Přítelkyně pana Thomase Allena, třiadvacetiletá Diana S. LeShanová, projevovala už od dětství nezvyklou jasnozřivost a stala se tak proslulou "hadačkou", že k ní její spolužačky přicházely s dotazy, zda budou zkoušeny v tom či onom předmětu a s jakým výsledkem. Diana jim vždycky naprosto přesně sdělila výsledek zkoušky a dokázala s neomylnou jasnozřivostí rovněž předpovědět, jak se společenský či intimní život spolužaček bude odvíjet v budoucnu. Říkali o ní, že je čarodějnice, a dostalo se jí i přezdívky Sibylla. Diana si už od svého patnáctého roku uvědomovala, že ve chvílích duchovního uvolnění dokáže vidět skrze některé lidské osudy a číst v budoucnosti svých bližních. Naučila se pronikat i do minulosti tak vzdálené, která se odehrála před hranicí přítomného života. Brzy pochopila, že takto vzdálené děje jsou obrazy pocházející z minulých životů.

V roce 1965 podnikl Thomas Allen na přání své přítelkyně Diany-Sibylly, jak ji nazýval, prázdninový výlet do oblasti Cumae, kde v dávném starověku údajně stávala kumská věštírna zasvěcená Apollonovi a kde kumská Sybilla z Kampánie věštila. Když se odtud vraceli do Říma, aby stihli letadlo, řekla náhle Diana Thomasovi: "Ty jsi žil v jednom ze svých životů v době Velké revoluce ve Francii a byl jsi popraven gilotinou. A to je právě důvod, proč tak často trpíš bolestmi hlavy, které ti vystřelují ze zátylku." Thomas zíral na svoji přítelkyni jako očarován. Nikdy se jí totiž nesvěřil se svými občasnými, o to však nesnesitelnějšími bolestmi, protože se za ně styděl. Podle jeho názoru vůbec neladily s jeho jinak robustní fyzickou konstitucí a rádoby chlapáctvím.

Dianina vize o minulém životě změnila zcela zásadně jeho osud. Začal číst knihy o duchovním životě, o převtělování, o léčitelství a o parapsychologii. Vzpomínal si i na svoje minulé zkušenosti z mládí. Vybavilo se mu, jak už od dětství nesnášel filmy o Francouzské revoluci a jak mu bylo vždy doslova nanic, když se mu do rukou dostala kniha s rytinami o této tematice. O několik let později podstoupil Thomas Allen regresi u dr. Rogera Woolgera, při níž se do puntíku potvrdila někdejší Dianina vize o tragické smrti předchozího nositele Allenovy duše pod gilotinou. Allen se tehdy právě nacházel v kritickém životním období, kdy se mu zhroutil osobní i profesní život a cítil se navíc být nesmírně fyzicky i psychicky nemocen. Frekvence bolestí hlavy, které se k němu dostavovaly už od dětství, totiž značně zintenzivněly a učinily pro něho život málem nesnesitelným.

Jednou ho napadlo, že by mohl odjet do Francie a projít se po místech spjatých s událostmi Francouzské revoluce, což mu jako prostředek vedoucí k ozdravění doporučil i dr. Woolger. Ubytoval se ve známém hotelu a odtud zamířil rovnou na Place de la Concorde, kde se před necelými dvěma sty lety odehrávaly ony hrůzné gilotinové masakry, při nichž nejprve padaly hlavy monarchistů a posléze i revolucionářů. Tedy na místo, kde pod krvavou sekerou odpadlo od trupu několik tisícovek lidských hlav. Když na tomto pietním místě, kde předsmrtným strachem trpěly tisícovky mnohdy zcela nevinných lidí, přemítal, proč ho tehdejší osud přivedl pod gilotinu, napadlo ho, že mohl být i on sám kdysi odpovědný za popravy jiných nevinných lidí. Jenže jak toto tušení z minulého života prokázat?

