Světoznámí psychotronici Lazarev a Dyer doporučují svým pacientům modlení k očistě vědomí a biopole a k otevření přístupu do podvědomí, aby mohly být navozovány příznivější karmické efekty, díky nimž se člověk může vyhnout i některým strázním osudu. Podle zkušeností obou těchto v praxi ostřílených mužů soustředěné modlení způsobí omezení funkce vědomí a naopak uvede do chodu energetické efekty, které vzcházejí z hlubin našeho nitra. Je-li totiž aspoň na několik okamžiků potlačena funkce vědomí, pak se podstatně snadněji do stáváme do kontaktu s intuicí, s takzvanými parapsychologickými fenomény a také s energetickými procesy všehomíra.

Například bez nápovědy intuice by na tomto světě nebylo vymyšleno ani objeveno vůbec nic význačného, bez intuice by se v lidském životě neuskutečnil ani jediný sen, nebyla by napsá na jediná krásná báseň, nepochybně by nám chyběla teorie relativity a nebyly by zformová ny ani mnohé mravní a fyzikální zákony. Pojem modlení je však nejen v češtině značně za vádějící, protože představuje především standardní religiózní obřad, což je velice nepřesné chápání to hoto pojmu, protože návyk individuálního modlení existoval na světě odjakživa, zatímco církve se svý mi institucemi a příkazem povinné modlitby vznikly mnohem později.

Naši předci se také modlili

Člověk doby kamenné se v období sucha modlil za déšť, v období hladu za kořist a dobrý lov, v čase konfliktů se svými sousedy prosil svými sepjatými dlaněmi o vítězství. Už tehdejší "primitiv" totiž vě - děl, že jeho modlitba často nalezne adresáta vyba - veného tajemnou mocí nad vývojem událostí a že te dy více prospěšných efektů mu přináší modlení než nemodlení.

Nesmírně intenzivní přání v přítomnosti navo zuje nebývale často vytouženou budoucí realitu, což již od doby kamenné platí za ověřený fakt. Ani v dnešní době však není modlení vždy spojo váno jen s povinnými církevními obřady, ale je na vozováno spíše nutkavou představou nebo přáním, aby se tak či onak vyvinuly příští události, jež pro nás momentálně mají nesmírný význam. Aniž bychom to vůbec tušili, modlíme se napří klad v tramvaji, anebo při chůzi po ulici jednoduchý mi, sevřenými, nesmírně konkretizovanými větami typu: Kdybych tak vyhrál já! Jenom abych to stihl! Proboha, ať na mě počkají! Kéž bychom se ještě se tkali! Kdybych tak složil zkoušku s dobrým prospě chem! Kéž by moje jednání skončilo se zdarem! Jen aby nepršelo a svítilo slunce! Jenom ať se uzdraví! Kéž by mě milovala! Kdybych tak získal ony peníze! Kéž by si mě všiml... Téměř každý z nás se obdobným způsobem "po modlí" i několikrát za den, přičemž, aniž by to jas ně tušil, vlastně uvádí do chodu nikoli bezvýznam né energetické procesy – koncentruje a "vysílá" svou niternou energii, jež je často vnímána i velice vzdálenými osobami. Zásluhou obdobného "vysílá ní" energií se někdy uvedou do chodu toužebně oče kávané události, a to právě kvůli jednání takto na dálku ovlivněných osob, což jednoznačně prokázaly už první primitivní telepatické experimenty s pře nášením symbolů na kartách mezi dvěma vzdálený mi zkušebními osobami.

Ovládnutí a rozvoj mysli

Efektivní dopad obdobných každodenních, tak - zvaných ateistických modliteb, hodnotí velká většina z nás pozitivně, což prokázal v roce 1990 americký bioenergetik dr. Julius Goldstein. Někteří pragma tici vypracovali z obdobných přesně konkretizova ných a formulovaných ateistických modliteb celou soustavu návodů k uchování zdraví nebo k organi zaci úspěšného života. Kupříkladu pečlivě propraco vaná metoda vizualizace podle intencí Karla Fische ra (Přítomné chtění, budoucí realita, Mnichov 1968) už zachránila před smrtí mnoho zdánlivě nevyléči telných osob, které si podle pokynů německého psy choterapeuta intenzivně představovaly příznivý te rapeutický efekt a modlily se potom za to, aby byly v určitém pevně stanoveném termínu a jistým způ sobem vyléčeny či alespoň zbaveny utrpení. Rovněž celosvětově patentovaná metoda ovlád nutí a rozvoje mysli autora José Silvy spočívá na ob dobném principu takzvaných intenzivních představ a v podstatě na přesné formulaci intenzivní niterné modlitby. Předpokládá, že všechno v našem životě se uskuteční podle našeho přání, pokud si ony bu doucí události budeme dopředu jasně a konkrétně představovat, pokud si budeme nesmírně intenziv ně přát, aby se uskutečnily, a budeme takto ovlivňo vat jakéhosi nám blíže neznámého hybatele veške rého dění (nezapomeneme ovšem vždy ke každé naší modlitbě připojit "… a aby to bylo k dobru mému, všech mých blízkých a zúčastněných osob"... a celého univerza; pozn. red.).

