Každá vláda sleduje průměrný věk svých občanů a pak buď mlčí v případě, že se průměr snižuje, anebo se vychloubá, když se zvyšuje. Cítí se tedy navenek odpovědna za to, zda její voliči žijí déle, anebo jejich životního času naopak předčasně ubývá. Průměrný životní věk evropských mužů se obvykle pohybuje okolo sedmdesátky, ženy se dožívají v průměru ještě asi o čtyři roky vyššího věku než muži. Demografické statistiky dokládají, že když lidé dosáhnou vyšší materiální spotřeby, nebo dokonce blahobytu, dožívají se vyššího věku. Vyšší průměrný věk je rovněž připisován lidem s vyšším vzděláním, s vyšším společenským postavením, ale je rovněž spojován s dokonalejší zdravotní péčí, kvalitnější hygienou, sportovními návyky a obecně také zdravým životním stylem, při němž se nekouří a alkohol či jídlo se požívají jen velice střídmě. 

Podle výsledků nejnovějších výzkumů (profesor H. W. Barker, USA, 1997) je však délka našeho života určována spíše geneticky, což znamená, že v sobě neseme informativní kód, který náš organizmus v předem stanoveném okamžiku přibrzdí v životním rozběhu a následně jej přivede až ke smrti. Nikdo pak tedy nemůže uniknout termínu své smrti například sportováním, vegetariánskou stravou, mystickým duchovním klidem, humanitárními zásluhami, ani případným osvícením, jež ho třeba přivede k nesmírnému klidu a nadhledu nad světským klokotem. Nikdo si tedy neprodloužil svůj život sebebohulibějšími zásluhami, například sebeobětováním pro blaho jiných, a naopak si jej nezkrátil brutálními zločiny, zaměřenými proti lidskosti.

Dokladem o jakési předurčenosti a bezzásluhovosti věku je zřejmě život Kristův, který skonal ve třiatřiceti, i život mystika Oshoa, jenž zemřel koncem osmdesátých let našeho století ještě před svou šedesátkou. Dosažený věk není tedy rozhodně přímo úměrný zásluhám ani proviněním, což rovněž dokládají dodnes přežívající němečtí esesáci, kteří naplněni rasovou nenávistí vraždili a popravovali nevinné, a přesto se dodnes vyhřívají na terasách svých vilek nebo spokojeně směřují ke své devadesátce v luxusních domovech pro přestárlé.

Barkerův genetický výzkum a získané důkazy o předurčenosti délky lidského věku vycházejí sice z poznatků ortodoxní vědy, ale jsou v překvapivém souladu s tvrzeními mnoha ezoterických filozofů a mystiků o celkové předurčenosti, stanoveném počátku i konci lidského života. Existuje-li totiž hybatel všehomíra, bez jehož vůle nespadne nikomu ani vlas z hlavy, jak tvrdí mnozí mystikové a proroci, potom je nesmírně logické a vlastně nadmíru efektivní, že právě danost našeho osudu a délku života pojistil tento hybatel geneticky, aniž by bral ohled na individuální úroveň našich příštích zásluh či provinění. Genetické načasování délky našeho věku hypotetickým hybatelem má možná jiný význam než udělení individuální odměny nebo trestu za předcházející způsob života.

A nezdá se to být docela logické?

Pro někoho je totiž předčasnější skon doslova objektivním dobrodiním, protože kdyby žil třeba o deset let déle, trpěl by a potkaly by ho nešťastné události, jichž byl svou smrtí ušetřen. Jiný by se třeba pod vlivem dalších let života proměnil v bytost s jiným posláním, než jaké mu bylo hybatelem předurčeno. U dalšího by se dosud příznivá životní bilance při prodloužené existenci mohla rozpadnout úplně vniveč. Jsme totiž myšlením ještě pořád příliš Evropané, když toužíme žít málem věčně spolu se svými partnery, třeba až do své devadesátky, především proto, že si většinou chceme užít toho hmotného, co jsme nashromáždili, okusit spíše rutinních smyslových dojmů než zážitků z duchovního světa. Chceme rovněž málem donekonečna okoušet slasti pramenící ze zkušeností a nadhledu, jehož jsme léty nabyli. Chceme být stále moudřejší, abychom si snad jednoho dne troufli i na polemiku se samotným hybatelem.