O dva roky později se Thomas Allen doma v Anglii přihlásil do kurzu pro senzibilní osoby. Jedním z frekventantů tohoto školení byl i americký léčitel a senzibil Jack Taylor, s nímž se Allen za zvláštních okolností nesmírně duchovně sblížil. Když zmíněný kurz skončil a Allen doprovázel Taylora na letiště, vyjádřil před svým novým přítelem údiv nad podivnou magickou silou, jíž se cítil být k Taylorovi přitahován. A Taylor mu s podivuhodnou vážností odpověděl: "Jsem si téměř jist, že jste v některém z mých předchozích životů byl mým současníkem, mám dojem, že to bylo v Utrechtu v šestnáctém století, kde jste vy jako soudce nařídil mou popravu, i když jste věděl, že jsem zcela nevinný." Po této informaci Allen pochopil, že jeho silné a nyní už téměř neustupující bolesti, které mu dělaly ze života peklo, mohou mít příčinu nejen v Sibyllině, ale i v Taylorově sdělení. Vydal se proto bez odkladu za svým terapeutem dr. Woolgerem, který mu navrhl terapeutickou metodu zvanou odpuštění. Podle Woolgera jde o nejúčinnější metodu, při níž se nemocní poměrně snadno zbavují traumat ze své minulosti, a to dokonce i z minulosti dávno už skončených životů. Tato metoda je terapeuticky aplikována ve třech fázích, přičemž v první fázi nemocný za jistých podmínek paradoxně žádá o odpuštění všechny osoby, které ublížily jemu. Ve druhé fázi prosí za odpuštění všechny, jimž ublížil on sám, a v poslední fázi prosí za odpuštění, opět na první pohled paradoxně, sám sebe za to, že kdysi v minulosti nějakým způsobem selhal a způsobil bolest jiným lidem, ať už zavinil tragickou událost nebo pouhou nepříjemnost.

Teorie odpuštění

Teorie odpuštění, podle které se nemocný zbaví traumat z veškeré své minulosti, připouští, že po odeznění těchto traumat může být i velice těžce nemocný člověk zcela vyléčen. Tuto teorii prosadil do své praktické činnosti britský léčitel David Furlong. Podle Furlonga postačí, když se jednou za čas na dobu asi patnácti minut pohodlně usadíme v židli, anebo zaujmeme turecký sed, zavřeme oči a vyladíme svoje dýchání. Když si pak uvědomíme, že naše nitro není rušeno žádnými myšlenkami a že jsme se ocitli v souladu s vlastní duší, začneme intenzivně myslet na osobu, které bychom chtěli odpustit a obracíme se k ní přibližně těmito slovy: "Odpouštím ti vše, čím jsi mi ublížil, odpouštím ti s čistým srdcem a bez postranních úmyslů..."

V druhé metodické fázi tohoto léčebného procesu si postupně představujeme všechny osoby, kterým jsme ve svém současném životě ublížili my samotní, ať už ve zlém úmyslu, nebo náhodou za nepříznivé shody okolností. Když si pak ve svém nitru vyvoláme představu této odprošované osoby, vysíláme k ní přibližně tento text: "Prosím tě o odpuštění za vše, čím jsem se na tobě provinil." Jeví se jako nesmírně účelné poprosit o odpuštění rovněž všechny lidi, na nichž jsme se provinili nevědomky. Těch ovšem může být neskonale velký počet:

"Prosím za odpuštění všechny osoby, na nichž jsem se provinil nevědomky či bez zlého úmyslu." Stejnou prosbu o odpuštění bychom určitě měli adresovat i všem lidem, na nichž jsme se případně provinili už i v minulých životech.

Teprve v poslední fázi soustředíme pozornost na vlastní osobu, abychom se už bez rušivých myšlenek ocitli sami se sebou v souladu a potom jen pro sebe v duchu pronášíme tento nebo obdobný text: "Odpouštím rovněž sám sobě všechna provinění, jichž jsem se dopustil na svých bližních. Odpouštím si všechna provinění, jimiž jsem kohokoli zranil, činy, které kohokoli zarmoutily..."

Po skončení této fáze opět vyčistíme svoje nitro, aby je nerušila žádná z myšlenek, pak teprve otevřeme oči.

Ohromně působivá energie našich proseb

Zbývá se zmínit o tom, jaké energetické procesy jsou těmito našimi prosbami uváděny do chodu a co se vlastně děje s energií oněch proseb. Naše prosby či modlitby vysílané do neznámého éteru jsou svým způsobem jakési energetické výboje, jejichž efekty zkoumala u věřících osob například psychofyzioložka Barbara Kriegerová (v knize Zákony psychických energií), která zjistila, že 98 % lidí modlících se za konkrétní zlepšení svých životních podmínek či životních poměrů svých blízkých pocítilo na vlastní kůži příznivé efekty, jež byly vyvolány jakousi zpětnou vazbou těchto do éteru vysílaných proseb.

A více než 90 % věřících, prosících či modlících se, si bylo navíc jisto, že jejich pokání zakódované v modlitbách a prosby pronášené v duchu za odpuštění konkrétního provinění nebo pochybení nalezly někde v éteru svého adresáta, protože tito prosebníci pocítili po skončení vskutku vroucí modlitby pocit neskonalé úlevy a pročištění svého svědomí, což si vysvětlovali jako následek spojení s nějakým bohem.

