Kostarika, malá země ve Střední Americe, omývaná vodami Karibského moře a Tichého oceánu, drží hned několik primátů. Se svou rozlohou dosahující asi dvou třetin území České republiky a o málo více než jednou třetinou obyvatelstva (má 51 100 km čtverečních, 3,6 miliónu obyvatel) je nejrozvinutější ze středoamerických, takzvaných banánových republik. V hospodářském rozvoji předčí i sousední Panamu, známou velkými příjmy plynoucími z Panamského průplavu. Někdejší populární prezident José Figueros zrušil v roce 1948 armádu a ušetřené prostředky se od těch dob dávají do školství, zdravotnictví a na sociální programy. Kostarika je navíc obdařena velkou rozmanitostí přírody, která činí život jejích obyvatel opravdově bohatým. Tato země má na 10 000 km čtverečních největší počet živočišných druhů na světě. Vlhká tropická džungle dala vzniknout dvaadvaceti národním parkům. I když velká část památek historických měst byla zničena častým zemětřesením, dává turizmus třetí největší příspěvek národnímu hospodářství.

Návštěvníci z celého světa přicházejí obdivovat především přírodu i životní styl domorodců, označovaný jako PURA VIDA. Jen si představme zemi, kde z každého kohoutku teče dobrá pitná voda. V jednom hotelu jsem v návštěvní knize četla přiléhavý zápis: "Poznali jsme čistou přírodu, čistou krásu a především ČISTÝ ŽIVOT!"

Lenochod na pobřeží Karibiku

Z třísettisícové metropole San José je to do přístavního města Limónu na pobřeží Karibského moře asi dvě hodiny jízdy autobusem. Našinec přitom nespustí oka z okénka. Cesta připomíná exkurzi do deštného pralesa. Sytá zeleň obrovských stromů, vzájemně spoutaných nekonečnými liánami, epifyta vyrůstající na větvích, bromélie s kalichy rozevřenými ke světlu a mezi vším se válí mraky nasycené vodou. Na zastávce vykoukne ze zelené masy třičtvrtě metru dlouhý leguán, ve větvích se honí hejno opic.

Potom na člověka dýchne staré přístavní město něco ze své koloniální atmosféry, reprezentované stylovou bílou radnicí a několika balkónovými domy i setkáním s domorodci tmavé pleti, údajnými potomky černých otroků. V parku stojí busta Kryštofa Kolomba, který při své třetí velké cestě přistál v neděli 25. září 1502 na nedalekém ostrově Uita. Na pevnině pak poklekl před křížem řkouce: "Děkuji ti, Bože, za tuto zem!" a nazval ji Costa Rica – Bohaté Pobřeží. Vždyť ho vítali domorodci bohatě vyzdobení zlatem. Scénu nám názorně předvádí jeden místní školák. Nečekaný údiv vzbudí setkání se zvířecím mistrem pomalého pohybu, lenochodem, který tu žije pod korunami vysokých fíkusů. Pozorného návštěvníka zaujme i obrovská kamenná koule, jakoby pohozená mezi stromy. Podobní kamenní obři se najdou po celé zemi; jsou to památky dávné historie, jen nikdo neví, proč vznikaly a kdo je vytvořil. Vydáte-li se příměstským spojem po pobřeží na sever, přivítá vás nejprve neopakovatelným panoramatem Playa Bonita, kde džungle spadá přímo do moře, a dále pak Tortuguero, kam se jezdí za mořskými želvami. Ve směru na jihovýchod leží Puerto Viejo a další přímořská letoviska, oblíbená zejména surfaři a potápěči. Motýlí farmy předvádějí živou krásu, pěstovanou na vývoz do Evropy i do Japonska ke zdobení porcelánu. Vždyť motýlů tu žije na 1500 druhů.

Malé Švýcarsko uprostřed Kostariky

Kostarika má sedm činných sopek. Nejvyhledávanější je Stenal (1633m), ležící v horské oblasti Cordillera de Tilarán. Plných čtyři sta let byla klidná až do roku 1968, kdy obrovská exploze zničila dvě vesnice a osmdesát lidských životů. Přes tento výbuch si zachovala ideální konický tvar typického vulkánu. Od roku 1998 opět zvyšuje aktivitu, prakticky denně je možné pozorovat výrony hořící lávy. A tak přicházejí zvědavci a dobrodruzi z celého světa. Někteří se riskantně odvažují slézat svahy sopky, jiní hledají další rozptýlení v botanické zahradě, koupání v horkých pramenech či v nedalekém jezeře.