Některá shora uvedená tvrzení vycházejí z věrohodných výzkumů Kanaďana R. A. Newcomba, publikovaných v roce 1975, který svérázným způsobem prokázal, že bohatí lidé chtějí ve své většině žít velmi dlouho a dosáhnout vysokého stáří, zatímco jejich chudým či dokonce zbídačeným vrstevníkům na příštím kmetském životě příliš nezáleží. Dále zjistil, že lidem bez většího životního nadhledu nepřipadá vlastní smrt už ve vyšším středním věku nijak předčasná. Newcombe rovněž doložil, že lidé převážně považují smrt za nespravedlivou, když jim bere životní partnery, byť třeba už osmdesátileté, aniž by si vůbec uvědomovali, že samota ve vysokém stáří je jejich poslední osudový úkol, s nímž si prý podle své karmy mají poradit.

Případnému hybateli nejde zřejmě ani o to, zda někdo v životě odvedl dobré dílo a měl by tedy po skončené práci v klidu odejít do věčného zapomnění. Důkazem je fakt, že i dnes umírají mladí a nesmírně nadaní vědci a umělci, kteří by se mohli stát dobrodiním pro lidstvo, a naopak přežívají na první pohled zcela neužiteční staří vandráci ve stozích a otrapové v příkopech. Hybatel jednoduše usoudil, že dobrodiní nadaných či mravných mladíků není zapotřebí, takže je bez mrknutí oka posílá převozníkovi na Hádu, a zdůrazňuje naopak fakt potřebnosti životů osob třeba objektivně nemravných a na první pohled naprosto neužitečných, jejichž zahálčivý a zdánlivě zbytečný život je pro jiné často trnem v oku – ale on jim přesto překvapivě předurčuje vý hodnější věkový kód. Proč však ale hybatel dopřává objektivně cenné bytosti v genetickém kódu jen málo let a bytosti ob jektivně vcelku bezcenné ponechává dosáhnout překvapivě dlouhého věku, jehož by se kvůli způsobu svého života vůbec neměla či dokonce nesměla dočkat? Jak je možné, že osoby žijící v naprostém souladu s teoriemi o zdravém způsobu života umírají dříve než lidé, kteří celá desetiletí holdují přejídání, alkoholu a neřestem a na svoje zdraví a fyzickou kondici neberou vůbec žádný ohled?

Délka našeho života je geneticky předurčena

Existuje vůbec nějaké přijatelné vysvětlení podobných paradoxů? Jaký smysl může mít genetická strategie, podle níž se jeden z nás dožije podle plánu sotva pětačtyřicítky a druhý naopak požehnané devadesátky? Proč hybatel v zastoupení dokonalé pří rody činí v délce lidského života tak podstatné a na první pohled zcela nepochopitelné rozdíly? Genetik a kupodivu také mystik Angličan B. K. Bradley (1979) překvapivě tvrdí, že genetické předurčení individuální délky lidského věku je nejpádnějším důkazem podporujícím tisíce let staré učení o převtělování duší. Že totiž přesně načasovaná individuální délka lidského života je vlastně prospěšnou synchronizací, jež sleduje dva nejvýznamnější úkoly při cestě lidstva a vlastně i celého vesmíru ke konečné harmonii. O jaké úkoly podle podání profe sora Bradleyho však má jít?

V tomto současném životě, který by se dal přirovnat k cestování v rychlíku, musíme například brzy zemřít, abychom třebas mohli stihnout přípoj k pomalejšímu osobnímu vlaku v příštím životě, napsal Bradley. Kdybychom totiž včas nezemřeli, promeškali bychom tento výhodný spoj, onen nový život, ve kterém máme za úkol dosáhnout možná i vyššího věku a objektivně vyšších met. Umíráme-li tedy před časně, neměli bychom příliš láteřit na nespravedlivost osudu, ale měli bychom spíše v klidu a aspoň s částečným nadhledem očekávat věci příští.

Prvním úkolem člověka je odejít ze světa v přesně stanovenou chvíli, aby se případně nesetkal s lidmi či s událostmi, s nimiž se v žádném případě setkat nemá či nesmí, aby je totiž neovlivnil a nepozměnil, konstatuje Bradley ve své nesmírně populární a hojně čtené publikaci Genetika a synchronizace z roku 1979. Je logické, že musíme například předčasně zemřít, abychom neovlivňovali druhé, abychom nedávali jiným podněty, které by jinak mohly deformovat efekty příštích zákonitostí. Oněch zákonitostí promítaných v obecné rovině, v níž má individuální lidský život přesně stanovené místo, aniž by se příliš přihlíželo k subjektivnímu stanovisku toho či onoho člověka, jenž je právě svým osudovým předurčením libě či nelibě smýkán, který je ve svém žití zdánlivě náhle a osudové postižen.

