Zamilovala jsem se do něho v tom okamžiku, kdy prostrčil packu dráty klece v útulku. O další kočku jsem neměla zájem – doma jsem měla už dvě – a zastavila jsem se jenom na chvíli, abych se s kočkami pomazlila a předala útulku pár konzerv. Když mi dobrovolnice, které bylo hned jasné, že mi nějakou kočku vnutí, položila do náruče Lasera, v nejmenším jsem nepochybovala, že si jsme souzeni. Rovnou jsem si ho odnesla domů.

Byl to nádherný pětiměsíční kocourek s očima jak laser; tak taky přišel ke svému jménu. Měl úžasnou povahu a miloval každého na potkání: ostatní kočky, návštěvy, dokonce i psa, který k nám přišel až po něm.

O léčbě pomocí zvířat jsem se poprvé doslechla až pár měsíců poté, co jsem Lasera přivedla domů. Skoro výhradně se jednalo o psy, ale mě napadlo, že Laser by byl pro tento druh práce úplně ideální. Přihlásila jsem se do kurzů a po splnění řady podmínek jsme s Laserem prošli testem, po kterém jsme se stali registrovanými členy Delta Society, jenž sdružoval zvířecí psychoterapeuty a jejich dvounohé pány.

Laser byl doma vždycky láskyplný mazlík, ale na těch návštěvách v nemocnici a v léčebnách pro dlouhodobě nemocné jako zázrakem věděl, co přesně dělat; ke každému se spokojeně přitulil, předl a mazlil se. Nikdy se od nikoho neodtáhl dřív, dokud jsem se sama nezvedla, abych přešla k dalšímu lůžku. Lidé mnohokrát říkali, že ještě nikdy neviděli tak klidnou a přátelskou kočku. A líbil se i lidem, kteří kočky jinak přímo nesnášeli!

Jeden mladík, který při požáru utrpěl vážné popáleniny, se poprvé od své nehody usmál právě ve chvíli, kdy se mu Laser stulil na přikrývce. Malý chlapeček, vyčerpaný a apatický při léčbě leukémie, se celý rozzářil, Lasera si přivinul do náruče a políbil ho na hlavičku, načež o kocourovi donekonečna vyprávěl všem svým návštěvám. Největší pomoc však Laser přinášel do hospiců. Jednou mi z Delta Society zavolali, že v nedalekém hospici leží pacientka, která si vyžádala návštěvu kočky. Tehdy byl v celém okrese k dispozici jedině Laser. Já osobně jsem přítomnost umírajících snášela špatně, ale uvědomila jsem si, že musím své sobectví překonat; ta nebohá žena umírala a nechtěla nic víc, než se chvíli potěšit přítomností mého kocourka. Souhlasila jsem.

O pár dní později jsme se vypravili na svou první návštěvu. Paní P. bylo už devadesát jedna, a i když byla fyzicky zesláblá, myslelo jí to pořád velice dobře. Zpočátku jsem se cítila dost trapně (o čem si proboha můžete povídat s cizím člověkem, o kterém víte, že umírá), ale Laser dokázal konverzaci báječně rozproudit. Vyhoupl se k paní na postel a stulil se jí u boku, přesně tam, kam dosáhla rukou a mohla mu položil dlaň na hřbet. Paní mi vyprávěla příhody o kočkách, které před lety chovala s manželem. "Ukážeme se příští týden," slíbila jsem na odchodu. Celé tři měsíce jsme za ní Laserem chodili každou neděli. Stará paní a Laser se spřátelili a paní se na kocourka vždy upřímně těšila, i když viditelně slábla. Při jedné návštěvě se nedalo přehlédnout, že sice vítá Lasera úsměvem, ale její zdravotní stav se výrazně zhoršil. Postěžovala si, že je jí zima, i když podle mě bylo v pokoji skoro přetopena. Laser se k ní přitulil a ona si povzdechla: "Tak krásně hřeje! To je tak příjemné!" Chvíli tak leželi. Paní mlčela a já také, protože bylo jasné, že se necítí dobře a na povídání nemá náladu. Ležela se zavřenýma očima, občas pohnula prsty a pročísla kocourkovi srst. Když jsme odcházeli, paní otevřela oči a já jako vždy řekla: "Tak na shledanou příští týden!" Paní se zadívala na Lasera stuleného v mé náruči a šeptla: "Děkuji." Věděla, že žádný "příští týden" ji už nečeká. A skutečně, ve čtvrtek mi z hospicu zavolali, že paní P. zemřela.

Bylo mi to líto, návštěvy u ní byly milé, ale samozřejmě jsem byla ráda, že už netrpí bolestmi. Byla jsem vděčná, že návštěvy u umírající paní jsem neodmítla. Laser jí i mně přinesl během těch společných chvil tolik radosti a pohody, že se to nedá ničím vyjádřit ani nahradit.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 8/2008.