Přání obecného dobra pro sebe i své blízké, přání bezkonfliktního a mravně uspořádaného života, te - dy jakousi koncentrovanou odvěkou touhu po věčně platných a vytoužených všelidských hodnotách za hrnuje vlastně s překvapivě minimální mírou reli - giozity i klasická modlitba, onen dva tisíce let starý Otčenáš, jak jej cituje Bible kralická z roku 1613 v Evangeliu svatého Matouše:

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno Tvé.
Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá
jak v nebi, tak i na Zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
Odpusť nám naše viny, jakož i my
odpouštíme našim viníkům.
Proveď nás pokušením (uvádí
chybný překlad „neuveď nás v pokušení“),
a zbav nás všeho zlého, neboť Tvé
jest království, moc i sláva na věky.
Amen.

I kdybychom nikdy nepatřili k žádné oficiální od - noži křesťanské církve a vůbec nevěřili v konkrétní - ho boha, můžeme se při každodenním osvobozování mysli prostřednictvím tohoto Otčenáše doprošovat vlastní šťastné přítomnosti i budoucnosti s nečeka nými efekty, byť tak budeme činit ve zcela specifické a individuální představě onoho Otce, jenž případně ponese jen podobu mechanického hybatele všehomí ra nebo libovolnou vizi duchovního reprezentanta tvůrčích sil vesmíru. Dnes už je vlastně jedno, jak vypadá hybatel objektivně zabezpečující věčnou harmonii a řád v lidském nitru i v kosmu. Důležitý je pouze poznatek, že tento hybatel někde "existuje" a hlavně že spolehlivě "funguje" a že nám o sobě "dá - vá" vědět.

Jeden příklad dr. Dyera

Dr. Dyer uvádí příklad ze svého života, kterým chce prokázat, že modlení nemá vůbec nic společné ho s jakýmsi alibistickým pánbíčkářstvím, nebo do konce s výrazem příslušnosti ke konkrétní církvi, ale že jde o záležitost vskutku spíše energetickou, která zprostředkovává metafyzický kontakt mezi lidskými bytostmi a působí dokonce jako ozdravná, případně tvůrčí síla: "V roce 1995 mě navštívil obchodní cestující s na bídkou, že mé rodině předvede vynikající vysavač. Vysavačů jsme měli několik, ale ten muž se tvářil, že přináší přístroj páté generace, takže všechny dosa vadní vysavače jsou jen ubohými atrapami. Ten cesťák vypadal jako nějaký nedobrovolný komik, neboť on tu svoji komičnost nehrál a navíc se bral nesmír ně vážně, takže výsledné chování působilo tragikomicky. Bylo mi ho líto, proto jsem ho nevyhodil a nechal si jeho přístroj předvést. Jenže vysavač byl vskutku vynikající, byli jsme jím upřímně nadšeni a smluvili se mezi sebou, že si předváděný výrobek koupíme. Cesťák se však i nadá le projevoval stejně škrobeně, takže nám svým proje vem připomínal spíše naprogramovaného robota. Směšná, politováníhodná, avšak profesně zřejmě úspěšná figurka, která putovala po dobře situova ných domácnostech. Když jsem však cesťákovi řekl, že si ponechám právě onen předváděný přístroj, od mítl můj požadavek s tvrzením, že se jedná o už čas to používaný zkušební vzorek, ale že mi během hodi ny doručí vysavač zcela nový, v originálním obalu. Souhlasil jsem pod podmínkou, že počkám skutečně jen jednu hodinu, protože jsme si chtěli s rodinou vy razit do města na večeři. Slíbil, že sebou hodí, aby nepřišel o obchod. Když za ním zapadly dveře našeho domu, všichni jsme se začali spontánně smát a zlomyslně se poškle bovat jeho škrobenosti a podivné duševní strnulosti. Děti předváděly s přehnanými grimasami jeho způ soby a my rodiče jsme se tím dobře bavili. Uběhla hodinka a cesťák se překvapivě nedosta vil. Čekali jsme dál, protože nám bylo jaksi líto, že toho směšného člověka víckrát neuvidíme. Už se se tmělo, když jsem namačkal číslo jeho mobilního tele fonu, abych mu vyčinil za naše dvouhodinové čeká ní. Ve sluchátku se však ozval naprosto zlomený a podivně změněný cesťákův hlas: "Nemohu přijít, přepadly mě strašlivé bolesti hla vy a je mi nevolno, asi mě někdo uřkl... " prohlásil a omluvil se za to, že obchod nedokončí pro napros tou tělesnou a duševní indispozici.