Druhým úkolem předurčenosti zjevujícím se až po smrti, která nastává v předem určeném termínu, je složitá příprava na příští život, do jehož soukolí bude naše duše vtažena v novém převtělení. Duše zemřelého, tedy určitá uchovaná duchovní energie, se po smrti člověka nejprve důkladně uvolní z případně už omšelého fyzického obalu, transformu je se, aby se důsledně zbavila balastu právě skončeného žití, a připraví se k další smysluplné přeměně, k dalšímu pobývání v materiálním světě, v němž pak v roli nově zrozeného konkrétního člověka plní další nezastupitelné úkoly. Úkoly na cestě směřující k individuální i kolektivní harmonii.

Zdají se vám tato tvrzení poněkud přitažená za vlasy?

Možná na první pohled, protože Bradley není jenom genetikem a teoretikem inkarnace, ale záro veň i praktickým experimentátorem a průkopníkem takzvané ezoterické regrese, při níž svým pacientům prostřednictvím hypnózy zjišťuje stáří jejich nesmrtelné duše podle počtu završených pozemských životů a podle úkolů, které v režii univerzálního hybatele buď už splnili, anebo s jejich plněním ani nezačali, takže je tyto úkoly čekají teprve v dalších životech. Bradley kupodivu nejednou prokázal, že některé osoby, s nimiž experimentoval, už kdysi dávno žily v konkrétních a už zcela uzavřených životech a že se jejich duchovní energie po smrti transformovala, tedy převtělila do duchovní energie, ovládající psychické efekty nového, po této proměně zrozeného života dalšího lidského jedince.

Tento badatel samozřejmě nezůstal v podobných experimentech osamocen, stejné nebo obdobné výsledky jako on přinesli či prokázali někteří další ve světě proslulí ezoteričtí experimentátoři, například Dethlefsen (1970), Strauss a Schilling (1985), Hoffmann (1997), Drivesová (1994), Lazarev (1995, 1996, 1997) a mnozí jiní. Bradley se však mezi nimi zdá být nejzajímavější tím, že se pokusil vyvrátit i námitky a předsudky laiků vůči nemožnosti už zmiňované synchronizace, a to elementárními argumenty, které stojí za zmínku, protože snad přinesou zvláštní světlo do každodenních myšlenek našeho života.

Co je to inkarnační synchronizace?

Jestliže někdo prožije celý život zdravě, sportuje a nejí červené maso, a přesto zemře dříve než osoba holdující celoživotně obžerství, cigaretám, alkoholu nebo naprosté pohybové pasivitě, v žádném případě to neznamená, že nemá smysl se o nic v životě snažit, když mnohé lidské úsilí vyjde beztoho na prázdno, píše Bradley ve své práci Praktická ezoterika, vydané v roce 1979. Naše celková životní aktivita i pasivita jsou ovšem s odstupem vždycky stejně cenné, protože posléze přinášejí naprosto shodné negativní či pozitivní efekty, které nás tak nebo onak, vždycky však naprosto neomylně a v nejvhodnějším okamžiku, přivedou ke kýžené inkarnační synchronizaci.

Případné zásadně rozdílné životní způsoby přinášejí totiž svým aktérům stejný prospěch při realizaci individuální předurčenosti. Například zdravý režim zachovávající sportovec vědomě i podvědomě vynakládá značné úsilí, aby si uchoval nezbytnou fyzickou sílu a dosáhl tak oné délky života, jež mu byla vyměřena kvůli příznivé synchronizaci v dalším životě. Kdyby nesportoval a případně netrýznil svoje tělo odříkáním, byl by možná nucen zemřít hypoteticky ještě dříve a propásl by tak určenou příležitost k nejpříhodnějšímu zakončení svého současného života. Protože však dříve zemřít "nesmí", je přinucen udržovat svůj organizmus v kondici, kterou vyžaduje dosažení právě onoho předurčeného věku. A naopak, jedinec případně preferující nesmírně nezdravý životní styl, utlumuje vědomě i podvědomě svoji fyzickou kondici, aby po určité době odešel ze světa v přesně naplánovaném věku.

Bradley prozkoumal hodnotové systémy desítek zástupců takzvaného zdravého a nezdravého způsobu života a zjistil, že drtivá většina zkoumaných osob není s to vysvětlit, proč se oddává zvolenému způsobu života s takovým "zaujetím". Vyznavači nezdravého způsobu života vesměs vůbec nic netušili o svých nejhlubších motivech a stejně tak nevěděli téměř nic o motivech lidí žijících s nápadnou, tak zvanou zdravou životní aktivitou. Prostě se chovali tak, aby příznivě odpovídali a reagovali na nápovědu svého nitra.

