Láska... ten zázrak nad zázraky. Jiskra niterné něhy, jež – zažehnuta v našich srdcích – probouzí v nás úpěnlivou touhu být druhé bytosti nenahraditelným. Lásce lze bezpochyby přiřknout bezpočet různých přívlastků. Kdo z nás však doopravdy ví, co je láska? Co dokáže? Jak nás může povznést, rozradostnit, či naopak rozesmutnit a ranit...

Jako námět následující úvahy jsem zvolila jev, jenž bývá často nazírán prizmatem falešných představ, předsudků a mylných přesvědčení. Řeč bude o tzv. sebelásce. Tento pojem mnozí řadí apriori do oblasti negativních projevů lidského ega, avšak jeho skutečná podstata leží na zcela opačném konci pomyslné stupnice hodnot. Ačkoli to mnohým může připadat nelogické, sebeláska je základním předpokladem k tomu, abychom mohli milovat druhé. Nejprve je ovšem zapotřebí zodpovědět tyto otázky: ❖ Kde leží hranice mezi sebeláskou a egocentrizmem? ❖ Jsou sebeláska a nezištnost vzájemně se vylučující protiklady? ❖ Může se člověk naučit sebelásce? ❖ Jaké jsou následky nedostatečné sebelásky?

Mylně pojaté přikázání...

Jedno z přikázání biblického Desatera praví: "Miluj svého bližního jako sebe samého." Toto doporučení si lidé vykládají obvykle velmi jednostranně, což se mnohdy projevuje až nemístnou ušlechtilostí, kdy veškeré úsilí směřuje k tomu plnit přání druhých a opomíjet své vlastní potřeby. Ti, kteří podlehnou tomuto mylnému pojetí a přijmou jej za svou životní filozofii, si přichystají velmi smutný osud. Výčitky, smutek, frustraci a jiné hořké plody rodí tento postoj dovedený ke své dokonalosti. Člověk se nepřijal za bytost hodnou lásky a upřímného zájmu, což je samo o sobě velmi bolestivé, ale satisfakce nepřichází ani ze strany těch, jimž se obětuje. Nedokáže-li totiž prokázat lásku sám sobě, nedokáže ji darovat ani svým blízkým, i když se snaží sebevíc. Neumí-li sám sobě prokázat obyčejné lidské milosrdenství a soucit, není s to je darovat ani druhým. Přikázání milovat sám sebe nás vybízí, abychom se pokládali za rovné druhým. Říká nám, abychom činili pro sebe to, co chceme činit pro druhé.

...jež plodí výčitky a lítost

Zmíněná špatně pochopená šlechetnost vůči druhým, jež nám přikazuje vyloučit sebe samé z dosahu vlastního zájmu, v sobě obsahuje zjevnou dvouznačnost. Za zdánlivě obětavým postojem se totiž často skrývá touha vysloužit si pozornost a lásku druhých; pokud se však navzdory vynaloženému úsilí a obětem nedočkáme tolik vytoužené odezvy, začínají se v nás probouzet pocity výčitek a smutku. Tento notoricky známý jev lze pozorovat téměř všude: rodiče, kteří se obětovali svým dětem – na mnoho let odsunuli do pozadí veškeré své hmotné, sociální i intelektuální zájmy – a nyní si zoufají nad nevděkem a lhostejným postojem svých potomků, žena, jež se ze všech sil snažila pomoci svému muži ze situace, o níž byla přesvědčena, že je pro něj neštěstím a která nyní "splakala nad výdělkem", když jí partner vyčetl, že mu zničila život, a s ledovým klidem ji opustil... Tak bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho. Tyto němé výčitky člověk často potlačuje až do okamžiku, kdy mu povolí nervy. Teprve tehdy vykřičí ze svého nitra všechnu nahromaděnou lítost. Z toho plyne následující rada: nejprve učiňme pro sebe to, co chceme učinit pro druhé. Přiznejme si, nakolik skutečně pečujeme o svůj vlastní život. Existuje zde rovnováha mezi správně chápanou láskou k sobě samému a láskou k bližnímu? Nebo se řídíme mylně pochopenou šlechetností, jež si vše odpírá, ale ve vztahu k druhým pěstuje zároveň pocit sebelítosti?

Rány jsou pramenem života

Prvním důležitým krokem ke zdravé sebelásce je přijmout sám sebe. Abychom to mohli učinit, musíme se smířit se svým životním příběhem. Mnozí naříkají, že měli těžké dětství, které jim způsobilo mnoho bolesti. Ačkoli je to již desítky let zpátky, staré rány dosud bolí a není možné je zahojit. Jak by tedy mohli být šťastní? Nebyli k tomu předurčeni – jejich dávné stigma je navždy odsoudilo k životu bez lásky a radosti. Někteří se proto snaží zbavit se svého utrpení a svou bolest odstranit tím, že ji za každou cenu nějak "zpracují". V důsledku tohoto rozhodnutí se však často ocitají ještě pod větším tlakem. Je třeba, aby si uvědomili, že existují ještě jiné cesty. Cesty mnohem méně bolestivé, které mohou prospět nejen jim samotným, ale i druhým. Moudrost a zkušenost ukryté na samém dně této pomyslné truhlice životních událostí jsou klenoty z nejcennějších. Rány, které trýzní lidské srdce, se mohou stát temnou propastí bolesti, nebo pramenem života, jenž dává vzácnou schopnost porozumět druhým a doprovázet je při jejich vlastních osudových peripetiích. Je třeba smířit se se svým příběhem, pak můžeme také poznat, že všechno má svůj smysl. Tedy i naše trápení, smutek a bolest, jež v sobě skrývají jedinečnou možnost žít jiným způsobem – citlivěji, intenzivněji, vděčněji a otevřeněji vůči druhým. A nejen to. V okamžiku, kdy přijmeme svůj život takový, jaký je, ocitáme se znovu "sami v sobě". A to je vskutku úžasný pocit – být nezávislý na smýšlení druhých, stát při sobě, cítit svou vlastní tělesnost a být si vědom své hodnoty. Pak lze i nesnadný život vnímat jako příjemnou zkušenost. Jde tedy hlavně o to, smířit se se svými ranami. Jakmile to učiníme, stanou se tyto někdejší rány požehnáním pro nás i pro druhé...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 9/2008.