Letos v květnu se v pražské Staroměstské radnici konala rozsáhlá haptická výstava, kterou její autoři Jiří a Pavla Vaňkovi nazvali Neviděný svět. Vystavovali zde jak známí umělci, tak jejich nevidomí kolegové. Pro Pavlu a Jiřího to nebyla první výstava tohoto typu. Mají jich za sebou už několik. Dotykové výstavy jsou téma, kterému se věnují programově. Založili dokonce občanské sdružení Oliva, které je pořádá cíleně, většinou v Praze v prostorách dominikánského kláštera. Dílo sochaře a uměleckého restaurátora Jiřího Vaňka a jeho dcery malířky Pavly Vaňkové znám, ale teprve tato velká výstava ukázala, jak hluboce pronikli i do světa nevidomých a jak důležitý je návrat člověka k sobě samému.

Přecházet po vodících páskách od předmětu k předmětu, dotýkat se jich se zavřenýma očima a snažit se vnímat jejich tvar – anebo sledovat jak "vidí" nevidomí, byl vskutku velice emotivní zážitek. Výstava, přestože trvala jen krátce, ukázala, že hmat je pro nás vidoucí jeden z nejméně vyvinutých smyslů. Člověk si uvědomil, jak mu prsty ztěžkly a zhrubly. A přitom jsou v okamžiku, kdy přijdeme o zrak, jeho nepostradatelnou náhradou. Nedávné setkání s panem Vaňkem mi tu výstavu znovu připomnělo. Naskytla se i vhodná příležitost k rozhovoru.

Co vás k haptickým výstavám přivedlo?

Především ta skutečnost, že je naše doba až příliš zaměřená na vizuální prožitky a na handicapované zapomíná. O zrakově postižených nemluvě. Tyto dotekové výstavy jsou pokusem poznávat poznané i jinými cestami. Jsou to vlastně rozhovory o vnímání tvarů mezi vidícími a nevidícími a zase naopak. Je až s podivem co všechno nevidomí z daného díla vycítí. Dokonce i v jakém rozpoložení autor na věci pracoval. Někdy se trefí i do názvu abstraktního díla.

Ano, o tom jsem se sama přesvědčila v rozhovoru s nevidomou Janou Moravcovou. Bylo těžké uvěřit, ale je to tak. Mimochodem Jana vystudovala češtinu a teď se zaměřuje na fyziku…

Vidíte, to je také jeden z důvodů, proč jsme se vydali tímto směrem. U té květnové výstavy jsme chtěli, aby to byla výstava především pocitová, aby byla o poetice tvaru, aby se vidoucí i nevidoucí v jeho vnímání setkali. Aby nebyla poučující. Aby se do výstavní síně chodilo s obdobnými pocity, s jakými chodíme třeba na koncert.

Byla ta příprava hodně náročná?

Neříkám, že ne. Záleží také na tom, co chce člověk do té expozice začlenit. Náš původní záměr byl – zatemnělá místnost, aby pocity byly co nejvíc autentické, ale nakonec jsme od toho ustoupili. Bez průvodce by to nešlo a s průvodcem by to bylo pro obě strany zatěžující. Návštěvník by se nemohl plně soustředit. Takže jsme to nakonec vyřešili pomocí klapek na oči, takových jaké se používají v letadle.Velká většina návštěvníků nepoznala pohmatu ani jednoduchou keramickou kočku.

Čím vás tato práce obohacuje?

Poznáváním, jak je svět mnohovrstevný. Zajímá nás hledat podobnosti těch jednotlivých vrstev stejně, jako objevovat další. K tomu objevování napomáhají právě takové výstavy. Nezaměřujeme se ale jen na nevidomé a slabozraké. Zabýváme se i díly lidí s mentálním postižením. Právě nedávno jsme v galerii Oliva realizovali výstavu prací klientů Modrého klíče. U takto postižených lidí se samozřejmě setkáváme s úplně jiným úhlem pohledu, než je ten náš.Tím se vlastně vzájemně obohacujeme. Lidé s nějakým problémem v komunikaci mají daleko víc času na intuitivní rozvoj. Jsou daleko citovější, jejich vnímání je citové, tedy i jejich tvorba. Mají to, co k naší rovnováze chybí. Stále si neuvědomujeme, jak důležitá je pro svět míra věcí.