Bumerangový efekt

Je více než jisté, že takzvaná pokání nebo pozitivně laděné prosby, jejichž energie je skrze naše nitro vysílána do éteru, jsou pak v éteru energeticky rozhojňovány a posléze se odtud jako silně transformované energie vracejí nazpět do našich niter. Kriegerová to připisuje takzvanému bumerangovému efektu, který se podle mínění drtivé většiny senzibilů projevuje tím, že člověk vysílající do svého sociálního okolí a potažmo do éteru převážně pozitivní energii, sklízí pak zcela automaticky pozitivní následky svých myšlenek, a to v hojnější míře, než v jaké je předtím sám vyslal. Naopak lidé s negativními energetickými vklady získávají z éteru spíše rozhojněnou negativní energii, jež se projevuje například trvalými depresemi, stresy, nepříznivými náhodami, častými nehodami, zraněními, vážnými nemocemi, trvalými konflikty s bližními atp. Bumerangový efekt přičítá Kriegerová nikoli religiózním, nýbrž v podstatě energetickým (mechanickým) zákonitostem. Připisuje jej skutečnosti, že všichni lidé na Zemi jsou s vysokou pravděpodobností vzájemně energeticky propojeni jakýmsi bioenergetickým polem, přičemž odlišné, kladně či negativně pólované myšlenky a emoce vytvářejí pak různé energie a převažující individuální energetické pole každého člověka. To pak způsobuje, že například negativní psychická energie má odlišnou vlnovou délku než energie v převaze pozitivní. Pak se samozřejmě stává, že lidé naladění spíše k negativním myšlenkám získávají další negativní energii jednak od osob ve své bezprostřední blízkosti, s nimiž jsou snadněji propojováni, jednak i od velice vzdálených anonymních osob, které negativní energii rovněž vysílají, přijímají a rozhojňují. Tento fakt si podle mínění Kriegerové může každý čtenář její publikace ověřit na vlastních zkušenostech například ze styku s agresivními osobami, které v našem nitru oslovují a rozněcují spíše naše temné stránky, nebo naopak ze styku s přátelskými a komunikativními lidmi, kteří se už pouhou svou přítomností nalaďují na pozitivní frekvence naší mysli, což nám pak přináší spontánní radost, pocit pohody a uvolnění. Každý z nás něco podobného jistě zažil na vlastní kůži, aniž by si dokázal vysvětlit "mechanizmus" vzniku svých dojmů, takže byl nucen spokojit se jen se subjektivním konstatováním, že ten či onen člověk je nám sympatický a naopak ten či onen jedinec nesympatický, a proto se mu propříště raději vyhneme.

Kriegerová upozorňuje zejména na fakt, že takzvané energetické rozhojňování má za následek, že ten, kdo vyslal do éteru negativní energii například o intenzitě deseti energetických jednotek, může pak sklidit několikanásobně více této negativní energie od jiných lidských vysílačů, ať jsou mu nablízku, nebo se nacházejí na velice vzdálených místech a příjemce je osobně vůbec nezná. Kriegerová provedla nesmírné množství experimentů s mnoha stovkami osob, které si podle jejích instrukcí měly vzpomenout na osudové zvraty ve svém životě, jindy na průběh právě prožitého dne, a to ve smyslu hypotézy, že za každou aktuálně vyslanou pozitivní, či negativní energii dostaneme z éteru zpátky zesílený energetický potenciál se znaménkem plus či minus, což se projeví zejména v tom, co nás během dne příjemného či nepříjemného potrefí. Např. pan E. B., rentiér a nesmírně zapálený sportovec, který se paní Kriegerové svěřil se svými zkušenostmi s mentálními energetickými přenosy, uvedl: "Dnes jsem například běhal na lyžích, a protože právě začal víkend, byly tratě plné neobratných běžkařů. Měl jsem na ně vztek, protože jsem byl nucen je předjíždět a dávat pozor, abych některého z nešiků nezranil. Když už jsem byl po hodině jízdy na volné planině zcela sám, dostavily se ke mně energetické následky předchozího vzteku. Dvakrát jsem naprosto zbytečně, avšak velice bolestivě upadl, přičemž podruhé mi větev skrytá pod sněhem probodla kůži na stehně. Ihned jsem si uvědomil, že jsem takto trestán za svoji předchozí niternou agresi vůči nešikovným, nicméně nevinným víkendovým běžkařům, kteří se stejně jako já chtěli jen trochu projet na slunci. Když jsem je pak v mysli odprosil za předchozí "zlé" myšlenky, rázem se mi začalo dařit, krev přestala proudit, rána se podivuhodně rychle zatáhla a bolest okamžitě ustala, takže jsem se bez problémů dostal do cíle své cesty, aniž bych byl sebemíň ošizen o prožitek z nádherného slunného dne."

