V dodatku nazvaném "Stupně vyššího poznání" Rudolf Steiner nastínil stručnou charakteristiku jednotlivých stupňů, to jest: smyslového poznání, imaginace, inspirace a intuice. Smyslové, hmotné poznání popisuje jako běžný jev, k němuž je zapotřebí čtyř elementů: vnímaný předmět, obraz, který vzniká v našem vědomí, pojem, který si vybavíme a konečně "já", které si na základě dojmů z předmětu "vytvoří" obraz i pojem. Steiner hovoří o prvním předpokladu vzniku smyslového poznání – o předmětu. Ten však již neplatí pro druhý stupeň, jemuž je věnována zvláštní kapitola.

Imaginace

Na stupni imaginativního poznání obrazy již nepřicházejí z hmotného světa, ale z oblasti "duše" a "ducha". Je nabíledni, že pro adepta okultních věd není tento přístup samozřejmostí.

Steiner se zmiňuje o některých scestných varovných signálech, které popisují astrální svět a mluví o "zjeveních v bytostech přinášejících člověku všemožné nebezpečí, jejichž vlivem by mohl až příliš snadno utrpět úhonu na morálním smýšlení i duševním zdraví. Podle nich hranice mezi dobrou a špatnou stezkou není silnější než pavučinka a snadno by mohlo dojít k propastnému pádu a zřícení do úplné zvrhlosti." Steiner takové varování nevyvrací, ale tvrdí, že "nebezpečí nesmí nikomu překážet na cestě za vyšším poznáním." Žák ovšem musí být poslušen rad svého učitele, musí být trpělivý a projít nejprve některými zcela běžnými zkušenostmi. Nikdo nesmí být k žákovství vyzýván, "a jak školený hledá, v tom učitel nechce probouzet jen nejasný pocit o podobnosti s Bohem, ale snaží se mu otevřít oči pro to, co ve vyšších světech skutečně existuje."

"Božská podstata je zajisté obsažena v každém člověku, ale tak je tomu v každé bytosti. V kameni, rostlině i ve zvířeti. Člověk nechť otevře oči a spatřuje podstatu těchto stvoření. Musí v sobě rozvinout duchovní smysly, stát se jiným člověkem, aby mohl vidět a prožívat cosi jiného než obyčejné… Stupeň imaginace netřeba chápat jako školní třídu, kterou je nutno si odsedět. Současně s ním je možno vyvolat i další stupeň inspirace a intuice. Nicméně vynechat stupeň imaginace nelze."

Neviditelná realita

Pokud jde o nebezpečí, které tkví v imaginativním poznání, jeho příčinou je pocit, že člověk při vstupu do něj jako by ztrácel půdu pod nohama. Při vnímání ve fyzickém světě jsou totiž předměty vjemů "venku v prostoru". Barvy, tóny, vůně, mají původ právě v těchto předmětech. Barvy jsou na předmětech, tóny se linou z hudebních nástrojů nebo z hrdla pěvců. To dává člověku pevnost a bezpečnou oporu. Vjemy bez zjevných příčin jsou pak pokládány za chorobné a nenormální halucinace či vize. Při povrchním pohledu se však celý imaginativní svět skládá právě z takových halucinací a iluzí.

Ve svých předchozích úvahách popisuje Steiner, jak rozvíjet to, co je v běžném životě neviditelné. Při takovém cvičení například žák pozoruje semínko jakékoli rostliny a představuje si, jak z něj vzniká rostlina, která posléze vydá plod dalších semínek. Přitom si uvědomí sílu země i světla, jež provedou zázrak, o němž se nám ani ve snu nezdálo. Představí si také, kdyby semínko bylo umělé, že by se za stejných podmínek nestalo vůbec nic. "Řekne si: v semínku skrytě spočívá to, co z něj později vyroste. V napodobenině není tato síla obsažena, a přece může být pro mé oči oboje docela stejné. Na toto neviditelné soustřeďme nyní pocity a myšlenky a soustřeďme se na myšlenku, jak se viditelné stane neviditelným. Kdybych nemohl myslet, nemohlo by se mi už nyní ohlašovat to, co se stane viditelné teprve později." Při delším pozorování se kolem semínka vytvoří jakýsi plamen fialové nebo modré barvy. Naše představy pak mohou jít dále a vytvářet si naopak proces vadnutí a zmaru, přičemž i tady vzniká plamen, tentokrát poněkud jiné barvy. Při takovém cvičení imaginace se vjemy odpoutávají od všech zevních věcí a "vznášejí" se volně v prostoru nebo v něm poletují. Přitom však člověk ví, že tyto vjemy nebyly vytvořeny věcmi, jež má před sebou, nýbrž že je vytvořil "on sám". V obyčejném životě a ve fyzickém světě se musí chránit před představami vycházejícími z věcí bez řádného základu. K vyvolání imaginativního poznání je však důležité, aby žák uměl nejprve barvy, tóny, pachy atd., jež se "vznášejí volně v prostoru", plně se odpoutat od všech věcí.

Nutnost duchovního vedení

Další stupeň imaginativního poznání musí nyní spočívat v tom, aby se našel "nový kloudný základ" pro tyto osamocené představy. Podle Steinera se namísto dřívějších předmětů stanou nyní nositeli imaginativních vjemů "nové duchovní bytosti a věci". Tyto duchovní bytosti jsou stále kolem nás, ale my jim nedáváme příležitost a volnost imaginativního světa, v němž "duch se bezprostředně vyžívá ve volně se vznášejících tónech i barvách". Pro žáka je imaginativní svět zpočátku pouhým "světem obrazů", o němž v mnoha případech neví, co vyjadřuje. Okultní učitel ale ví, k jakým věcem a bytostem se tyto obrazy vztahují ve světě ještě vyšším. Má-li k němu žák důvěru, pak si může být jist, že se mu později vyjeví souvislosti, do nichž prozatím ještě nevidí. Steiner tu opakuje stále znovu, že zatímco ve fyzickém světě jsou předměty v prostoru jakousi jistotou, na nichž si žák ověřoval správnost svých představ, ztroskotávaly současně na této hmotné skutečnosti všechny halucinace a iluze. Tato skála nyní mizí v imaginativním světě do propasti a nastupuje duchovní vůdce. Ten musí být ovšem toho jména hoden.