Okamžitě mě napadlo, že ono "uřknutí" máme zřej - mě na svědomí my, totiž celá naše rodina, a že jsme je vyvolali svým zlomyslným a dosti nešetrným vý směchem.

Sdělil jsem svým blízkým, jak si vysvětluji cesťá kův psychický kolaps, a shodli jsme se na tom, že na spojení našeho nevhodného chování a jeho náhlé ne vysvětlitelné indispozici nejspíš něco bude. Rozhodli jsme se své provinění, onu pýchu všech posměvač ných a hmotně dobře zabezpečených "chytráků" na pravit. Každý z nás se ihned začal soustředěně mod lit za odpuštění, přičemž jsme modlitby směrovali do nitra svého nedávného návštěvníka. Na dálku jsme ho prosili, aby nám odpustil, vyléčil se a vrátil se. Konkrétně já jsem si v duchu soustředěně asi de setkrát opakoval: "Odpust’ mi můj výsměch, vždyť jde o produkt mé vlastní hlouposti a neodůvodněné pýchy na svůj ro zum a fyzický vzhled, prosím, odpusť mi, skutečně si přeji, aby se ti ulevilo a tvá indispozice pominula". V tomto smyslu jsme vysílali energii do éteru asi deset minut, já a čtyři další členové mé rodiny.

Zlá myšlenka se nevyplácí

Když jsme skončili s modlením, zůstali jsme se dět s jistým pohnutím mysli při představě, jak jeden člověk může druhému ublížit byť jen křivou myšlen kou. Za pět minut zazvonil telefon. Byl to on, cesťák, avšak tentokrát hovořil úplně jiným, projasněným a klidným hlasem:

"Je mi zase fajn", oznámil optimisticky, "je to zá - zrak, ale moje nevolnost pominula, a když dovolíte, jsem za okamžik u vás i s vysavačem”. Souhlasili jsme, a když se dostavil, se vším jsme se mu upřímně svěřili, takže i on nám na oplátku vy líčil své pocity: "Když jsem od vás odcházel, hned za brankou mě přepadly tak prudké bolesti hlavy, jaké jsem nikdy předtím nezažil. Jen s velkými obtížemi jsem dojel do centrály a dobelhal se do své kanceláře. Kolegové se mě sice pokoušeli postavit na nohy, ale nebylo to nic platné, cítil jsem se doslova na umření. Motolice, bolest hlavy, nevolnost, apatie a nastupující deprese, to vše se slilo v celkovou ochablost a naprostou ztrá tu sil. Avšak už při vašem telefonátu se mi udělalo lépe, takže jsem udržel sluchátko. Za dalších pět mi nut jsem se zcela zotavil a všechny bolesti pominuly. Ta změna k lepšímu byla tak náhlá, až mi připadlo, že jsem si svůj předchozí hrozný stav pouze vyvolal ve své fantazii...".

Dovětek necháváme na vás, vážení čtenáři…

John C. Maxwell: Nemůžeme si vybrat, kolika let se dožijeme, ale můžeme si sami zvolit, kolik života našim létům dokážeme dát. Nemůžeme ovlivnit krásu naší tváře, ale můžeme ovlivnit její výraz. Nemáme kontrolu nad těžkými okamžiky života, ale můžeme si je ulehčit. Nemůžeme ovlivnit negativní atmosféru celého světa, ale můžeme ovlivnit atmosféru, která panuje v naší mysli. Často se snažíme ovlivňovat věci, se kterými nemůžeme nic dělat. Příliš málo se snažíme ovlivňovat to, co je v našich silách….naše postoje.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 7/2008.