Myšlenky a pocity mají pro svět stejný význam jako skutky. Je třeba vědet, že je právě tak zhoubné, když druhého člověka nenávidím, jako když ho udeřím. Pak dojdu i k poznání, že když se sám zdokonaluji, nedělám to pouze pro sebe, nýbrž i pro svět. Z mých čistých citů a myšlenek čerpá svět obdobný užitek, jako když konám něco dobrého. Dokud neuvěřím, jaký význam má mé nitro pro okolní svět, nemohu se stát žákem vyššího poznání. Musím dospět k přesvědčení, že můj cit má právě takový účinek jako vše, co učiní má ruka.

Inspirace

Jako pokročilejší stupeň poznávání vyšších světů vychází z předchozího stupně imaginace. Naše představivost při ní čerpá ještě mnohem méně z toho, co označujeme jako "zevní popud". Sílu umožňující vytváření představ žák nachází sám v sobě. Zde mu již oči neumožňují vnímat barvy a uši nepřenášejí žádné tóny. Při novém, čistě duchovním dění se objevuje zvláštní rozpor. "Člověk má být v jistém smyslu tvůrcem svých představ, a přesto tyto představy nesmějí být jeho výtvory, nýbrž se jimi musí vyjadřovat děje vyššího světa," stejně jako při vnějších popudech si člověk vnímané věci nevymýšlí. Je zde třeba zachovat střízlivou objektivitu, kterou Steiner nazývá "nesobeckost". Žák se musí naučit tvořit, ale tak, aby jeho Já nehrálo v tomto procesu svévolnou roli. Při smyslovém vnímání dávají vnější představy v člověku vzniknout cítění a chtění. Tak například: cosi nám působí radost, a proto si takovou věc nebo situaci přejeme. Nebo naopak: máme z něčeho strach, vnímáme nějakou událost jako nepříjemnou a snažíme se jí vyvarovat. Zevní děj je tedy základ, následuje cítění, potom vůle a následek. Při inspiraci je tomu naopak – představy vyrůstají z cítění a vůle. "Ze zdravého cítění a chtění roste inspirace zjevující vyšší svět, zatímco ze zpustlého cítění a chtění vznikají o vyšším světě omyly, klamy a fantazie." Okultní školení si dává za úkol ukázat člověku prostředky vedoucí k dobrým citům a podnětům. V první řadě je zde velmi důležité získat vyšší citlivost k tomu, co je "pravdivé a nepravdivé, správné a nesprávné".

Láska k pravdě

Podobné pocity má samozřejmě každý, ale nyní je třeba zaměřit se na ně ještě důkladněji. Uveďme si příklad: někdo se dopustí chyby a druhý tuto chybu odkryje a napraví. Při nápravě je v činnosti jeho rozum a úsudek, ale vzniká i jisté potěšení, radost ze správného řešení. Podobně pak v situaci, kdy nemůžeme pozitivně zasahovat, cítíme rozmrzení a někdy až odpor. Tyto průvodní citové jevy se při okultním školení mnohonásobně zvyšují a je na žákovi, aby je uměl dle potřeby posilovat, nebo potlačovat. Tak třeba v druhém případě žák může dosáhnout toho, "aby se mu logická nesprávnost stala zdrojem bolesti, která se rovná až bolesti fyzické, a naopak něco ,správného’ mu působí opravdovou radost." Kde tedy u člověka běžně pracuje rozum a soudnost, tam se okultní žák učí prožívat celou stupnici citů od bolesti až k nadšení, od skličujícího napětí až k radostnému uvolnění při uchopení pravdy. Žák musí v sobě vyvinout lásku k pravdě, která bude mít zcela osobní ráz. Není to jen studená láska k pravdě, o které se často mluví, ale málo přemýšlí. Zde se k soudnosti rozlišující mezi pravdivým a nepravdivým přidává osobní citlivost ke správnému.

Hospodaření s emocemi

Tuto novou "přecitlivělost" je třeba hlídat, aby šla ruku v ruce s rozumným vztahem k zevnímu světu. Shledává-li žák zevní svět nesnesitelným nebo by ho nejraději opustil, je tu zřejmě chyba a nedostatek tolerance k realitě. Při správném postupu se v jeho duši odehrávají stále bohatší děje, avšak současně se vůči zevnímu světu stává stále tolerantnějším a odolnějším. Tato kombinace má pak za následek pohotový úsudek a jistotu rozhodování. Tam, kde se v běžném životě člověk potácí v nerozhodnosti, dostaví se v inspiraci bystrý pohled, jímž se odhalí i skryté skutečnosti. Za těchto podmínek lze získat inspiraci také "vypěstovaným hospodařením" a citovým potenciálem. Třeba při strachu či úzkosti, jež se vyskytují u každého z nás, vycvičí žák schopnost úzkost ovládnout, strach si "odepřít". Tím ušetří svou vnitřní sílu, která v nekontrolovaném projevu přichází nazmar. To platí i pro hněv, nenávist, závist a další negativní emoce. Z naspořených sil se pak stává vnitřní poklad, z něhož rostou zárodky pro zjevování vyššího světa. Někdo by snad mohl shledávat rozpor v tom, že na jedné straně se má růst citů podporovat, zatímco na druhé se jimi má šetřit. Zde je třeba si uvědomit, že uspoření je žádoucí u citů vyvolených vnějšími podněty a že našetřené se pak promění a uvolní pro jiné oblasti, například kreativitu.