Kuřák na první pohled kouří jen proto, aby vědomě zemřel proti předpokládané délce života předčasně, argumentuje Bradley. Jenže ve skutečnosti tomu tak není. Kouření je prostředkem objektivně korigujícím délku kuřákova života, kuřák pak umírá následkem kouření přesně v pravé chvíli a s ohledem na genetickou předurčenost délky svého života. Je tedy pravda, že kuřáci umírají v důsledku svého kouření dříve než nekuřáci, není však pravda, že se tak děje předčasně následkem kouření. Pojem předčasnosti je totiž jednoznačně popírán nadřazeným pojmem synchronizace.

Motivace ke kouření či k nekouření vychází totiž z podvědomé informovanosti o průběhu a příštím časovém zakončení vlastního života. Stejně podvědomě je o svém brzkém konci důkladně informován například automobilista, který ráno v úplném klidu a bez vzrušení vstane, nastartuje svůj vůz a během pětimi nutové jízdy se zabije v zatáčce, kterou předtím suverénně projel už tisíckrát. Automobil a rychlá jízda na vlhké vozovce, to v tomto kritickém případě vůbec nebyla náhoda, nýbrž přesně synchronizovaný proces, v němž spolupracoval řidič se všemi vnějšími okolnostmi. Hlubinné podvědomí aktéra nehody mělo už dávno k dispozici přesné informace o brzkém fyzickém konci, a přesto nehnulo prstem, aby auto mobilistovo bdělé vědomí varovalo.

Svůj osud v sobě neseme od našeho zrození

Od samotného zrození v sobě totiž neseme svůj osud, v němž jsou nezměnitelně zašifrovány okamžiky štěstí, ale i tragédií, pádů, nemocí, umírání a také smrti...

Rovněž okamžiky umírání však mají svůj pevný řád, protože vědomí o blížící se smrti může nemocnému například pomoci vzdát se předchozích mylných hodnot a doslova v poslední chvíli přijmout jiná měřítka, která jsou zřejmě poněkud věčnější. Umírání proto patří k nejvýznamnějším částem života, takže mnozí lidé dělají hrubou chybu, když se jej obávají, když se myšlenkám o nadcházející smrti snaží vyhnout, když například žádají o thanatoterapii, drogy či milosrdnou smrt z rukou lékaře. Dopouštějí se tak nemalé chyby, protože chvíle bezprostředně před smrtí jsou životními okamžiky vskutku nejryzejšími, tím pádem nejvíce inspirativními, a proto možná paradoxně i nejšťastnějšími. Okamžiky nejpravějšího pocitu štěstí totiž přicházejí vždy ve chvílích, kdy si vůbec neuvědomujeme vlastní existenci, kdy zcela zapomínáme na sebe a za odměnu pak okoušíme oné slastné harmonie celku. Jde vlastně o psychické vytržení, meditaci či osvícení, jak tyto duchovní stavy nazývají mystici.

Nemělo by proto smysl varovat onoho ranního automobilistu hlubinou vlastního podvědomí, upozornit ho, aby jel opatrněji a dal pozor na vlhkou vozovku, protože nijak nelze narušit řád celku, řád inkarnační synchronizace, řád rození a smrti. Vždyť i o vyhasnutí hvězd je rozhodnuto předem a mnozí astronomové dokáží nástup jednotlivých fází tohoto procesu na chlup přesně spočítat. A stejní astronomové rovněž vědí, že i vyhaslá hvězda se dále transformuje, takže nemá smysl nad budoucím koncem kterékoli hvězdy naříkat, či se jej dokonce pokusit nějakým budoucím megalomanským projektem odvrátit, a to včetně konce naší matky Země. Proto je vlastně tak trochu nesmyslné, že se v evropských poměrech pozůstalí okázale trápí skonem svých blízkých, když vlastně jejich osvobozené duše právě objektivně vykročily k novému a možná šťastnějšímu počátku.

Některý kuřák přestává po své čtyřicítce či padesátce kouřit, aby na poslední chvíli jaksi mimoděk zkorigoval zbědovaný stav svého organizmu k lepšímu a "strefil" se tak přesně do okamžiku předurčené smrti, píše o získaných zkušenostech Bradley. Vyhne se tak možná rakovině plic a případně zemře až na banální zástavu srdce o několik let později, avšak přesně v předurčeném čase. Vůle přestat kouřit byla proto v tomto případě zejména vyjádřením podvědomé touhy po příznivé synchronizaci a po pozitivním sladění všech předchozích i příštích životů. Samozřejmě, že kuřák bojující se svým zlozvykem vysvětluje svoje snažení poněkud jinými motivy, ty jsou však, aniž by to tušil, pouze okrajové a vlastně docela bezvýznamné.