Oplácej zlo dobrem!

Rovněž pan G. T. potvrdil dr. Kriegerové její hypotézy a doložil obecně užívané tvrzení, že kdo s čím zachází, tím také schází, když jí sdělil: "Vyrůstal jsem bez rodičů v dětském domově, takže jsem byl od dětství značně cílevědomý, agresivní a ctižádostivý, což mi zprvu pomáhalo překonávat strázně mého osamocení a obrňovat se vůči světu. Vystudoval jsem střední školu a po návratu z vojny jsem nastoupil do zaměstnání. Okolo pětadvacátého roku se mi ale úplně přestalo dařit a v osobním i profesním životě mě stíhala rána za ranou. Deset až patnáct dalších let mě pronásledovaly samé nepříjemné karamboly. Stal jsem se ještě ostražitějším vůči bližním, podezíravějším a navenek negativistickým, dařilo se mi stále hůř a hůř, navíc se mě kdejaká chřipka nebo rýma okamžitě chytla, zlobila mě játra, špatně jsem dýchal. Byl jsem si jist, že se nad mým žitím smráká, málem každá ženská mě odmítla, protože ženy mají neomylný radar na ty, jimž se právě nedaří a jsou na dně."

Když jsem si pak přečetl o zákonitostech přenosu psychických energií, snažil jsem se změnit svoje negativní myšlenky a city. Začal jsem vskutku s otevřeným srdcem dělat něco pro druhé a snažil se zapomenout jen na vlastní prospěch. Efekty ze změny životního postoje se dostavily podivuhodně rychle. Už záhy došlo v mém životě k příznivému obratu, což mi umožnilo, abych se vůbec poprvé radoval ze života. Až jako čtyřicátník jsem byl oceněn pro svoje odborné úspěchy, a světe div se, právě v tomto věku jsem začal přitahovat mladé ženy. Měl jsem najednou téměř ve všem až neuvěřitelné štěstí, moje zdraví se upevnilo, cítil jsem se vskutku skvěle, protože se mi dařilo vše, na co jsem sáhl. Nezvyklou měrou mi začala fungovat zejména intuice a dostal jsem se ke zdrojům poznání, které pro mě byly dosud zcela uzavřeny... Bylo mi brzy jasné, v čem spočívá podstata životního úspěchu. Byl jsem si jist, že se člověk může nesmírně výhodně spojit s "dobrem", a naopak se má důsledně vyhýbat "špatnosti", která je natolik zlomocná, že zcela znehodnotí jeho život. Snad proto každý prorok od úsvitu dějin tvrdil, že zlo se má oplácet dobrem, což není zásada nějaké prostoduché religiozity, ale pragmatická strategie pro úspěšné prožití a završení života, pro účelné napojení se na ryze pozitivní energetické potenciály.

Podle dr. Kriegerové vede každá včasná proměna k lepšímu, ke skutečnosti, že takzvaní "dobří" lidé si žijí relativně šťastně, zatímco "zlí" procházejí trudným, smolným a ve svých důsledcích objektivně nesmírně neradostným životem. A přitom by postačilo, kdyby tito nešťastní lidé naladili svoje niterné přijímače i vysílače spíše na vstřícnou pozitivní energii, a v jejich životě by tak nastal rychlý obrat, uzavírá Kriegerová. Každé pohanské učení, každý šaman, každá církev na světě, každé náboženství, ti všichni založili svoji víru (které pak vtiskli podobu konkrétní či abstraktní božské bytosti) na bioenergetických zákonech, platných obecně v každé individuální mysli.

Jenže co se stalo s hlavním aktérem našeho dokumentárního příběhu, s kdysi gilotinovaným panem Thomasem Allenem, který se podle metodiky Davida Furlonga vydal po cestě odpuštění? Přibližně po dvouměsíčním cvičení, kdy stále odpouštěl, a které aplikoval třikrát týdně vždy patnáct minut před spaním, jeho zdravotní potíže zcela ustoupily a on byl definitivně vyléčen. Byl pak s to procházet se po Place de la Concorde už bez nepříznivých příměsí v duši, a když poté navštívil Utrecht, nepocítil ve svém nitru ani malý záchvěv pocitu provinění.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2008.