Poklad vnitřní síly

"Nevedlo by ovšem příliš daleko, kdyby člověk zůstal jen u těchto ‚úspor‘. Duši se musí přivádět ještě mnohem větší poklad síly, než je možné touto cestou. Je nutné například vystavit se na zkoušku jistým zevním dojmům a pak si odepřít pocity, které se běžně dostavují." To lze cvičit i tak, když si v představě vyvoláme událost, která nás spolehlivě dokáže rozčílit, a pak toto vzrušení v duchu zvládneme. Z takového cílevědomě potlačeného a zklidněného rozčilení lze pak bohatě čerpat duševní síly. Imaginární rozčilení je dokonce ještě lepší, protože se tu současně cvičí představivost i ovládání. Právě tím se pak vytváří mateřská půda pro inspiraci. Vyskytují se i námitky, že inspirace se přece nedá pěstovat jako květina, protože je to "přírodní dar génia". Hlasy, které vycházejí z materialistických pozic, si však samy odporují. Na jedné straně horují pro teorii evoluce, podle níž se věci vyvíjejí a nic "nespadne z nebe", avšak zároveň popírají vývoj i v jiných oblastech. Nechtějí ani "pomyslet na to, že také dokonalejší duše se musela vyvíjet."

Mnohý génius se sice objevuje nevysvětlitelným způsobem zrozený jakoby "z ničeho", ale tak je tomu jen v materialistické pověře. Duchovní vědec ví, že geniální založení jedince je prostě následek jeho výchovy k inspiraci v dřívějším pozemském životě. Předpoklad, že géniové budou i v budoucnosti jednoduše "padat z nebe" a že příprava pro inspiraci je pouze "fantastická mystika", je podle Steinera materialistickou pověrou, "která zadržuje pravý pokrok lidstva a nestará se, aby se v člověku rozvíjely dřímající schopnosti."

Poznatelné pravdy

Duševní síly, které se hromadí při cíleném ovládání citů v nitru žáka, by se jistě proměnily i bez přispění jiné pomoci v inspirační schopnosti. "Kdyby ale žák chtěl vyvinout sám sebe, vše, co mu může dát inspirace, co již bylo odkryto o podstatě člověka, životě po smrti, o vývoji lidského rodu i planet atd., by mu zabralo spoustu času... jako kdyby student geometrie chtěl sám objevit celou soustavu bez ohledu na to, co již bylo na tomto poli zjeveno." Proto Steiner doporučuje těžit z již odkrytých poznatků a zejména z "vyšších pravd v tzv. kronice Akaša." Těm, kteří tvrdí, že tyto pravdy nelze poznat a přijmout pouhým logickým úsudkem, odpovídá Steiner, že postačí jen dobrá vůle poddat se citovým zážitkům a "prožít citová napětí i uvolnění, pokroky i upadání, katastrofy i zvěstování, čímž se připravuje mateřská půda pro samotnou inspiraci." Tomu ovšem musí předcházet již dříve zmíněná cvičení. "Kdo obrací sílu svého citu k zevnímu světu smyslových vjemů, tomu se může vyprávění o vyšším světě jevit jako ‚suchý pojem‘ nebo ‚šedá teorie‘." Takový člověk "nepochopí, jak je možné, že někdo naslouchá sdělení tajné vědy s hřejivými pocity, když on sám zůstává neosloven. Neřekne si, že je jen jeho vinou, zůstává-li jeho srdce chladné."

Pevné základy

Steiner sice chválí, že se objevuje stále více literatury, z níž je možné dozvědět se i to, co bylo dříve sdělováno pod rouškou tajemství jen v uzavřených společenstvích, ale doporučuje i nadále získávat okultní vědění "pod bezpečným vedením zkušeného učitele, což je nenahraditelný způsob." Pokud jde o "pěstování" inspirace, domnívá se, že by při zkoumání vyšších světů měl základnou zůstávat vždy fyzický svět přístupný smyslům, i když v něm pouhým rozumovým zkoumáním neobjevíme prvky ani světa astrálního (na to potřebujeme imaginaci) a samozřejmě ani duchovního (k tomu je nutná rozvinutá inspirace). Nicméně žák vycházející z fyzické sféry si zachová plné porozumění pro dění tohoto světa a plnou činorodost, aby v něm mohl působit. Takový člověk je potom v každé oblasti života užitečnější a bude tu "působit prospěšněji, lépe než člověk neznalý."

Cesta lásky

Je ovšem i jiná cesta, která "nevychází ze světa fyzického. Ta činí člověka ve vyšších oblastech bytí jasnovidným. Pro mnohé je proto tato cesta přitažlivější," skrývá však několik nebezpečí. Když se totiž někdo opovažuje proniknout bez zkušeností z běžného života do vyšších světů, postrádá pravděpodobně vlastnosti, které jsou pro vyšší stupně zcela nepominutelné, jako je nesobeckost, obětavá láska atd. "Kdyby někdo procitl ve vyšších světech bez těchto duševních vlastností, musela by následovat nevýslovná bída...", to ovšem nikterak neznamená, že ten, kdo vychází z fyzického světa, se bez těchto vlastností obejde. Běžný život mu však skýtá mnoho příležitostí, jak tyto vlastnosti cvičit a pěstovat. Kromě toho se při oné druhé cestě stává, že se žáci, kteří se fyzickému světu rychle a příliš ochotně odcizují, stávají samotáři bez porozumění pro své okolí. Mohou se cítit nad ně povzneseni a pohlížet na ně s určitým pohrdáním, místo aby se svou účastí podíleli na jeho dění. Takoví lidé vnitřně tvrdnou a stávají se v duchovním smyslu sobeckými.

Steiner připravuje své žáky na další a nejvyšší stupeň, kterým je intuice. Toto slovo je ovšem někdy zcestně chápáno jako náhlý nápad. Zde je ovšem míněno jako "vysoce pokročilý způsob poznání plný nejsvětlejšího jasu a nepochybné jistoty." Pravá intuice vede člověka prostřednictvím poznání na cestě za vyššími světy do samého nitra jeho bytosti.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 9/2008.