Astrologie podporuje genetickou synchronizaci

Podobné je to i s jinými neřestmi, do jejichž tenat upadáme často bez jakéhokoli zjevného motivu, aniž bychom se pak dokázali z těchto životu nebezpečných osidel vymanit. Vždyť například i slavní, úspěšní, bohatí a krásní lidé se stávají alkoholiky, narkomany nebo sebevrahy bez zjevného motivu, jen kvůli působení podvědomých podnětů. Často se promění ve ztroskotance a přijdou tak o vše, co jim ostatní záviděli. Ztratí to, co pro ně nemělo žádný smysl, naleznou však cestu k synchronizaci. Aktivita stejně jako pasivita vedoucí v konečném efektu k inkarnační synchronizaci vychází motivicky z nejhlubšího podvědomí, v němž je zřejmě pevně zašifrován nejenom karmický plán současného života včetně vyměřeného životního času, ale i fakta o minulých životech a některé rámcové údaje o životech příštích.

O tom, že naše hlubinné podvědomé plány obsahují všechny tyto informace, jen málokterý z poučených ezoteriků pochybuje. Vždyť i průměrně poučení astrologové si tato fakta dokáží odvodit ze znalosti přesného času a data narození svých klientů. Do vedou rovněž stanovit přesný okamžik jejich smrti. Z etických důvodů však tato fakta nesdělují. Astrologové se svých návštěvníků neptají, jestli kouří, pijí alkohol, jsou-li stresováni ve svých povoláních, nebo zda každodenně sportují, aby jim pak případně odečetli či přičetli nějaké ty bodíky – roky života – za vzornou či špatnou životosprávu. Indivi duální aktivity a pasivity zkoumaných osob nehrají totiž v astrologických výpočtech vůbec žádnou roli, protože lidé tráví svoje dny na přesně vymezeném osudovém hřišti a hrají svoje životní hry jen podle předem určených pravidel, z jejichž základních sfér v podstatě není úniku.

Astrologové se u zájemců o horoskop rovněž nezajímají ani o dosažený věk předků, o rodinné nemoci či o dědičnou psychickou zatíženost. Vnější životní peripetie klientů jsou tedy pro astrology zcela k ničemu, což je fakt, který rovněž významně podpírá argumenty o inkarnační synchronizaci a o nesmrtelnosti našich duší. Astrologové totiž všechno vyvozují pouze z okamžiku našeho narození a vyslovují se pak o tom, jaké životní mezihry nás čekají, kdy nás sevřou kleště zásadních událostí, kdy bychom neměli začínat s realizací významných plánů, abychom si ušetřili zbytečná zklamání, vyhnuli se případně obtížné nemoci a naopak se vstřícností očekávali příznivé události. Astrologové však zejména stvrzují fakt, že všechny zásadní události jsou už předem napsány, podobně jako scénář chystané divadelní hry či filmu. My jako herci na jevišti života máme však samozřejmě právo přizpůsobit si předepsaný text tak, aby nám lépe plynul z úst. Někdy si můžeme dokonce i něco přimyslet, vsunout do dialogu patřičnější repliku a třeba také udělat kotrmelec pro obveselení publika. Vzpírat se zásadním pokynům režiséra však rozhodně nesmíme.

Osudové setkání

Inženýr Tomáš Orel se od svého sedmadvacátého roku věnoval kondičnímu běhání. Proč se odhodlal pustit do sportování? Uváděl pro to vcelku dobře po chopitelné motivy: chuť zbavit se psychické i tělesné ochablosti, touhu působit dojmem člověka plného elánu, snahu uchovat si mladistvý zevnějšek. Snad nejvýznačnějším motivem však byla předčasná smrt jeho matky, která jako silná kuřačka zemřela na rakovinu plic. I on sám kouřil a chtěl s kouřením přestat ihned po matčině skonu. Běh mu k tomu měl napomoci, což se také stalo. Když už nekouřil pět let, uvěřil, že nezemře brzy po své padesátce jako matka, když s tímto zlozvykem včas skoncoval. Zprvu běhal dvakrát či třikrát týdně, v pozdějších letech dokonce dennodenně. Běhání se mu proměnilo v nutkavý úkon a málem v drogu, vyvolávalo u něj totiž pocit opojného rozjaření, což objektivně způsobují endorfiny vyplavované do krevního oběhu v důsledku silného okysličování krve. Od května roku 1983 potkával při svých běžeckých aktivitách téměř každý den ještě mladou a fyzicky přitažlivou ženu se psem. Vysoká, nesmírně štíhlá, tmavovlasá, avšak s masivním snubním prstýnkem na ruce.

