Bylo horké srpnové odpoledne, seděla jsem na zápraží před její chaloupkou kousek od Malé Skály a pozorovala ořešák. Mezi stromy poletovali ptáci, skoro to vypadalo,že je má ochočené. V rohu zahrádky je ohromný keř modrých hortenzií, rybízu, bezinek, angreštu , trsy levandule a popínavá růže. Jak si tak odpolední slunce hrálo se zelení stromů, najednou jsem si všimla, že jeden kmen má podobu ukřižovaného. Ale nejspíš zapracovala fantazie. V otevřeném okně stála keramická váza s kytkou.

"Tu dělala Karla," řekla paní Skořepová.

Karla je…

Moje sestra, zabývala se keramikou, teď už nemůže, má nemocné klouby, ani sem nemůže jezdit.

A tahle chaloupka je po rodičích? Ne, tu jsem objevila po dlouhém hledání, protože jsem chtěla mít něco tady v tom kraji. Jezdím

sem, jak to jde.

Říká se, že jste v Evropě nejstarší současnou dosud hrající herečkou…

Asi ano. A z herců Mirek Lipský.

Co vás přivedlo k herectví?

S tou potřebou hrát divadlo jsem se už narodila. Pamatuju se, bylo mi tak šest nebo sedm, jak jsem se převlíkala za strašáka a s koštětem lezla po dědově poli. Přitom jsem ječela k slunci prosbu o pomoc, že mám nohy v zemi a že k němu chci, ale nemůžu. Lidi, co chodili kolem, si museli myslet, že se na tom poli někdo zbláznil.

Máte ráda verše?

Slovo má nejen zvuk, ale i barvu. To byl v dětství můj první velký objev. Strašně ráda jsem recitovala, jenomže jsem se ze začátku styděla. Moje první publikum byly stromy. Ještě dneska si to občas před nimi zkouším. Když je člověk propojený s přírodou, může se od ní ledacos naučit. Vím, že mě pánbů poslal na svět kvůli herectví. Náchodské sudičky mi ho daly do vínku. A taky kvůli psaní.

Myslíte si, že může lidem v naší době ta podivná profese herectví ještě nějak pomoct?

Říkám, že divadelní magie působí nejen na herce, ale i na diváka. Je dost herců, kteří na jevišti nabírají znovu fyzickou i duševní sílu. Vzpomeňte si třeba na Danu Medřickou v Kočičí hře. V roli Erži Orbánové se doslova nabíjela. Dostávala stovky dopisů, kde jí nemocní, nešťastní, opuštění lidé psali, jak jim pomohla načerpat novou sílu, ale i ona ji tam čerpala, mládla v ní.. Všichni jsme za tu hru dostávali spoustu dopisů.

Vzhledem k době a okolnostem, v jakých se hrála, by si ta inscenace zasloužila hlubší výklad, ale to je téma na jiný rozhovor. Hrála jste v ní sousedku paní Orbánové, Myšku…

Eržinu sestru Giselu Vlasta Fabiánová a Viktora Molnára Jiří Sovák. Hrála v tom Naděžda Gajerová, Miroslav Doležal, Vlasta Matulová, Marie Glázrová, Eduard Pavlíček. Dneska je ta hra už legendou.

Legendou je dnes už i představení Tím končím tvá láska M.D. v pražské Viole, literární a jevištní goblén z díla a života slavné Francouzky, spisovatelky, filmové scenáristky Marguerite Durasové. Měl dva protagonisty, kteří ztělesňovali milenecký pár. První část patřila už umírající dvaaosmdesátileté Durasové a jejímu o čtyřiačtyřicet let mladšímu příteli Yannu Andréy Steinerovi. Druhá část byla z doby, kdy se seznámili, kdy začala jejich podivná velká láska. Marguerite bylo tehdy šedesát šest, Yannovi teprve dvaadvacet… Ta druhá část patřila výňatkům z jejích děl, dialogům postav z nejslavnějších próz. Těmi protagonisty jste byla Vy a čerstvý absolvent DAMU Jiří Hána. Vaše role MD je obzvlášť legendou. Co pro Vás znamenala?