Je tu ještě další důvod, proč se do nového světa člověk nemůže vydat bez příslušného vedení. Ve všech duchovních bytostech, které žák může potkat, poznává sám sebe. V běžném životě dokáže snadno rozlišovat mezi svými pocity, žádostmi, vášněmi a představami a mezi předměty či bytostmi, jež je podněcují. Odlišuje tedy to, co se děje v jeho duši, od vnitřního světa. V imaginativním světě se děje vše obráceně "jako v zrcadle". Co z člověka proudí ven, jeví se tak, jako by to chtělo zvenku přicházet k němu. Přání, které chová, se proměňuje v postavu, například v podobu fanaticky vyhlížejícího zvířete, nebo i v bytost podobnou člověku, která jako by na něj dotírala, útočila, nebo ho podněcovala vykonat to či ono.

Moderní cesta svobody

Takový svět může člověka vyděsit, ačkoli nepředstavuje nic jiného než žákovy myšlenky, přání a vášně proměněné v obrazy. Steiner varuje před fantastickým světem a zdůrazňuje, že je nutné se teprve učit rozlišovat "v obrazy proměněnou vlastní bytost od skutečného duchovního světa. Zprvu je pro žáka takové rozlišování přímo nemožné. Je tu nutná největší opatrnost." Občas se některá dobrá vlastnost duše halí do nesympatického šatu a naopak – některé záporné vlastnosti duše se odívají do půvabných a přitažlivých obrazů. I zde musí učitel upozorňovat žáka na to, co je přelud a co pravda. Nikterak to však neznamená, že by učitel musel neustále stát vedle žáka. Prostorové spojení je někdy žádoucí, ba dokonce nutné, avšak spojení lze udržovat i při prostorové vzdálenosti. Důležitá tedy není stálá přítomnost, ale stálá důvěra. Kromě toho "mnohé, co se děje mezi učitelem a žákem, když jsou spolu, může často působit dodatečně ještě po měsíce, ba i po léta". Toto spojení je nutné ovšem chápat tak, že okultní žák jím rozhodně neztrácí svou svobodu a samostatnost. Zde Steiner uvádí, že míra určité závislosti na učiteli se mění. U křesťanského zasvěcení je daleko menší než u metody uplatňované "okultisty orientu". "Úplně pak odpadá u stezky poznání, kterou od čtrnáctého století uplatňují takzvané ezoterní školy rosekruciánů." Zde "nepřichází v úvahu nic, co by mohlo rušit moderního člověka v jeho potřebě svobody." Steinerovi se zdá v současné době nejpřirozenější rosekruciánská cesta. "Člověk po ní může jít, aniž by ohrozil své křesťanství, a dokonce může po ní jít i ten, kdo je zastáncem moderního vědeckého světonázoru."

Podmínka objektivity

Někdo by se snad domníval, že by člověk mohl být ušetřen rozjímání o zrcadlení obrazů své vlastní duše, Steiner však soudí, že jen "pozorování vlastní duše se stává názornou vlastní povaha imaginativního světa. Žák se musí učit nepozorovat věci jen zvenku, ale tak, jako by sám v nich vězel. Musí se stát sám sobě předmětem nového poznání. Zatímco setrvává ve fyzickém světě, nemůže vidět za povrch věcí a nemůže nikdy vystoupit sám ze sebe, jako by "vyletěl z vlastní kůže", aby se pozoroval zvenku. Takové pozorování je však při okultním školení jeho první povinností a jeho pomocí se pak učí vidět za povrch zevních skutečností a bytostí." Popsaný způsob líčí, jak žák opouští půdu zevních smyslových zážitků. "Musí být mnohem intenzivněji vnitřně činný, než jak je tomu v případě vnějšího poznání, kdy se prostě odevzdá zevním dojmům a ty mu přivodí představy. Člověk má být v jistém smyslu tvůrcem svých představ, a přesto tyto představy nesmějí být jeho výtvory, nýbrž musí se jimi vyjadřovat děje vyššího světa, stejně jako se ve smyslových vjemech vyjadřují děje světa nižšího. V obyčejném životě neprobíhají představy libovolně. Předměty samy vyslovují, jak mají být prezentovány. Chování člověka k předmětům vnějšího světa můžeme při poznávání označit výrazem "nesobecké." V této nesobeckosti je jeho učitel zevní svět. Tím, že svět staví před naše smysly určitý obraz, odnímá nám iluze, fantazie, nelogické úsudky i nevědomost. Podle Steinera se pak člověk musí naučit vnitřně tvořit, ale musí si zachovat právě tuto nesobeckost, objektivitu. "Jeho Já nesmí hrát při tomto tvoření ani v nejmenším svévolnou roli." Dále upozorňuje na to, že při smyslovém poznání existují tři základní síly duševního života: představivost, cítění a chtění, přičemž první (představy podnícené zevními předměty) dává určitý směr cítění i chtění. Tento postup se pak mění u vyšších stupňů poznání, jimiž je inspirace a intuice. Okultní školení si dává za úkol ukázat člověku "prostředky, které ho činí schopným učinit své city a podněty zdravě plodnými pro tyto vyšší stupně."

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 8/2008.