Zdravil ji a ona mu ráda odpovídala. Asi po půl roce spolu začali mluvit. Prohodili však vždy jenom několik vět, které na něho přesto velice silně působily. Například o tom, že je hezky, že je čistý vzduch a že její pes má skvělou náladu. Jednou jí dokonce řekl, že je velmi krásná a že její pes má rozhodně co hlídat. Tato banalita na ni zřejmě zapůsobila, protože zčervenala, což se mu nesmírně líbilo. Měl totiž rád poněkud ostýchavé ženy, neupadající do rutinního namlouvání. Byl však ženatý a měl dvě nezletilé děti, takže se v podstatě vůbec nechtěl zaplést do závažného citového vztahu a žít potom případně dvojím životem. A že by byl právě tento milenecký vztah závažný, tím si byl zcela jist, tmavovláska totiž patřila mezi takzvané osudové ženy. Spokojil se tehdy s pouhým sněním o oné ženě. Představoval si například naprosto konkrétní erotické situace, které by s ní rád zažil ve skutečnosti, pokud by se sblížili. Rovněž jaksi podvědomě vytušil, že ani ona by nebyla proti reálnému vytvoření těchto chvilek. Návrh by však musel vyjít od něho, ale on s ním prozatím nevyrukoval.

V roce 1985 dosáhl pětatřiceti let. Pak se ovšem stalo něco, co jím doslova otřáslo. Ta nádherná žena po dvou letech téměř každodenního potkávání náhle z jeho běžeckých stezek zmizela. Hledal ji a vymýšlel si různé časové strategie, jenom aby ji znovu potkal, ale to se nestalo. A nakonec si s trpkostí přiznal, že propásl svou osudovou příležitost, což si uvědomují všichni, kteří přišli o neplně pochopené štěstí, jež dosud považovali za pouhou každodenní samozřejmost a realitu. Zamrzelo ho pak ještě mnohokrát, že ji tenkrát důkladněji neoslovil a nesmluvil si s ní schůzku.

Po celou řadu dalších let mu však v mysli i nadále vyvstávaly ony vysněné obrazy láskyplných prožitků s onou zmizelou ženou, které se však v realitě bohužel nikdy neudály. Zřejmě proto, že si povětšinou nejvíce ceníme příležitostí, kterých jsme nevyužili, a nejvíce si vážíme událostí, o nichž jsme jen snili a které nám tudíž nezevšedněly.

V roce 1990 dostal Orel výhodnou pracovní nabídku, která ovšem vyžadovala přestěhování z Ústí nad Labem do Liberce. Místo bez váhání, a dokonce s jakousi posvátnou vítězoslávou, jejíž zdroj vůbec nechápal, přijal. Nové zaměstnání mu doslova vnutil někdejší spolužák z vysoké školy, s nímž se neviděl už patnáct let. Jednou ráno si kupoval u stánku noviny, když ho někdo plácl po zádech a oslovil ho: "Tome, tak tomu říkám náhoda..." Opravdu to byla až neuvěřitelná náhoda, protože spolužák městem pouze projížděl a jen si z auta odskočil pro noviny, ani nezastavil motor. Během pěti minut se domluvili, že Tom přijme místo náměstka u velké zahraniční firmy, kde mohl uplatnit svoje jazykové i manažerské schopnosti, a to s platem, který trojnásobně převyšoval jeho současný příjem. Existovala pouze jediná podmínka, totiž rychlost, s níž se měl personální transfer uskutečnit. A tak se už za necelý měsíc Orel s celou rodinou přestěhoval do Liberce, zařídil si byt v Lidových sadech a po několika dnech obnovil na dosud mu neznámých lesních trasách svoje běžecké návyky. Nejraději běhal v okolí Liberecké výšiny, ale občas se dostal až do Rudolfova, kde se obracel ke zpáteční cestě u České chalupy.

Běhal teprve týden, když jednoho dne ještě za ranního šera, krátce po páté hodině, potkal onu už víc než pět let ztracenou ženu se psem. Jako zvláštní se mu jevil i fakt, že na místě setkání se ten den ocitl poprvé. Rovněž ona vyšla běhat tak časně ráno poprvé v životě, prý jen kvůli nezvyklému probuzení z nesmírně nepříjemného snu, po němž už nemohla usnout.

