Častokrát jsem snila o tom, jak asi vypadá ráj na zemi. V mých představách se rodila země slastně se choulící v náruči bujné zeleně, oděná v pestrobarevné gejzíry exotických květů, majestátně odpočívající ve stínu cypřišů, eukalyptů, platanů a pinií. Země sladce vonící po víně a medu, kde si vprostřed průzračných lagun dávají svá dostaveníčka kormoráni, volavky a labutě. Stáda horských koz a ovcí rozverně cinkají stříbrnými zvonky, krajinou se vinou plantáže olivovníků a políčka s vinnou révou a nad tím vším se klene azurově modré nebe bez mraků. Slunce se opírá do bílých vápencových skal a kolem tiše šumí moře barvy nejčistšího tyrkysu…

Lefkada je čtvrtým největším ostrovem ve skupině sedmi ostrovů v Iónském moři. Leží téměř uprostřed souostroví – jižně od Korfu a Paxi a severně od Kefalonie a Ithaky. Je nejhornatějším ze všech ostrovů; nejvyšším vrcholem je Elati (1158 m) v pohoří Stavrota. V horách se nacházejí malé náhorní plošiny a uzoučká údolí. Na těchto poměrně malých nížinných plochách se pěstují olivovníky, obiloviny, víno, zelenina a další zemědělské produkty. Velká část obyvatel se živí rybolovem a chovem hospodářských zvířat. Díky častým zemětřesením a pomalejšímu rozvoji turistického ruchu si Lefkada zachovala ještě mnohé ze svého původního charakteru. První turisté sem začali směřovat až v 60. letech minulého století, a to hlavně do oblasti pobřežních letovisek. Řada vesniček ve vnitrozemí si tak dodnes uchovala svou neměnnou tvář. Jejich obyvatelé žijí poklidným a jednoduchým životem jako za starých dobrých časů. Pojem čas je zde vůbec velmi relativní veličinou. Mnohdy máte pocit, že ubíhá mnohem pomaleji, nebo že se nadobro zastavil…

Mýty a legendy

Stejně jako celá řada dalších míst je i nejstarší historie Lefkady zahalena mýty a pověrami. Své jméno získal tento ostrov údajně ze slova "leukos" (což v klasické řečtině znamená bílý). Tak jej prý nazývali již starověcí námořníci a tento přívlastek zvolili podle charakteristických vápencových skal, kterými Lefkada poutá pozornost již z dalekého moře.

Mys na jihu ostrova je sám o sobě opředen celou řadou legend. Podle jedné ze starověkých bájí právě z něj skočila do moře antická básnířka Sapfó z nešťastné lásky ke krásnému převozníkovi Phaonovi, který ji opustil. Podle další z pověstí se na nejjižnějším výběžku nacházel vchod do podsvětí – při pohledu do hypnotizujících hlubin moře pod útesem a tajemných jeskynních otvorů není tak těžké této myšlence uvěřit. Ve starověku zde stál Apollónův chrám (dnes se na jeho místě nachází maják), kde byly svrhávány do moře lidské oběti. V souvislosti s Lefkadou nelze nevzpomenout jména starověkého básníka Homéra a jeho nejslavnějšího díla Ilias a Odyssea. Ostrov se stal předmětem sporu dvou světových archeologů, objevitele Tróje Heinricha Schliemanna a jeho žáka Wilhelma Dörpfelda, o to, zda jde o rodiště bájného krále Odyssea – Ithaku. Zatímco Schliemann na základě vykopávek označil za mýtickou Ithaku dnes stejnojmenný ostrov, Dörpfeld tvrdil, že bájná Ithaka je vlastně dnešní Lefkada. Jeho teorie vycházela ze studia Odyssey, zejména veršů, v nichž Odysseus po ztroskotání popisuje svou rodnou zemi králi Fajáků Alkinoosovi. Tento spor řeší současní archeologové dodnes a zatím nebyl ani jednou ze stran předložen argument, který by jednoznačně podpořil některou z variant.

Ráj ptáků a květin

Lefkada oplývá bohatou vegetací – s bujnou zelení se lze setkat doslova na každém kroku. Díky příznivému klimatu a bohatým srážkám se zde daří všemožným druhům rostlin. Stejně jako v jiných částech Řecka i tady jsou k vidění celé plantáže olivovníků, v údolích pak charakteristická políčka vinné révy pokrývající úpatí kopců. V úrodných údolích se kromě oliv a vína pěstují i citrusy a zelenina. Zeleň nechybí ani ve městech. Místní lidé květiny milují a s láskou jimi zdobí své zahrady a domovy. Na Lefkadě se daří nejen rostlinám, ale i zvířatům. Kousek od hlavního města Lefkas se nachází laguna, která je významnou mokřadní oblastí se spoustou vzácných ptáků. Kromě racků, kteří zde hnízdí celoročně, se sem na podzim stěhují i další druhy – od kormoránů až po labutě.

