěli do pole, kde se hubou zaryli do měkké země. Když potom před Vánoci spadla ze střechy malá lavina, která se na chodníku rozumně uložila půl metru před ním tak, aby mu nic neudělala, usoudil, že to není náhoda, a přišel si popovídat. Na to, o čem jsme spolu mluvili, si nepamatuju. Nejsem sice sklerotická, ale už ve chvíli, kdy ode mě asi po hodině odešel, jsem měla pocit, že celá událost byla divně neskutečná, až skoro snová. Přesto mám dojem, že jsme si povídali nejenom o osudu a předurčení, ale i o tom, co má člověk v životě za úkol, a zda jsou mise jenom pro politiky a vize jenom pro svaté, nebo zda pocit mise a vize může mít i zcela obyčejný člověk. Od té doby jsem se podobných akcí zúčastňovala bez reptání a nikdy jsem neměla odvahu, abych nad nimi ohrnovala nos. Hned na další jsem pochopila, že na dvacet lidí, kteří přicházejí buď kvůli senzaci, nebo proto, že to považují za zábavné, přijde jeden, který položí otázku, která jde astrologovi až na dřeň a pro něj samotného je opravdu hodně podstatná. Vzpomínám si na tatínka se synkem s hraničním autizmem, na maminku, která se přišla na podobné akci zeptat, zda její dítě přežije onkologické léčení, a další. Když potom slyším kolegy, jak nad takovýmto typem astrologie ohrnují nos, vím, že mají svým způsobem pravdu. Na takovou akci se nemůžete připravit, protože nevíte, kdo vám přijde. Nemůžete si ani nacvičit ujišťování o tom, že je všechno v podstatě v pořádku, když je vám jasné, že není. Jde o práci, která je náročná jak pro astrologa, tak toho, kdo proti němu sedí. Navíc se dozvíte, že k vám většina lidí jde hlavně proto, že u astrologa v životě nebyla a chce vědět, jak to vypadá a jak se to dělá. Když se ale nad toto všechno povznesete, zjistíte, že minimálně u jednoho jste byli ten pravý člověk na pravém místě. A když si budete hodně fandit, třeba si i v duchu dodáte, že jste mu ukázali, že astrolog nekouše a že se k němu dá klidně přijít ještě jednou a že to vůbec nebude bolet.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2008.