Zdálo se mu, že se vůbec nezměnila, vypadala stále jako poněkud vyzrálejší dívka. A on sám, po dle jejích slov, prý rovněž vůbec nezestárl. "Jenom o pět let", zavtipkoval.

Oba byli opětovným shledáním vskutku nesmírně překvapeni a díky neuvěřitelné náhodě se už neostýchali navázat těsnější kontakt. Příští setkání už totiž oba pojali jako smysluplnou, málem osudovou zákonitost. Domlouvali si pak termíny společných schůzek a Orel nějaký čas neběhal, nýbrž ji někdy celou hodinku doprovázel při procházkách se psem. Záhy se z nich stali milenci a Orel žasl nad tím, že ony kdysi tak přesně vysněné erotické obrazy se v realitě do nejmenších detailů uskutečnily. Ona však milenecký vztah nepřeceňovala, trvala totiž pořád na jakési své utkvělé, avšak blíže nijak nevysvětlené představě, že sex je měl sice seznámit a sblížit, ale že smysl jejich nelegitimního vztahu bude v něčem úplně jiném. On zprvu takové tvrzení vůbec nechápal. Pro něho totiž představovala atraktivní a smyslnou ženu, jejíž spontánní tělesná láska občerstvovala jeho jinak dost nudný manažerský i manželský život.

Jmenovala se Ludmila a byla o pět roků mladší než on. Vdaná, s dvěma dětmi, manžel byl stavební inženýr, ona učila na vysoké škole. Také ona dostala přesně před pěti lety výhodnou nabídku k výuce jazyků na liberecké vysoké škole, takže se sem tenkrát ze dne na den přestěhovala z Ústí nad Labem i se svou rodinou. Také ona si ve svých představách uchovávala po celých pět let jeho podobu a snívala o tom, co by asi bylo, kdyby.

Zpočátku pouze erotický vztah mezi milenci se však poznenáhlu proměnil v hlubší náklonnost, ze jména proto, že je jejich podivně naprogramované setkání přivádělo ke společnému zájmu o metafyziku, fenomény prozřetelnosti a pokusům o rozřešení zákonitého smyslu koincidence, tedy společné životní synchronizace. "Nemohli jsme se přece setkat pouhou náhodou", zněla jimi oběma nejčastěji vyslovovaná věta.

Svěřila se mu, že i jí se po jejich prvním setkání vybavovaly ony erotické obrazy, které pak po více než pěti letech skutečně komponovali. Podivovala se však svým aktivitám v těchto scénách, protože neměly vůbec nic společného se zvyklostmi jejího studentského ani manželského života, když totiž byly tak smyslně nevázané a nezvykle odvážné.

Svěřila se mu rovněž se svým nepochopitelným pocitem, že on je skutečným psychickým otcem její dvanáctileté dcery Ivety. "Jste spolu metafyzicky spojeni", tvrdila. "Vím to stoprocentně..."

Zasmál se tomu s námitkou, že se poprvé setkali sotva před sedmi lety, tedy v době, když už bylo Ivetě pět. Ona mu však přesto vnucovala dceřiny fotografie a několikrát promyšleně zařídila, aby se s její dcerou setkal a pohovořil s ní. Podněcovala v něm vlastně jakési nepochopitelné protektorství, pseudootcovství či kmotrovství nad dítětem, které nepochybně zplodil její úřední manžel. Žádala na něm, aby na její dceru myslel a pokoušel se s Ivetou navazovat jakési telepatické spojení, jaké obvykle funguje jen mezi lidmi, kteří se spolu nebývale intenzivně sžili. Nechápal to, ale snažil se vyhovět a vskutku pak na její dceru dost často myslel, protože se nesmírně podobala své matce v příslibu ženské krásy a ozvěně její duše, která se prozatím tak čistě zračila v jejím dětském obličeji.

Vysvětlovala toto svoje naléhání jakousi zvláštní neodbytnou představou, že jedině Orel je s to její mladší dítě ochránit a že k tomu naprosto postačí, když za tímto účelem s její dcerou občas jakoby náhodou prohodí pár slov a bude přechovávat její fotografii alespoň na dně kancelářského stolu, kde nemůže být nalezena Orlovou manželkou. Zeptal se jí, proč nežádá tutéž "ochranu" pro svoji starší dceru.

Ta je z jiné planety", odpověděla. "Není ohrožena a ochranu nepotřebuje..."

"A myslíš, že by tvůj muž nedokázal Ivetu ochránit?" divil se.