Dokážeme se ještě vůbec takovému pohledu otevřít?

Ta schopnost se zdaleka neztrácí, pouze se otupuje. Přitom stačí vyjít do přírody a podívat se na strom. Otevíráme se už jenom tím, že se zastavíme a díváme.

Co vám ten pohled říká?

...že se život stromu velice podobá tomu lidskému, ale je delší. Jeho existence je jako existence lidského rodu, v jeho rozvětvení a řádu. Každý strom je individualita, stejně jako člověk. A také si uvědomuji, jak málo myslíme na budoucnost. Když zasadíte strom, zasazujete ho pro další pokolení. Má letokruhy, které mohou vyprávět.

To vás nasměrovalo k práci se dřevem? Kdosi řekl, že jste autor, který se programově navrací k elementárnímu jazyku přírody – k prapůvodní řeči – již se vlastně museli lidé, chtěli-li přežít, naučit rozumět ze všeho nejdříve. A že vám nejde o módní návrat k archaickým či primitivním formám, ale o napojení se na tisíciletou zkušenost lidského rodu. Co vlastně hledáte?

Každý něco hledá, pro mě je důležité hledání a naplňování základních pojmů, jako jsou řád, nebo krása, které ztotožňuji s pojmy rovnováha, harmonie a míra.

Když držíte v ruce kus dřeva, máte představu, co by z toho mohlo být?

To spíš ne. Spíš mám představu, pro kterou dřevo hledám.

Vyznáte se ve dřevech?

Rozlišit charakteristické znaky jednotlivých druhů dřev může být obtížné, je to otázka praxe. Dřevo jehličnatých stromů je měkké, z listnáčů tvrdé.

Vysazujete stromy?

Teď už ne. Ale vždycky jsem se snažil, aby každý strom měl své místo, aby měl kolem sebe volný prostor, aby mohl volně růst. Mám rád, když se košatí a nic mu v tom nebrání. Líbí se mi, jak se dřív vysazovaly například lípy. Kolem křížku se zasadilo šest lip, které vytvořily společnou korunu a tomu křížku udělaly nádherný chrám. Líbí se mi duby na břehu rybníka, které zpevňují hráz, je vidět, jakou mají sílu. Mám rád, jak na jaře voní střemchy. Mám rád i jasany, i když jsou to takoví žraloci přírody. Rostou jak diví. O stromech a dřevech by se dalo povídat donekonečna.

Které dřevo je pro práci nejvhodnější?

Ono se nedá tak jednoznačně odpovědět. Například třešňové dřevo je velice tvrdé, ale hezké. Je tam barevnost. Ale je s ním velká práce. Většinou je stočené, protože se korunou otáčí po větru, a tak otáčí i kmen, takže se špatně půlí, obvykle se z něho nedají dělat velké věci. Její dřevo se používalo spíš na intarie a k dýhování. Lípa zase naopak. Působí lehce a její dřevo je lehké. A snadno se lepí. Záleží na tom, co člověk dělá, jaký má záměr. Jestli materiál přidává, nebo odnímá. Pak musí pečlivě rozmýšlet, aby neodňal moc, protože u dřeva, které má výrazná léta, to pak dopadne většinou špatně.

A vaše oblíbené téma?

Schody, stupně, po kterých člověk životem stoupá. Když má štěstí, setká se s andělskými křídly, impulzem, který mu pomůže dál. Přes první stupně postupujeme lehce. Pak nastanou problémy, schody buď končí, nebo se nedají bez velkého úsilí překonat. Není dobré, když to nedokážeme, protože pak ani neznáme hloubku prožitku.

Dřevo je na dotek vždycky příjemné, dokonce i dřevěné ostění ve studené místnosti působí teple. Možná, že cesta k člověku opravdu vede přes život stromu...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 9/2008.