Hotely a haciendy tu rostou jak houby po dešti. Při okružní silnici můžete prakticky na každém kroku číst vývěsní štít "Na prodej" u jednotlivých pozemků či už zbudovaných rekreačních objektů. Cestou k našemu hotelu Los Héroes nás zaskočí exotická zvířecí rodinka nosálů, která vybíhá z džungle k projíždějícím autům žebrat o pamlsky. Hotelový komplex, který tvoří několik budov, statek s pasoucím se skotem, kostelík i miniaturní železnice představuje Malé Švýcarsko, zbudované švýcarským přistěhovalcem. V noci se probouzím prudkou ránou doplněnou hukotem padajícího kamení. To nedaleká sopka předvádí své parádní představení. A tak vzhůru k vyhlídce. S ranním rozbřeskem už vidíme jen doutnající Arenal, která přebírá záři vycházejícího slunce v podobě světélkující aury.

Za rejnoky k Pacifiku

Pacifické pobřeží skýtá velké množství krásných pláží. Navíc teplé klima, osvěžované občasnými přeprškami, je tu na rozdíl od Karibiku, kde přichází i období dešťů, poměrně stálé. Snad nejpříjemnější koupání je právě o Vánocích. Vybíráme si pláž Coco, tvořenou zátokou s jemným pískem, kokosovými palmami a výhledy na celou řadu vápencových ostrůvků, porostlých svícnovými kaktusy i bujnou zelení. Zájemce o potápění převeze najatá loďka tam, kde mořský život ukazuje svou pravou bohatost. Hejna létajících rybek, rybky v barvě kanárka i sytě fialových květů, mořský had jako plovoucí pruhovaná hůlka, korály... a nakonec pozoruji jakýsi kus podmořského kabelu, než s údivem pochopím, že je to ocas obrovského rejnoka – manty. Velké oko na mne hledí s přehlížejícím nezájmem. Najednou se jeho tělo začne ladně vlnit a my plujeme vedle sebe jako dva blízcí tvorové. Člověk a zvíře. Jaké štěstí, že tento ráj nezasáhl ještě nápor turistů.

Národní svatyně pod doutnajícím vulkánem

Kdo se jednou octne na vrcholu bezmála tříapůltisícové sopky Irazu s jejími třemi vulkanickými jezírky, připadá si jako ve snu. A když při sestupu či sjezdu spatří pod sebou na úpatí hory bílé město Cartago, pochopí, že je v krajině požehnané krásou a zároveň neustále ohrožované mocnou přírodní silou. Bývalé hlavní město Kostariky, označované za místo věčného jara, bylo naposledy v roce 1963 zasypáno při výbuchu sopky několikacentimetrovou vrstvou lávového popílku. Dnes se už pyšní širokou paletou barev a květů.

V popředí zájmu návštěvníků je tu bazilika zbudovaná na počátku 20. století v neobyzantském stylu, zasvěcená patronce Kostariky Panně Marii Královně Andělů. V jejím středu se uchovává nejposvátnější místo i nejvzácnější relikvie země. Legenda vypráví, jak 2. srpna 1635 prostá dívka Juana Pereira spatřila při sbírání chrastí v lese malou sošku Panny Marie a vzala ji domů. Když soška druhý den zmizela, nalezla ji dívka opět v lese na stejném místě. Vše se opakovalo i třetí den. Až přivolaný kněz pochopil, že místo mariánské sošky je na lesním kameni. Nad ním byla postavena první kaplička, nedaleko pak vytryskl pramen se zázračnou vodou. Valná většina Kostaričanů je římskokatolického náboženství, a tak o poutníky není nikdy nouze. Největší svátek připadá každoročně na první tři srpnové dny. To je soška, zvaná La Negrita, nesena ve slavnostním průvodu, kde nechybí ani početní mariánští ctitelé ze sousedních zemí Panamy a Nicaraguy. Když jsem se jako poutnice z daleké země za oceánem dotýkala posvátného kamene se vzácnou soškou, vytryskla z mého srdce modlitba s prosbou o ochranu této podivuhodné země.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2008.