"Nedokázal, protože neuvěřil mým argumentům kvůli původu mého strachu," odpověděla. "Nevěří, že všechno je dopředu rozhodnuto a napsáno. Že neexistují náhody. Vysmívá se tvrzení, že každý lidský vztah a každé setkání má hluboký smysl..."

Milenčina dcera připadala Orlovi jako příjemná a inteligentní dívka, takže před ní nakonec vcelku dobrovolně a rád vystupoval jako pouhý známý její matky, jako matčin kolega angličtinář a němčinář, jako muž, k němuž od prvního pohledu pojala důvěru, jako člověk, který by snad jednou mohl být Ivetě užitečný.

V neděli 25. srpna 1996 za svěžího letního jitra běžel Orel jako vždy přesně o osmé hodině ranní kolem liberecké přehrady. Mimoděk si povšiml, že uprostřed jezera někdo osamocený plave. Nevěnoval však tomu valnou pozornost a zamířil směrem k Harcovu, k vysokoškolským kolejím. Potom se však zprudka ohlédl, snad v dojmu, že někdo křičí a volá o pomoc. Vracel se tedy rychle zpátky směrem ke hrázi a brzy zahlédl jakousi dívčí hlavičku právě uprostřed přehrady. Dívka se topila, protože ji přepadla křeč v bederních partiích, a přestože byla zřejmě dobrou plavkyní, nemohla se dostat zpět ke břehu. O osmé ranní byla pláž zcela liduprázdná. Na molu ležela jen jediná hromádka šatů a pár bílých sportovních bot. Nikde živá duše, pouze Orel byl svědkem této hrůzné události.

Neváhal, seběhl prudkým srázem na břeh a skočil do vody obutý i oblečený. Snad během jedné minuty se dostal až k dívce, jejíž hlava před několika vteřinami zmizela pod hladinou. Byl nucen se potopit a šátrat u dna. Podařilo se mu to, avšak až na druhý pokus, a vlastně měl i tak štěstí, protože rozvířené bahno znemožňovalo pod hladinou orientaci. Vynesl děvče na břeh a přivedl je k vědomí umělým dýcháním. Teprve zhruba za dvě minuty, když zachráněná dívka otevřela oči, si s úžasem uvědomil, že je to Iveta, dcera jeho milenky.

Ludmila se následně Orlovi svěřila, že své dceři vůbec nepovolila nedělní ranní koupání, když počasí takové zábavě vůbec nepřálo. Dívka na ni naléhala, ale matka se nedala oblomit. Souhlasila pouze s během okolo přehrady, a to jen v případě, že se na něj Iveta vydá přesně o osmé hodině. Věděla totiž, že Orel právě v této chvíli poběží z Lidových sadů Husovou ulicí a dál kolem přehrady a bude pokračovat směrem na Harcov k Liberecké výšině, takže se jistojistě na trase setkají a on tak může na její dceru dohlédnout, případně by mohli běžet spolu, aby nebyla po cestě obtěžována nějakým mužským.

Dcera se však rozhodla, že dohodu s matkou poruší, a vklouzla do vody liberecké přehrady. Jaký měla důvod ke koupeli ve studené vodě? Viděla v televizi jakýsi film, jehož hrdinka se otužovala v ledové spršce vodopádu. A chtěla se prý této smělé a krásné hrdince podobat.

Zvláštním se jeví rovněž Ivetino tvrzení, že vůbec nevolala o pomoc, protože křeč jí ochromila nejen končetiny, ale i mluvidla a šíji. Vlastně ani nedýchala, ale jen lapala po dechu. Jak tedy bylo možné, že Orel slyšel její "volání" na vzdálenost delší než sto metrů, když mu navíc úsek přehrady s Ivetou zmizel za zády a za zatáčkou silnice?

A co se vlastně odehrálo v onom už shora zmiňovaném Ludmilině snu v den, kdy se před pátou ranní probudila a předchozí zážitek ji vyhnal i se psem na lesní stezku, na níž se po pěti letech opět shledala s Orlem? Tehdy se jí zdálo, že její dcera leží mrtvá na bahnitém dně jakéhosi neznámého rybníka, po jehož hladině plul bílý pohřební věnec. Vykřikla tenkrát hrůzou a probudila se, nemohla dál spát, takže se vydala vstříc osudovému setkání s příštím milencem, který, aniž to vědomě tušila, měl hrozné události zabránit.

"Moje matka zemřela na rakovinu plic," řekl autorovi této knihy ing. Tomáš Orel, "což uvedlo do chodu lavinu událostí, v jejichž důsledku byl uchován život dvanáctiletého děvčete..."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 8/2008.