Marguerite bojovala proti smrti a své poslední myšlenky psala jako výkřiky na útržky papíru. Byla to její poselství o životě a smrti, z nichž pak režisér Miloš Horanský vytvořil v druhé části příběh. Role M. Durasové byla psychicky i fyzicky velice náročná. Scéna, kdy se mění ve vidinu smrti, byla mimořádně obtížná. Horanský pracoval na scénáři víc jak rok. Děkuji mu za to, že ve mně vytušil i jiné polohy než jen ty komediální a že mi jako režisér dal výjimečnou příležitost. Byla to moje proti parketa.

Říká se o něm, že má rentgenové oči…

O té postavě se mi těžko mluví. Jedno však vím naprosto jistě, že jí rozumím. MD byla nesmírně komplikovaná, vášnivá bytost s předčasnou sexuální zkušeností, s dětstvím stráveným v Tichomoří, s přátelstvím s Bretonem a mnoha jinými význačnými osobnostmi té doby. Byl to geniální talent. Do českého povědomí se dostala především svým scénářem filmu Hirošima, má láska.

Jednou z vašich silných filmových rolí byla postava ženy, která se vymyká obvyklému rámci. Ten film se jmenuje Cesta z města a hrajete v něm ženu, která se obejde bez vymožeností civilizace. Jak jste tu roli vnímala?

Řekla bych, že mi ji Tomáš Vorel psal na tělo. Žena, která žije bez civilizace, bez elektriky, bez peněz, jenom v souladu s přírodou a jejími zákony, je mi blízká.

Jak vstupujete do role?

Na to nemám žádné pravidlo. Prostě, když vstupuji do postavy, tak si zevnitř navlékám její duši i tělo.

Herectví je prchavá profese…

V jedné knížce jsem o tom dokonce psala.. Derniéra milované postavy, to je jako bych pohřbívala někoho blízkého. Když se strojím do její kůže, zmocňuji se jejího srdce, jejích plic, jejího hlasu, mám její tep, její dech. Z toho se člověk těžko dostává.

Řekla jste, že kromě herectví vám náchodské sudičky daly do vínku i psaní. Napsala jste osm knížek, o prvopočátcích svého života vyprávíte v knížce "Nebe, peklo, ráj", napsala jste hru o Marii Hübnerové "Kam jste ukryla svá křídla, paní Marie", bytosti Vám velice blízké, ale zase je to téma do jiného rozhovoru. U jedné knížky bych se přece jen ráda zastavila. Je to knížka "O zvířatech a lidech a malých zázracích". V jedné kapitolce píšete, že bychom se neměli stydět obejmout svou mámu a dopřát jí, aby se s námi pomazlila, protože člověk v pozdějším věku nemá toho živého, čeho by se dotýkal tolik. Vůbec je v ní spousta člověčiny jako ve všech ostatních…

Taky tam říkám, že kolem nás jsou věci, zvlášť mezi zvířaty, že člověk nestačí otevírat oči.Někdy jsou to věci opravdu zvláštní.

Všimla jsem si, že dáváte stromům jména, třeba broskvoni říkáte Alžběta…

Nejen stromům. Když odjíždím z chaloupky, vždycky se s ní rozloučím. Je přece živá. Celá zahrádka je živá.

Mohu se na něco zeptat? Mám vás v textu uvádět jako Lubu, nebo Ljubu ?

To je jedno, v křestním listě mám Libuše. Měli ji pro mě připravenou s Pavlínou a Amálkou. Libuši jsem si vybrala sama, protože jsem prý sáhla po papírku s tím jménem. Strejda mi začal říkat Lubko.

Chaloupku jsme opouštěly kvečeru. Prohlédla jsem si ji od půdy až po sklep, modrý pokojík s fotografií Libušiných rodičů zasazených do velkého oválného rámu, s keramikou její sestry Karly rozestavěnou v kredenci. Na maličké silničce před chaloupkou pokračovali ve výkopech pro kanalizaci. O tom, že se tu bude kopat, Luba nevěděla, stála nad tím s taškama jako opařená. Paní Skořepová oslavila letos krásné jubileum. Věk se jí nedotýká. Neptala jsem se proč. Zbyla spousta jiných otázek a vřelé blahopřání od redakce časopisu Phoenix

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2008.