Balada o naději…

Historie Lefkady připomíná jednu velkou krásnou báseň. Úchvatnou baladu, v níž se snoubí láska i bolest, radost i žal, naděje i zoufalství. Zdejší lidé prošli mnoha příkořími, válkami a obdobími nesvobody, kdy si těžkou dřinou v potu tváře vydělávali na svůj denní chléb pro sebe a své rodiny. V roce 1477 byl tento ostrov dobyt Turky, kteří zde vládli až do roku 1684, kdy Lefkada přešla do rukou Benátčanů. Pod jejich nadvládou zůstal ostrov s malou výjimkou až do roku 1797. V témže roce přešel spolu s ostatními ostrovy v Iónském moři podle smlouvy z Campo Formio do rukou Napoleonových. O rok později byl dobyt spojeným tureckoruským námořnictvem a začleněn do státu tvořeného sedmi Iónskými ostrovy, vazalsky podřízeného tureckému sultánovi. Smlouvou z Tilsitu v roce 1807 přešel znovu do rukou Francouzů a patřil jim až do roku 1810, kdy byl dobyt Brity. Období britské vlády trvalo do roku 1864, kdy byl ostrov připojen k Řecku. Lefkada spolu s ostatními ostrovy v Iónském moři silně podporovala řecké vlastence bojující proti nadvládě Turků. Během války za nezávislost v roce 1821 našlo na ostrově úkryt mnoho bojovníků za svobodu. Část této strastiplné historie zvěčnil ve svém díle významný řecký básník Aristoteles Valaoritis (1824 - 1879), jehož veškerá tvorba byla inspirována hrdinským bojem Řeků za osvobození od turecké nadvlády. Valaoritis se rovněž výrazně politicky angažoval jako člen řeckého národního shromáždění za osvobození dalších, dosud nesvobodných řeckých území. Tento básník žil a pracoval na ostrůvku Madouri, ležícím v zálivu proti městu Nydri na východním pobřeží Lefkady. Dosud zde stojí jeho vila obklopená nádhernou zelení.

Věrni svým tradicím

Lidová architektura, tradiční zaměstnání obyvatel, umné rukodělné výrobky, slavnosti na návsích, bohoslužebná shromáždění a procesí – s tím vším je možné se na Lefkadě dodnes setkat. Horské vesničky ožívají starými zvyky zejména při oslavách svátků svatých, při svatbách nebo v době masopustu. Náboženské svátky zůstaly zachovány ve své historické podobě. Církevní obřady jsou obvykle doprovázeny slavností s lidovými tanci, písněmi a hodováním. Mnohé z těchto slavností se konají v blízkosti kostelíků nebo klášterů roztroušených ve vnitrozemí. Lefkaďané milují hudbu a tanec. Ve vsích stále žijí lidoví muzikanti, kteří chodí z vesnice do vesnice a hrají místní písně. Není problém potkat se zde s ryzím a nefalšovaným Lefkaďanem a zapříst rozhovor nad šálkem řecké kávy nebo sklenkou ouza, tradiční řecké kořalky. Lidé jsou tu milí a vstřícní a příležitost k přátelskému posezení rozhodně uvítají.

Stáří, jež zdobí hrdost a láska

Mě osobně nejvíce zaujaly staré ženy v tradičním oděvu, které se zde procházely většinou ve dvojicích a vesele a živě diskutovaly. Soudě dle věku šlo již opravdu o "babičky", z nichž některým těžký život ohnul páteř hluboko k zemi. Jejich tváře však nejevily sebemenší stopy křivdy, smutku či zatrpklosti, ba právě naopak. Babičky kráčely hrdě a energicky, jak jim to jen zdraví dovolovalo, radostně rozmlouvaly s kolemjdoucími a spokojeně se usmívaly. Některé z nich i přes svůj značně pokročilý věk pomáhaly s prací na lodích a v přístavech. Ve svých dlouhých černých nařasených sukních a tmavých šátcích, z nichž sem tam vykukovaly stříbrné kadeře, kráčely vesele turistickou promenádou, opírajíce se o krátké štíhlé hůlky, a v jejich výrazu bylo cosi vznešeného. Byla tam oddanost a něha, které po celý svůj život rozdávaly a dosud rozdávají svým nejbližším, byla tam hrdost a odvaha, jimiž po mnoho let statečně čelily bídě a utrpení. Byla tam víra, jež často sloužila jako pevný štít před nástrahami mnohdy nepřátelského světa. A především tam byla láska. Láska k zemi, jež svým lidem poskytla skromnou, ale tolik potřebnou obživu, láska k národu, který po každé porážce vždy znovu hrdě povstal, láska k Bohu, jenž je naším stvořitelem a otcem z nejdražších…

Zůstala jsem stát v tichém dojetí. Nad statečností a silou těch křehkých žen, nad jejich nezlomnou vírou a vášní, jež je poutá k životu. Jejich úděl byl mnohdy velmi těžký, ale ony přesto nezatrpkly, neodvrátily se od života, neuzavřely se v bolestném osamění. Naopak, nelehký osud v nich vykřesal jen to nejlepší – odvahu, hrdost, houževnatost a naději, již vlévaly do svých srdcí i srdcí svých blízkých. V duchu jsem se těmto ženám hluboce poklonila. Kéž bych i já jednou, až se můj čas pozvolna naplní, dokázala stát tak pevně a beze strachu…

Vždyť staří lidé jsou bezednou studnicí moudrosti, něhy a lásky, kterou stačí jen odkrýt – vlídným slovem, úsměvem či pohlazením – a pak již můžeme nekonečně čerpat z jejích nádherných pokladů. Je to tak snadné. Lidé na Lefkadě to dávno vědí. Snad i proto zde naděje nikdy neumírá…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 8/2008.